V knize vzpomínek Borise Jelcina PREZIDENTSKÝ MARATON (nakl. Otakar II.) první prezident Ruské federace vysvětluje svůj pohled na události, které se odehrály v Rusku a ve světě v průběhu jeho vládnutí v moskevském Kremlu. Reminiscence potvrzují nemalou rozporuplnost, emotivní spontánnost, ale i nevšední rozhodnost a neočekávané činy muže, který společně s M. Gorbačovem udělal se Sovětským svazem zevnitř v krátké době to, co zvenčí dlouhá desetiletí nedokázaly po zuby vyzbrojené armády.
"V těch listopadových a prosincových (1991) dnech Gorbačova i mne znepokojovala tatáž otázka, jak hladce můžeme hýbat pákami moci?... V takové situaci byl jediným možným politickým manévrem dokument podepsaný v listopadu 1991 vůdci tří slovanských států - Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Komunisté nebudou očekávat tak náhlý a rozhodující zvrat událostí. Nový politický status republik SSSR vyrazil komunistům z rukou hlavní zbraň: starý sovětský administrativní aparát. Náhle se ocitli v nové situaci, v nové realitě." Poté Gorbačov "dostal státní rezidenci na celý život: prezidentskou daču známou jako Moskevská řeka 5. Tolik se mu líbila, že o ni požádal. Jemu a jeho rodině byla také přidělena ochranka, služební auto, zdravotní péče a důchod." Jelcin k tomu ještě dodal, že Gorbačov později "byl chápán jako základní příčina všech našich neštěstí a krizí."
Při dělení majetku SSSR a upřesňování území nových států za největší problém Jelcin považuje případ černomořské flotily v Sevastopolu a na Krymském poloostrově, který Rusko muselo řešit s nezávislou Ukrajinou. "Smlouva, která byla sjednána, obsahovala následující ustanovení: Rusko si pronajme Sevastopol, Jižní a Karantinskou zátoku, kde má základnu 338 ruských vojenských lodí včetně velkých bitevních lodí. Průměrná roční cena pronájmu dle této smlouvy bude 98 miliónů dolarů, což půjde na umoření ukrajinského dluhu vůči Rusku za zemní plyn, který v okamžiku podepsání smlouvy činil tři miliardy dolarů. Souhlasili jsme s dvacetiletým pronájmem vojenských základen včetně sevastopolské infrastruktury."
Bývalý moskevský tajemník KSSS a člen sovětského politbyra vydal v roce 1996 prezidentský pokyn, aby "byla sepsána nařízení ohledně zákazu Komunistické strany, rozpuštění dumy a odkladu prezidentských voleb... Situaci jsem v té době viděl následovně: postavením Komunistické strany mimo zákon ohrozím svoji důvěryhodnost, neboť takový úkon přesahuje rámec ústavy. Nicméně mezitím budu mít čas na vyřešení jednoho z největších problémů, s nímž jsem se potýkal od začátku svého prezidentského období. Po zákazu Komunistické strany s ní bude v Rusku navěky konec". Škoda, že podrobněji nevysvětlil, jak nechal v srpnu 1991 "demokraticky" rozstřílet budovu parlamentu.
Uvádí, že v rámci jeho druhé předvolební kampaně "zamířili všichni, kdo v byznysu něco znamenali, do naší kanceláře a vložili své investice - někteří formou logistické podpory, jiní tvorbou koncepcí, někteří finančně." Vzpomíná na první setkání s představiteli bankovního sektoru a mediálních skupin, B. Berezovským, V. Gusinským, M. Chodorkovským, V. Potaninem, M. Fridmanem. "V dnešním Rusku a v celém světě se slovo oligarchie vztahuje na představitele ruského obchodu, kteří přicházejí do styku s kriminálními činy. Takzvaná ruská oligarchie je tvořena magnáty, kteří zbohatli na privatizaci po zhroucení Sovětského svazu. Existuje přinejmenším sedm oligarchů: B. Berezovský, V. Gusinský, R. Vjachirev, A. Smolenskij, V. Potanin, M. Chodorovskij a V. Vinogradov. Jsou to především bankéři, i když mají značné zájmy v ropě, plynu, kovech a médiích. Během prvního kola privatizace v polovině devadesátých let skoupili státní podniky v dražbách za mimořádně výhodné ceny. Když měla ruská vláda svázané ruce, co se rozpočtových prostředků týká, oligarchové vládě vypomohli a koupili největší ruský majetek. V rámci neblaze proslulých akcí úvěry za akcie půjčily přední ruské banky vládě o něco méně než jednu miliardu dolarů a na oplátku dostaly velké akciové podíly v nejlepších průmyslových společnostech. Oligarchové mají značný politický vliv a někteří z nich v různých dobách pracovali ve vládních funkcích".
V červnu 1996 v souvislosti s druhým kolem voleb, kdy se rozhodovalo mezi Jelcinem a Zjuganovem, "zadržela prezidentská bezpečnostní služba v předsálí Bílého domu (budova parlamentu, resp. Dumy) dva Čubajsovy spolupracovníky z kampaně. V papírové krabici nesli značnou sumu peněz - milión amerických dolarů v hotovosti. Koržakov (šéf Jelcinovy osobní ochranky) toužil po skandálu a teď konečně jeden našel. Později se ukázalo, že počínání Čubajsových pobočníků nebylo prokázáno jako trestný čin. Všechna obvinění byla falešná." Jelcin událost vysvětluje jako jeden z posledních důvodů konečného rozhodnutí, aby "Koržakov, Barsukov a Soskovec sepsali na můj rozkaz svou rezignaci". V textu však není ani zmínky o tom, kdo a proč poslal Čubajsovy pobočníky s miliónem dolarů do parlamentu.
Ke svému volebnímu vítězství Jelcin uvádí, že protikandidáta Zjuganova "nenapadlo, že střední třída a inteligence by mohla volby rozhodnout. Vsadil na nejchudší vrstvy společnosti, na nezaměstnané v oblastech trpících ekonomickými krizemi a obyvatele venkova. Ale spletl se. I v těchto oblastech se našli lidé, kteří se nechtěli rozloučit se vším, co získali, i když toho bylo málo. Nevzdali by se svého nového životního stylu, možnosti cestovat, vidět svět a šetřit peníze. Nejsem sociolog, ale jsem si naprosto jist, že tito skromní lidé - vrstva drobných kšeftařů, jak byli někdy posměšně označování - převážila misku vah na moji stranu."
Jindy však líčí stávku horníků, kteří ochromili téměř celé Rusko, včetně sibiřských železnic, "jen" pro to, že jejich rodiny neměly co jíst. A co se týká "šetření peněz" a to nejen "drobných kšeftařů", ale zejména většiny prostých Rusů - "nekšeftařů", popisuje, jak jim je znehodnotila finanční krize v srpnu 1998, tedy v době, kdy byl Jelcin již podruhé prezidentem. "Pozice rublu byla zničena během dvou dnů, banky myslely pouze na to, jak zachránit samy sebe. Právě teď krize zasáhla ruské vlastníky účtů. Ti se snažili zachránit své úspory. Tak to bylo... Krize se již projevila i na ulicích a dotkla se každého člověka. Lidé byli na letních dovolených, opalovali se, dívali se na fotbal, jezdili na své chaty. Mezitím stín totální krize visel nad každou rodinou. Lidé uložili své výdělky do bank, aby je zde uchránili. Společnosti, ve kterých pracovali, nemohly přežít bez půjček. Milióny Rusů nyní pohlédly do tváře nové realitě, poprvé za svůj život."
A na zhroucení ruské burzy vzpomíná takto: "Současná globální ekonomika nemůže čekat na protikrizová opatření. Kolaps na burze vzplanul během jedné hodiny. Během 20 hodin se rozšířil do celého světa. Byl zde i jiný důležitý problém. Nehledě na to, co bylo řečeno o naší nové tržní ekonomice, ještě stále jsme si nezvykli, že je naše země součástí větší ekonomické civilizace a světového trhu. Nebyli jsme si plně vědomi naší závislosti na světovém trhu a světové finanční situaci. Právě globalizace světové ekonomiky, která pro nás byla před krizí pouze teoretickým postulátem, uštědřila Rusku v roce 1998 bolestivou ránu. Postihla všechna naše velká i malá města, všechny naše občany."
Jistě není bez zajímavosti Jelcinův názor na korupci: "Korupce je v Rusku citlivé téma. Jsem naprosto přesvědčen, že hlavní příčinou je neefektivní ekonomika a nefungující zákony... Shledal jsem, že problém korupce nemůže být vyřešen. V jakékoliv ekonomice, ve které probíhá privatizace, se korupce nutně vynoří... Jak můžete donutit úředníka nebrat úplatky, aby uživil svou rodinu, když vydělává pouze 5000-6000 rublů měsíčně, ale účastní se práce na mnohamiliónových transakcích? Přirozeně jediná možnost je zvýšit jeho plat a učinit se zámožnějším. Ale komunistická Duma, ostatní politici a veřejnost byli vždy ostře proti zvyšování platů úředníků."
Kromě míněného generála A. Koržakova charakterizuje několik významných armádních odborníků. P. Gračeva označil za "nejlepšího ministra obrany, který na rozdíl od mnoha svých kolegů vždy politikou pohrdal... Líbilo se mu tam, kde byl." Generála A. Lebedě popisuje "jako zcela odlišný typ člověka... Onen muž do politiky vtrhl, jakoby šel do útoku... Kladli mu otázky ohledně mezinárodní finanční situace a on v odpověď zaburácel, že to pro Rusko nevypadá dobře, když se za úvěry žene jako koza za mrkví. Všude trousil vtipy a aforismy." Svěřuje se, jak jmenoval Lebedě tajemníkem Rady bezpečnosti Ruska v roce 1996 a jak v podmínkách naprostého utajení Lebeď sjednal smlouvu o ukončení války v Čečensku. Ruské ozbrojené složky označily smlouvu za zradu a tisk ji nazval kapitulací. A když Lebeď s ministrem vnitra "zkřížili meče na veřejnosti", Lebeď o Kulikovi řekl, "že ptáci s peřím nepatří do medvědí jeskyně." Parajednotky byly nejmobilnějším a nejvycvičenějším útvarem pozemního vojska. Lebeď byl pro ně idol. Jelcin poznamenal: "Může to však znít poněkud podivně, ale Lebeď mi někoho připomínal: byl jsem to já. Pouze on byl mojí karikaturou, jako bych se díval do křivého zrcadla." Lebeď však pokračoval ve své iniciativě způsobem jemu vlastním a Jelcin jej zanedlouho odvolal.
J. Primakova označil za "člověka konsensu a stabilizátora." Avšak "Primakov rozčiloval střední třídu, podnikatele, média, politiky a celé frakce v Dumě. Nevědomky či úmyslně shromažďoval kolem sebe protitržní, protiliberální síly a napadal svobodu slova. To hluboce znepokojovalo novináře." A když se "tiše spojil s členy komunistické Dumy a chtěl vést zemi k socialismu", vyměnil jej tak, jak to účelově udělal i s jinými premiéry. Navíc svým tahem prý zaskočil Dumu a přenesl moc na svou stranu. Primakov nebyl "ten správný muž pro funkci prezidenta v roce 2000. Primakov měl na své politické paletě příliš mnoho rudé." V. Putin měl přijít na scénu postupně: "Až naši političtí odpůrci konečně odkryjí karty a volební kampaň bude vrcholit, v tu chvíli se bude velmi hodit Putinova rozhodná povaha a tvrdost."
Dále vzpomíná: "Někdy v lednu 1999 připravil Fond pro veřejné mínění zajímavou sociologickou studii. Ptali se jednotlivců, který z ruských vůdců 20. století podle jejich názoru nejvíce ovlivnil osud země. Výsledky byly naprostým zklamáním. Na prvním místě byl Brežněv, na druhém Stalin a na třetím místě skončil Lenin."
Zajímavé jsou kapitoly Přátelské schůzky a G-8 a její představitelé, kde Jelcin prozrazuje postřehy z osobních kontaktů s představiteli nejdůležitějších zemí světa (B. Clintonem, Tiang Ce Minem, H. Kohlem, J. Chirackem, králem Juanem Carlosem, R. Hašimotou, s papežem Janem Pavlem II. atd.)
Jelcin také vystoupil proti útokům NATO na Jugoslávii. "Po bombardování Bělehradu pominula platnost všech pravidel, které byly vytvořeny OSN během dlouhých poválečných dekád. Není nic nebezpečnějšího pro humanitu než myšlenka, že lze použít mezinárodních sil k pomstě proti jakékoliv zemi, jejím obyvatelům, jejímu hospodářství a její kultuře... Místo mentality světového mírotvorce vidíme psychologii světového policisty a země diktující svůj pořádek."
Vzpomíná na telefonický rozhovor s Clintonem, který mu řekl, že Miloševič "je poslední komunistický diktátor a chtěl by zničit spojení mezi Ruskem a Evropou a bránit demokracii kontinentu." A dále: "Co se dělo, bylo, dle mého názoru, toto: Američané potřebovali stimulovat jakýmkoliv způsobem severoatlantickou solidaritu. Cítili se také ohroženi krizí poválečných hodnot. Báli se rostoucí síly evropské nezávislosti - ekonomické, politické i morální. Z těchto důvodů se uchýlili k válce... V konečné analýze války vždy vyprovokovaly revoluce. To bylo to, co mne rozčílilo nejvíce. Skutečně to vůdci NATO nechápali?"
Telefonicky sdělil britskému premiérovi Blairovi: "Místo nátlaku na Miloševiče posilujete jeho pozici. Místo řešení humanitárního problému se nyní musíte vypořádat s opravdovou humanitární katastrofou. Místo procesu vyjednávání upadáte zpět do vojenské konfrontace. Říkám vám otevřeně, tato cesta je cesta do pekel. Pokuste se najít sílu k zastavení tohoto šílenství. Může to vést k celoevropské a možná ke světové válce. Miloševič nekapituluje... Kdokoliv rozpoutal tuto válku bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, bude zodpovědný za všechno, co se stane."
A k jednání Černomyrdina s Miloševičem: "Černomyrdin mi vyprávěl, že v nejbeznadějnějším momentu rozhovorů se Miloševiče bez obalů zeptal: Skutečně si myslíte, že můžete vyhrát tuto válku? Miloševič odpověděl ne, ale že ji ani neprohraje. Nikdo nebyl schopen porazit Jugoslávce po 400 let. Ať si to teď zkusí, řekl. Jen ať zkusí strčit sem nos! Pozemní operace rozhodně ztroskotá... Místy Miloševič žádal Černomyrdina, aby vedl rozhovory tak, aby pozemní operace začala dříve. Ale během měsíce se Miloševičova pozice začala měnit. Požádal o ukončení války. Ale stejně nemůže být poražen", řekl Jelcinovi Černomyrdin, který tlačil Miloševiče stále více k vyjednávání. Černomyrdin dvakrát odletěl do USA a hovořil 2 hodiny s Clintonem a 4 hodiny s Gorem. "Osm bodů, které Černomyrdin vypracoval s Miloševičem, získalo podobu rezoluce OSN, byť ve změněné formě. Kapitulace přestala být ponižující, když byla formulována jako rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Miloševič požádal o čas, aby mohl projednat dokument s parlamentem a s armádou. Dohoda byla schválena bez jediné změny. Válka byla zastavena. Poté byl schválen plán mírového uspořádání, vypracovaný Černomyrdinem a Ahtisaarim, který se skládal z 10 bodů. Miloševič v něm dostal méně, než bylo nabídnuto během jednání v Rambouillet. Válkou dosáhl pouze jednoho cíle: za cenu válečných škod a naprosté mezinárodní izolace se mu podařilo odstranit všechny své domácí protivníky z politické scény. Myslím, že je to jeden z nejcyničtějších politiků, se kterým jsem kdy jednal", tvrdí Jelcin. A doplňuje úvahou: "Kosovská krize demonstrovala nejhorší politické tendence a dvojí standardy v moderní Evropě. Tvrdilo se například, že lidská práva jsou důležitější než práva jednotlivého státu. Ale pokud porušíte práva státu, automaticky a výrazně porušujete práva jeho občanů, včetně jejich práva na bezpečí... Lze klást proti sobě práva kosovských Srbů a kosovských Albánců? Jediný rozdíl je, že v prvním případě prováděla represe jugoslávská armáda a nyní je provádí Kosovská osvobozenecká armáda. To ilustruje, jak byla vojenská operace NATO úspěšná."
Na závěr vysvětluje proč ruská armáda vysadila své parašutisty na letišti v kosovské Prištině, kam dorazili v neočekávaném předstihu před silami NATO: "Rozhodl jsem, že Rusko musí učinit korunující gesto, i kdyby nemělo žádný vojenský význam... Rusko nepřipustilo svou porážku v morálním smyslu. Nenechalo se rozdělit. Nebylo zataženo do války. Toto poslední gesto bylo zárukou našeho morálního vítězství tváří v tvář obrovské síle NATO, celé Evropě a celému světu."
Hodnota knihy spočívá zejména v první kapitole Prosinec 1999, kde Jelcin vysvětluje rozhodnutí odejít z velké politiky posledním dnem roku 1999. I když motivy jeho činu mohou být též jiné, než uvádí, nelze Jelcinovi upřít historickou zásluhu v tom, že ze starší školy bývalých sovětských politiků byl jediný, kdo na takovém vysokém postu z vlastní vůle a před ukončením funkčního období odevzdal otěže moci člověku mladšímu, zdravějšímu a odborně schopnějšímu, jakým je nesporně Vladimír Putin. Je však zároveň smutné, že Jelcin se musel dostat na "druhý břeh" politiky, aby pochopil to, co se nepodařilo Brežněvovi, Černěnkovi a ani našim předlistopadových prominentům lpícím na svých mocenských křeslech: že opravdu nikdo a nikde není věčný a nenahraditelný.
Autor: Stanislav Suja
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |