Eseje Jiřího Jobánka čtu v Obrysu-Kmenu s chutí a rád jako přemýšlivé a k přemýšlení provokující. I kritické reflexe nad prvním číslem "exkluzivního", ale myšlenkově sterilního časopisu Neon (Obrys-Kmen 12/2001, s. 1, 3) nazvané Bohdá i otevře, mne zaujaly. S lecčíms není nemožné souhlasil, nebýt jednoho nemilého odstavce, jenž vrhá podivné světlo na celý text. Autor se v něm pustil do zmatené kritiky některých složitých jevů naší slovesné kultury (a nejen jí), jimž zjevně nerozumí; o jejich existenci má právě jen ponětí a k jejich komentování (nemůže jít samozřejmě o rozbor) jeho schopnosti "zivotního literárního profesionála" prokazatelně nestačí.
Jednak zde Jiří Jobánek zpochybňuje pojem a fenomén českožidovské kultury, "českožidovství" jako svébytný jev. Článek Neonu věnovaný Philipu Rothovi označuje za jeho pouhou propagandu, pojem dává do uvozovek, a jakkoli kritizuje právě Neon, dává najevo, že mu celý pojem je krajně cizí, nejasný a "neostyšný". Dále: kontroverzního vrchního rabína Karola E. Sidona prezentuje jako "obrrabína", jenž "konvertoval od stalinismu k judaistické ortodoxii", a dokonce zpochybňuje Ježíše jako Mesiáše (sic!). Pléduje pro nutný "validní rozbor zidovství v Čechách", volá po potřebě "objektivně zhodnotit jeho přínosy i temné stránky." Doslova otřesná je však specifikace úkolů onoho "validního rozboru". Má jít o objektivní zhodnocení úlohy, "kterou hrála parta pod taktovkou R. Slánského. Podivní herci, jimz zálezelo na publiku, v tomto případě na osudu národa, jako na dějinách krys." Tyto věty neformulovalo žádné eso českého nebo světového antisemitismu, to není žádný "validní" rozbor "židovské otázky", žádné "židovské zrcadlo" z pera A. Rohlinga, H. S. Chamberlaina, E. Drumonta, K. Luegera nebo samotného A. Hitlera. Pod to se podepsal právě Jiří Jobánek.
Antikomunismus, ozvuky antisemitismu, úlet, tisková chyba?
Věty ostré jako břitva, která jitří živou tkáň. Těžko se na ně reaguje, podobně jako redakce českožidovských periodik (Českožidovské listy, Rozhled, Rozvoj, České listy, Tribuna a dobrá desítka dalších) nerady psaly o předsudečných postojích autorů, k nimž měly jinak sympatie. Jobánek možná (jak se stalo u nás nepěkným zvykem) ignoruje první svazek příručky Literatura s hvězdou Davidovou (Praha, Votobia 1998). Kniha není žádná "propaganda", ale seriózní rozbor česko-židovsko-německé kultury u nás, což uznali i v zahraničí (naposledy v Německu a ve spřáteleném Slovensku). Nevím, je-li možno napsat: "...proto povazuji ty tirády, fotografie, zviditelňování za jakousi propagandu oné 'židovskočeské' kultury u nás. Pravda to není, alespoň ne v širším kontextu". Ubezpečuji J. Jobánka, že "českožidovská kultura" samozřejmě existuje, právě v onom "širším kontextu", a přehlédnout ji může jen ignorant. Anebo člověk, jemuž její existence vadí. Na jiném místě ovšem vzdává Jobánek poctu Karlu Poláčkovi, Ivanu Olbrachtovi, dokonce i Kischovi. Možná také proto, že se mu Egon Erwin Kisch jeví jen jako "nejlepší český reportér, i kdyz psal německy". Ale tu se opět cosi přehlíží, a to další podstatný rozměr Kischova charakteru, osobnosti i literárního talentu - Kisch byl také žid (Žid), nejen Čech, a rovněž o jeho německém uměleckém zakotvení nemůže být pochyb. O jeho židovství napsala Viera Glosíková v citovaném slovníku velmi výstižně: "Zajímal se o vlastní židovské kořeny; jeho pozornost poutaly konkrétní židovské reálie města, v němž se tehdy pohyboval. Zde našel předobrazy většiny svých postav a figurek, nezaměnitelnou atmosféru pražského prostředí. Židovské tematice se dostává zvlášť významného uplatnění v závěrečné fázi Kischovy tvorby ve třicátých a čtyřicátých letech" (s. 192). Dodejme jen, že kdyby byl E. E. Kisch "jenom" český spisovatel, patrně by nebyla jeho rodina v rámci "konečného řešení židovské otázky" téměř vyhlazena, a kdyby byl "jenom" německý autor, tedy "obyčejný" německý autor, očekával by ho osud podobný mnoha miliónům příslušníků wehrmachtu, domobrany, nebo těch zasypaných v domech po kobercových náletech atp. Kisch však dokázal spojit kulturní češství, židovství i němectví v geniální literárně-publicistický fenomén. Ta obrovská plejáda jmen: Otokar Fischer, František a Jiří Langerovi, Karel Poláček, Egon Hostovský, Jiří Weil, Richard Weiner, Edvard Lederer, Pavel Eisner, Hanuš Bonn, Jiří Orten, Karel Sýs, Karel Fleischmann, Norbert Frýd, Zeno Dostál, Arnošt Lustig, Ludvík Aškenazy, František Gottlieb, František Gellner, Ladislav Grosman, Alfred Fuchs a mnoho, mnoho dalších, z těch mladších zvláště Eva Frantinová. Z "druhé", tzv. nežidovské, české strany pak Egon Bondy, Karel Čapek, Josef Svatopluk Machar, Bohumil Mathesius, Vítězslav Nezval, Jaroslav Vrchlický, Karel Hynek Mácha, Alois Jirásek. Desítky a desítky osobností "nežidovského" původu, a mnohé z nich svůj počáteční asemitismus (jenž patrně není Jobánkovi zcela cizí) překonaly. T. G. Masaryk, Karel Havlíček Borovský i F. X. Šalda jsou toho dobrým dokladem. Židovství totiž nevylučuje češství, obé se doplňuje, prolíná a potřebuje ke kulturní existenci. Jobánek naopak okatě zdůrazňuje židovství jako nečešství, byť v textu čteme i upřímné věty o jeho obdivu k židovském národu a příteli Židovi. Kdyby těchto vět nebylo, šlo by ovšem o odstavec smutně antisemitský, publikovatelný v nějaké odnoži novodobých Českých zájmů páně Huška či Arijských bojů a Vlajek ještě neblahé paměti. Díky výše jmenovaným osobnostem antisemitismus živoří a vlastně vždy živořil na okraji uměleckého procesu.
K další Jobánkově výtce: Sidonův způsob traktování židovství v rabínské funkci se mi (a mnoha dalším) příčí. Mám dokonce nemalé obavy z toho, zda je tzv. halachické právo v souladu s moderním obsahem židovství. Ale k tomu se vrátím někdy jindy. Ortodoxie je ovšem špatná věc, ale je nutné zaznamenat i druhou stránku věci: proč se ocitnout ve vleku jiné věrouky, křesťanské, opakuje-li nám donekonečna, že Ješua Ha-Nocri (Ježíš Kristus) byl vykupitel, živý Bůh. Je-li nějaký bůh (Bůh), tedy se jistě nenechá umučit, a ze současného stavu světa a kapitalistického násilí je mu na zvracení. Dále: jako autor personálního hesla "Karol E. Sidon" v 1. svazku slovníku Literatura s hvězdou Davidovou nemohu nevidět dramatický a prozaický talent tohoto možná mnohým nesympatického "samorosta", s nímž mne jinak nepojí vůbec nic. Dílo, jímž přispěl (ač se k tomu dnes třeba nehlásí) právě ke kontinuitě společenství českožidovského písemnictví (nebo "židovskočeského", chcete-li, nenaskakuje-li nám při slově "židovsko" na prvním místě xenofobní husí kůže). A otázka čistě faktografická: podle čeho usuzuje Jobánek, že byl Sidon, narozený roku 1942, stalinista? Doba, kdy budoucí rabín vstupuje do literatury, byla přece oficiálně "antistalinská". Mně známé literární, publicistické, slovesné nebo filmové projekty Sidonovy jsou ideologii i praxi "stalinismu" na hony vzdálené. Jeho názory byly zprvu blízké, alespoň jevově, "reformnímu marxismu" 60. let, cesta k judaismu a k ortodoxii v "disentu", v NSR a posléze v Jeruzalémě byla ovšem dost složitá, komplikovaná (nebyl ani židem po přeslici) a v lecčems i dramatická. Pokud má Jobánek v zásobě jiná doložitelná fakta, zvláště o Sidonovu byvším "stalinismu", budu je samozřejmě akceptovat.
Nechci považovat Jiřího Jobánka za antisemitu, k tomu by se patrně nesnížil, jen za člověka ve věci nepoučeného a předsudečně jednostranného. Je mi záhadou, proč tak závažnou věc třeba nekonzultoval se mnou nebo s kýmkoliv z početného autorského kolektivu, jenž se slovníkového projektu Literatura s hvězdou Davidovou účastní. Proč se nechal unést jedním nepovedeným článkem jednoho nepovedeného časopisu? Nezpochybňuji jeho právo na kritiku, měl by si ovšem uvědomit, že se pouští na velmi tenký led: i snad upřímně míněná slova se mohou minout cílem. Potom zabolí, nejen ty mrtvé. Kritiky by měly být poučené, taktní k mrtvým a pravdivé. Ta z velké části vyhlazená "parta pod taktovkou R. Slánského" (jaký otřesný výraz!) by si měla zasloužit naši úctu, už jen proto, že to byli čeští komunističtí revolucionáři, a současně oběti revoluce. Nebo se "bohdá i otevře" brána antisemitismu, jak to zazila "parta" v době oficiálního boje se sionistickým nepřítelem, "spikleneckým centrem" (jakoby z Protokolů sionských mudrců), boje nabývajícího antisemitských kontur. V jejím obžalovacím spise mj. stálo:
Orgány Státní bezpečnosti, věrny lidu, vládě, KSČ a soudruhu Klementu Gottwaldovi, zadrzely včas zločinnou ruku spiklenců. Na základě uvedených skutečností:
Rudolf Slánský, nar. 31. 7. 1907, zidovského původu, z rodiny obchodníka, bytem Praha, bývalý generální tajemník KSČ, před zatčením náměstek předsedy vlády republiky Československé,
Bedřich Geminder, nar. 19. 11. 1901, zidovského původu, syn obchodníka a hostinského, bytem Praha, bývalý vedoucí mezinárodního oddělení sekretariátu ÚV KSČ,
Ludvík Frejka, nar. 15. 1. 1904, zidovského původu, syn lékaře, bytem Praha, bývalý přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky Československé,
Josef Frank, nar. 15. 2. 1909, Čech, z dělnické rodiny, bytem Praha, bývalý zástupce generálního tajemníka KSČ,
Vladimír Clementis, nar. 20. 9. 1902, Slovák, z burzoazní rodiny, bytem Praha, bývalý ministr zahraničních věcí,
Bedřich Reicin, nar. 29. 9. 1911, zidovského původu, z burzoazní rodiny, bytem Praha, bývalý náměstek ministra národní obrany,
Karel Šváb, nar. 13. 5. 1904, Čech, z dělnické rodiny, bytem Praha, bývalý náměstek ministra národní bezpečnosti
Artur London, nar. 1. 2. 1915, zidovského původu, syn zivnostníka, bytem v Praze, bývalý náměstek ministra zahraničních věcí,
Vavro Hajdů, nar. 8. 8. 1913, zidovského původu, syn majitele lázní Smrdáky, bytem Praha, bývalý náměstek ministra zahraničních věcí,
Evzen Löbl, nar. 14. 5. 1907, zidovského původu, syn velkoobchodníka, bytem Praha, bývalý náměstek ministra zahraničního obchodu,
Rudolf Margolius, nar. 31. 8. 1913, zidovského původu, syn velkoobchodníka, bytem Praha, bývalý náměstek ministra zahraničního obchodu,
Otto Fischl, nar. 17. 8. 1902, zidovského původu, syn obchodníka, bytem Praha, bývalý náměstek ministra financí,
Otto Šling, nar. 24. 8. 1912, zidovského původu, syn továrníka, bytem Brno, bývalý vedoucí tajemník KV KSČ v Brně,
André Simone, nar. 27. 5. 1895, zidovského původu, syn továrníka, bytem Praha, bývalý redaktor Rudého práva...
Obětí čistek byli mnozí další českožidovští intelektuálové, spisovatelé a umělci "z party" a "pod taktovkou Slánského". Za všechny jmenuji ještě Františka J. Kolára (nar. 25. 9. 1919) a Eduarda Goldstückera (nar. 30. 5. 1913), odsouzené v letech 1952-1953 k vysokým trestům pro domnělou velezradu, špionáž a sabotáž, ale oba nepopravené a později rehabilitované. Jako ostatní REHABILITOVÁNI.
Není bez zajímavosti, že dva členové té "party", tedy Rudolf Slánský a Bedřich Geminder, byli Antonínem Zápotockým vyfoceni na "Gottwaldově dače v Kuncevu u Moskvy" v roce 1936; ostatně snímek ten nepovedený odstavec ilustruje. Oba nepohlížejí na nikoho z přítomných jako na méněcenné "krysy", ale také netuší, co je čeká - a co se o nich napíše ještě v roce 2001.
Jsme tak citliví na předsudky vůči komunistům, které se mohou zakládat na všemožných zkušenostech a argumentech, a dobře víme, že z nich vyrůstá antikomunismus, a jeho násobek, tedy opět nějaká forma "konečného řešení". Jsme tak citliví na předsudky vůči Čechům, které se žel zakládají na našich špatných národních vlastnostech, ale stejně dobře víme, co by se s českým národem stalo, kdyby krajní protičeské síly zvítězily. Víme ovšem, že komunisté nejsou žádní andělé a ani čeští lidé nejsou mravní výjimkou mezi ostatními národy. Předsudky vůči židům, byť "některým" a nevztaženy na celé židovské společenství, by nám ze stejných důvodů neměly být lhostejné, popř. dokonce sympatické. Když ne k živým, tedy alespoň k těmto mrtvým mějme úctu. Jsou součástí našich dějin, tedy nás samých. Komunistů i ne-komunistů.
Pozn.: Pojem a podoby antisemitismu autor analyzuje v knize Antisemitismus v české literatuře 19. a 20. století, Praha 2001; zde i pojem "asemitismus", charakteru Jobánkovy argumentace nejblizší.
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |