Třebaže se americký prozaik a dramatik Irwin Shaw narodil v roce 1913, ve sbírce povídek Sázka na mrtvého žokeje (ČS 1968) je uvedeno datum 1914. Jestli měl tenhle zdlouhavý porod na někoho vliv, pak na polistopadové kšeftaře, kteří neváhali uvést na knižní trh román Rich Man, Poor Man (Boháč, chudák) pod názvem Tomu dala, tomu víc a Tomu málo, tomu nic. Ušetřena nezůstala ani literární věda, pro náš případ v kultivaci Hany Ulmanové, která amerikanizuje studenty na FF UK a která se rozhodla svérázně zhodnotit nové vydání jmenované Shawovy sbírky. Zvolený název recenze - Famózní desatero - v Mf Dnes, vychází také z počtu povídek, ale už vstupní věta sází na patos: Toto je reedice, o níz stojí za to napsat!
Hana Ulmanová v prvním odstavci píše, ze soubor obsahuje ty nejlepší kratší prózy, jaké kdy Američan Irwin Shaw napsal. Připouští, že po převratu u nás vycházely - patrně v důsledku nakladatelského mýtu, že povídky se těžko prodávají - pouze autorovy romány, z nichž navíc žádný nezastínil jeho prvotinu Mladí lvi...
A máš to, Irwine Shawe, slavný nebožtíku! Nestojíš Haně Ulmanové za to, aby připomněla romány Chléb na vodách, Lucy Crownovou, Noční kořist, o povídkových výborech Láska v temné ulici a Kruh světla ani nemluvě. A přitom v Kruhu je ta nádherná povídka Děvčata v letních šatech. Dneska se říká - kultovní. Že by se nedorozumění skrývalo v termínu převrat? Psáno malým písmenem má Hana Ulmanová nejspíš na mysli listopad 1989, po němž se udály tak gigantické věci, že požadovat po neviditelné ruce trhu, aby čtenářům nabídla překladovou uměleckou literaturu (označení "pokroková" už se neužívá), když většina domácích tvůrců musí psát do šuplíku, to by vypadalo značně troufale. Za skutečný převrat tak musí být pokládán rok 1945, po němž u nás vyšly všechny autorovy jmenované knihy. Ale komu by se chtělo připomínat čtyřicetiletí totalitního temna!
Ve své famózní recenzi pak pokračuje Hana Ulmanová pomyslným kontextem americké prózy, což představuje namátkové nahlučení jmen bez vnitřní vazebnosti (B. Malamud, J. Cheever, F. O'Connorová) - asi že také produkovali kratší prózy. Časopis The New Yorker ocejchuje jako intelektuální, zatímco Playboy dostane přívlastek oddychový. Co si takhle přečíst Beaumontovu Černou zemi z roku 1954 nebo aspoň Singrův Večírek v Miami (Playboy, červen 1978)?
Ale to bychom nejspíš žádali příliš: vágní, šedivá a nepřesvědčivá interpretace několika Shawových povídek, usvědčující Ulmanovou z absence čtenářského prožitku, jenom posiluje podezření, zda Shawovy povídky vůbec byly recenzentkou čteny. Vždyť v deklarované povídce Za moře a zase domů nejde o meditaci nad otcovou osamělostí (osamělost je transparentní syndrom právě Malamudových próz), jde o frustraci z ukončeného milostného vztahu a tragického konce druhého. A povídka Věk rozumu? V textu se nevyskytuje ani náznak vlivu prožitého válečného násilí na fantazii jednoho letce. Jde o typologii bradburyovské prózy s tajemstvím až k zlověstnosti... Jestli mohla někde fantazie recenzentky akcelerovat až ke zbytnění, tak nad povídkou Slunné břehy řeky Léthé. Už jenom ten název; není nádherné, jak odkazuje k mnohovýznamovosti textu a přímo vybízí k podtextovým spekulacím a hrátkám? Žel, zůstal recenzentkou opomenut. Snad si Hana Ulmanová z nedostatku času nechtěla připomínat, že prioritou všeho zůstává vlastní čtenářská recepce, nikoli informace z druhé ruky nahrávající paradigmatům, byť by na sebe braly sebefamóznější podobu.
Autor: blá
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |