Dne 24. ledna uplynulo 130 let od narození slavného básníka Jiřího Karáska ze Lvovic a 5. března jsme vzpomínali 50 let od jeho úmrtí. Proč tedy další reminiscence 24. dubna? Protože básník se ve skutečnosti narodil 24. dubna 1871, jak je správně uvedeno na str. 603 v Přehledných dějinách české literatury z roku 1922 od Arne Nováka, což byla jediná učebnice, kterou jsem měl jako student za druhé světové války a krátce po osvobození k disposici. Tehdy jsem ještě nevěděl, že můj oblíbený básník se k mylnému zápisu v matrice na smíchovské faře přiznal svým přátelům ve vinárně U Bindrů už 24. ledna 1931, kdy slavil své úřední 60. narozeniny. Emanuel Jánský referoval o této události v Pondělním listu (1931) v článku O nezištné mystifikaci Jiřího Karáska ze Lvovic a básník po dalších deseti letech okolo svým 70. narozenin uveřejnil v Nedělním listu (1941) článek Popletené křtiny, kde humorně vysvětluje záměnu data svého narození i svého křestního jména (měl se jmenovat Jiří, ale byl pokřtěn Josef) a úpěnlivě prosí veřejnost: ..." aby měla v úctě úřední zápis smíchovské fary, jenž praví, že melancholický Pepíček nastoupil svůj zvrzaný a zmatený život 24. ledna 1871".
Okolnosti záměny data narození mi objasnily teprve Vzpomínky (1994), pečlivě vybrané a znamenitě uspořádané A. Zachem, bohužel pozdě, protože v letech 1946-1948, kdy jsem si s Jiřím Karáskem ze Lvovic dopisoval, jsem milovanému básníkovi "omylem" blahopřál k jeho narozeninám 24. dubna 1948. Stydím se za tuto nevědomost, protože mystifikace byla objasněna už v roce 1931. Mistr byl však zřejmě k oběma údajům tolerantní a shovívavý, což dokumentuje jeho lístek z 9. V. 48, kterým mi upřímně děkuje za mé blahopřání k narozeninám a ani slůvkem nenaznačil, že datum je nesprávné.
Toto poděkování je posledním písemným dokladem naší vzájemné korespondence. Musím však upozornit, že to nebyla korespondence rovnocenných básníků. Já jsem měl za sebou první literární pokusy a Jiří Karásek ze Lvovic právě vydal Poslední vinobraní (1946). Mezi námi byl nebetyčný rozdíl, přičemž ten věkový rozdíl byl tím nejmenším. Proto mne dodnes polévá ruměnec, když si vzpomenu, kde se ve mně vzala taková odvaha, že jsem si dovolil obtěžovat slavného básníka otázkami, na které Mistr dal už dávno odpověď. Mohl mne snadno odbýt odkazem na své články a já dodnes nechápu, proč na mne z výšky Parnasu shlížel tak milostivě a na mé naivní otázky ochotně odpovídal.
Ale pak se mistr navždy odmlčel. Na mé zoufalé volání a emotivní výzvy bohužel neodpovídal a já jsem se trápil, netrpělivě čekal na nějakou zprávu, protože jsem neznal skutečné příčiny této odmlky. Že by Mistr mohl vážně onemocnět, jsem si při svém zdraví a ve svém mladistvém rozletu vůbec nepřipouštěl. Proto jsem se o prázdninách roku 1949 za ním nečekaně rozjel do Prahy a bez ohlášení ho navštívil v tehdejší Slovanské galerii v Tyršově domě, Újezd č. 15.
Kdyz jsem se ohlásil u jeho tajemníka, sdělil mi velmi slušně, leč kategoricky, že Mistr je vážně nemocen a už celá léta nikoho nepřijímá. Přesto jsem ho požádal, aby Mistrovi alespoň řekl, že za ním přijel Pospíšil z Brna. Ošíval se, nechtěl básníka rušit, ale pak mi vyhověl. Odešel, ale okamžitě byl zpět, omlouval se, otevíral mi dveře a se slovy "že Mistr prosí" mne vpustil do galerie. Vešel jsem do sálu, kde básník pravděpodobně trávil většinu času posledních let svého života a kochal se uměleckými díly nesmírné ceny, která za celý svůj život nashromáždil, a jež všechna nezištně daroval státu. Při přechodu z prudkého slunce letního odpoledne do přítmí velkého sálu jsem mhouřil oči a galerie na mne působila jako vnitřek chrámu, kde bylo naprosté ticho a kde moje sebevědomí rychle vyprchalo. Rozhlížel jsem se bezradně po prázdné galerii, když se ozvalo: "Vítám vás, mladý příteli". Mistr seděl v křesle, které bylo pokryto tmavým, tuším fialovým přehozem, možná to bylo takové čalounění a i mistr měl na sobě tmavší oděv a pokud se nepletu, měl nějakou čepičku na hlavě. Popis této události je nepřesný, byl jsem rozechvěn, srdce mi bušilo jak splašené spřežení a lapal jsem po dechu. Podával mi ruku. Skoro jsem se rozběhl, těch pár metrů k němu jsem nemotorně doskákal jako ve snách, měl jsem trému jako herec při prvním vystoupení na jevišti, které sice nemělo diváků, ale kde jsem já hrál svou roli bez nápovědy a měl jsem dojem, že se na mne dívá celý svět poezie, ale hlavně On, milovaný Mistr. Stiskl jsem jeho ruku. Byla chladná, hebká, jemná, odpověděl jen slabým stisknutím. Měl jsem tisíc chutí pokleknout, tuto ruku políbit, protože ve své pýše jsem se domníval, že mi Mistr podáním ruky předává také jakési pomyslné žezlo následnictví, kus své geniality - prosím o pochopení - bylo mi 24 let. Ale Mistr už na mne hovořil tichým, slavnostním, klidným, vyrovnaným hlasem a já jsem se konečně odvážil pohlédnout do očí slavného básníka, kterého jsem obdivoval, miloval, ale kterého jsem znal jen z jeho díla. Bylo už na něm znát stáří i vliv choroby, ale tento věchýtek, schoulený v křesle, vyzařoval takovou obrovskou energii, sílu ducha a svým melodickým hlasem jako by rostl, vznášel se a mne jen napadlo: to je skutečný mág, velekněz, mystická postava, jedna z těch, o kterých psal, které si vytvořil ve své fantasii, které v něm zpětně zanechaly kus jeho vlastních představ. Jeho vytříbená čeština, kterou miloval a ciseloval celý svůj život, mne fascinovala, byla koloritem této posvěcené chvíle, prožíval jsem skutečnou extázi a už se nikdy nedovím, co si Mistr pomyslel o vyjukaném mladíkovi, jenž na jeho otázky udýchaně odpovídal. Při loučení, které bylo doopravdy dojemné, jsem koktal, styděl jsem se za svou nehoráznou drzost, za svou neobratnost, zajíkal jsem se a neubránil se dojetí. Měl jsem slzy v očích, ale tajemník plakal doopravdy a ani to neskrýval. Netušil jsem, že toto první setkání bude také posledním setkáním s velikánem naší poezie, že mé naivní představy o dalších návštěvách v jeho galerii, na které jsem se chtěl předem důkladně připravit, jak jsem si při odchodu z galerie svatosvatě umiňoval, už nikdy neuskutečním. Zůstala mi na památku pouze jeho korespondence, kterou jsem 50 let s pietou opatroval a kterou si dovolím ve své závěti předat některému museu nebo galerii.
Dnes, kdy jsem už také dosáhl tehdejšího věku slavného básníka, jsem já neznámý a dílo Jiřího Karáska ze Lvovic prožívá svou renesanci. Dodnes se divím té neskonalé drzosti, jak to, že jsem si dovolil oslovit tak slavného básníka a už vůbec nechápu, že na mne z výšky Parnasu shlížel tak milostivě, bezprostředně, jako by mne doopravdy považoval za básníka a ochotně mi odpovídal na všetečné otázky. Bohužel, často jen krátce a pouze na dopisnici; psal zeleným inkoustem, přitom se omlouval, že nemůže odpovědět obšírněji, protože trpí "zlou oční chorobou". Přesto ve dvou dopisech se více rozepsal, snad mi chtěl předat pomyslné dědictví a já si dovoluji otisknout část jednoho dopisu, ve kterém mi píše:
... A budu- li jednou mrtvý, snad nebude třeba mne křísit. Snad se vždy najde někdo, jemuž, i mrtvý, něco řeknu. Tak si představuji svou slávu. Je mi 77 let, nejsem zdráv, nevím, jak dlouho tu budu, ale schovejte si, mladý příteli, tento dopis a až po mé smrti někdo napíše, že jsem bažil po úspěchu a uznání, já, jemuž se všechny oficiální pocty a ceny vyhnuly, pak mu jménem mým napište nebo mu řekněte, že jsem nikdy netoužil po po uznání a úspěchu jiném, než abych byl čten mladými lidmi. A toho se mi dostalo, a doufám, i v budoucnosti dostane.
Přání slavného básníka však nebylo nutno nikomu připomínat, nebylo třeba ho bránit proti napadení, nebylo nutno tasit plamenný meč na jeho obranu, protože od jeho smrti v roce 1951 vyšla již řada studií, článků a vzpomínek, ve kterých se autoři mnohdy diametrálně lišili od původní odsuzující kritiky F. X. Šaldy nebo A. Nováka. Už k stému výročí narození vydal Památník národního písemnictví sborník A chceš-li, vyslov jméno mé, v roce 1984 vyšel výbor Jaroslava Meda Ocúny noci, Aleš Zach publikoval již uvedené Vzpomínky a v roce 1995 Básně z konce století. A nelze opomenout ani poslední verzi (2001) encyklopedie DIDEROT, která hodnotí dílo Jiřího Karáska ze Lvovic moderním pohledem. I když zatím stydlivě, ale přece jen se připouští umělecká hodnota a hlavně životnost díla, které naléhavě promlouvá i k dnešnímu čtenáři. Ale také časopisecké vzpomínky na velkého básníka dokazují zájem autorů i čtenářů. Chtěl bych vyzvednout přímo průkopnický článek Kol věže krouží marné káně v Obrysu-Kmeni 3/99, ve kterém Vladimír Janovic s obdivuhodnou znalostí problému, ale také s obdivem a láskou k básníkovi předkládá čtenářům kritickou glosu, jakou jsem do té doby nečetl. Jeho úvod je skvělým a v mnohém novým pohledem na opomíjeného autora. Že se podstatně změnil názor na dekadenty z konce 19. století, dokazuje také zasvěcený článek Petra Kovaříka Jiří Karásek ze Lvovic svým dílem před sto lety dráždil (Moravské Slovo 24. 1. 2001).
Nebylo tedy třeba mrtvého básníka křísit, jeho skromná výzva, adresovaná jakémusi neznámému, začínajícímu básníkovi, byla bez mého přičinění naplněna, velikán naší poezie je čten, uctíván a znovu vydáván. Nejvíce si však cením odklonu moderní kritiky od názorů koncentrovaných do několika řádků ve schválené učebnici Kotrč - Kotalík Stručné dějiny československé literatury (1945), kde na str. 137 se o dekadentech píše doslova: "Z nudy, únavy, z plochého a všedního života (taedium vitae - hnus ze života) hledají nové sensace v uměle stupňované smyslové rozkoši, která však zanechává po sobě ještě větší hnus". Protože to byla v té době jediná dostupná učebnice, papouškovali studenti povinně tyto statě při každé příležitosti, ale ve mně už tehdy klíčily pochybnosti, protože poezie Jiřího Karáska na mne působila melodičností a vytříbenou formou; přestože své zádumčivé verše situoval básník do staré, zašlé Prahy, do přítmí kostelů a na zaváté, zpustlé hřbitovy, povznášela mne a naplňovala krásnými pocity. Proto jsem už tehdy před maturitou revoltoval proti textu v oficiální učebnici literatury a snažil se dokázat opak ve svých komposicích a řečnických cvičeních. Věřím, že dnešní čtenáři pochopí a vychutnají krásu této sice těžké, zádumčivé, ale nádherné poezie. Přečtěte si závěr sonetu Hymnus ku cti svatého Jiří ze sbírky Kniha aristokratická.
Pozemské vinice jsem zahořklé pil víno
Az posud, poutník mdlý, pod urázkami zití...
Dnes svého vítězství chci v tobě zpívat chválu.
Ať syčí záští dál! Já ve svou vděčnou duši
Tvé krásy paprsek chci s láskou zachytiti
Jak v misku z jaspisu krev svatou rytíř Graalu.
Asi všichni nebudou znát legendu o rytíři sv. Grálu, ale snad kouzlo těchto veršů zanechá aspoň v některých myslích chuť jak v ústech víno z jižní Moravy.
Myslím, že jsme důstojně uctili památku Jiřího Karáska ze Lvovic, naše generace čte jeho díla básnická i jeho kritické eseje, na jeho dílo se dívá bez předsudků, takže naléhavá výzva z půl století starého dopisu byla naplněna. Jen o dnešní mladou generaci mám vážné obavy.
Autor: Bohumír Pospíšil
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)