S příchodem teplých dnů by si moje žena mohla podat inzerát: Dobrá hospodyně hledá pravého muže. Zn. »Levého mám.«
Jinak se u nás příchod jara projevuje standardně, jak by řekli v parlamentě. Na zahrádce vyrazí pažit, televizní kanály přetékají zvýšeným počtem sebevražd a pohozených dětí v popelnicích. Oči sousedovic boxerky rozněžní nyvě zamžený lesk, kdykoliv začichne našeho sudetoněmeckého ovčáka Arnýška. Ti dva neznají rasovou nenávist. Už spolu měli devět štěňat. Najednou.
Na skalce se objeví krokusy a na stropě v podkroví mokrý flek.
Každý domácí nekutil je přítomností rozpínavého obrazce na stropě příbytku zcela vyklouben. Společenskou nebezpečnost nástropního jevu se snaží zmírnit slovem i výrazem až k bezstarostnosti. Zpoetizovat neblahý úkaz přirovnáním ke tvaru orchideje. Se sílícím příkonem vlhkosti mění v jeho očích skvrna podobu do všednějších, realističtějších forem. Od jihočeského rybníka Svět až po Středozemní moře.
Nevím, jak poslední generace nekutilů. Střední a starší si zachovala tichou vzpomínku na různá řemesla. Mezi jinými i pokrývače. Rukodělné dovednosti přežily i dobu, která se jevila jako úpadek řemesel, jen se přetransformovala do melouchů. Pokrývačské kvetlo od časů, kdy se pračlověk Janeček vystěhoval z prvobytně holobytné jeskyně do chatrče nula plus jedna. Pod travnatou střechu.
Bylo. Az do doby, kdy zaniklo mnohamiliónovými účty za zastřešení do konce života i déle a z národa stavebníků se vygeneroval národ beznadějných sudičů. Že přístřeší podléhá drobné, každozimní zkáze, se jaksi pozapomnělo. Obyvatelnost domova je třeba zachovat i v tržním hospodářství. O domově zpívá básník. Ve známé poetické skladbě přemohl sedlák Jíra nechuť k práci a místo bezdomoveckého údělu na pražském nádraží zvolil možnost ucpat to aspoň trošku. Každý chalupník nemá milióny na soudní výlohy. Rodinný dům, po moravsku pořád ještě chalupa, neomračuje hosty lakovanými jařmy a rozvěšenými chomouty, případně pravým dubovým cepem. Spíš slouží jako trvalý domov, jaký je dobře chránit pravidelnou a cenově dostupnou údržbou před následky zubu času a globální ekopolitiky. Je třeba vzít konečně v úvahu, že ani prostor Hlavního nádrazí není neomezený.
Žil byl muž na prahu středního věku. Plný sil, zlaté ruce české národnosti, vyučené v pokrývačském řemesle. V pravý čas založil živnost. Spolehlivě přišel, mrkl a udělal za přiměřený účet. Řemeslo vzkvétalo. Jenže dnes by tam byl marně hledán. Místo na střeše sedí u hracího automatu. Když ho vyhodí, pěstuje noční procházky po mostě s drátěnkou navýšeným zábradlím. Ale i šikovní policajti mívají volno.
Autor: František Stavinoha
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |