Takto uvažuje a k takovémuto poznání dospívá Jákob Beer, jeden z protagonistů prozaické prvotiny kanadské básnířky Anne Michaelsové, románu PRCHAVÉ OKAMZIKY. Česky jej vydalo v roce 2000 nakladatelství (obnovené) Odeon, jakozto první svazek Světové knihovny a v překladu Věry Chase.
Prchavé okamziky evidentně překračují rámec a horizont mnohých dnes už zaběhnutých, až standardních reflexí válečných a poválečných let. Formou výpovědi, jejím smyslem a dosahem. Překvapí volbou tématu i volbou míst a prostředí, v nichž se příběhy odehrávají. Kanadská autorka (v roce 1996, kdy kniha v Torontu vyšla, jí bylo osmatřicet let) se jimi vrací k osudu Židů za druhé světové války. A ve značné části textu se pohybuje na evropské půdě. Závěrečné "poděkování" svědčí o bedlivém studiu historické a politické literatury i o bezprostředním poznávání v textu zmiňovaných lokalit, zejména lokalit řeckých. Vše je koncipováno a uspořádáno z hlediska jediného, dominantního záměru - předvést trvalou soudobou přítomnost někdejších časů a dějů ve vědomí hrdinů, v jejich vnímání a prožívání současnosti. Onu "paměť", která - na rozdíl od historie, mapující události, jez se "přihodily" - disponuje morálními kvalitami, klade otázku svědomí a zásadních lidských hodnot jakožto nezbytné součásti běžných dnů.
Román konstruuje a vypisuje biografie dvou mužů, do jejichž osudu a života zasáhla válka, nacistická zvůle a násilí. V případě Jákoba Beera přímo, u jeho "žáka" Bena, narozeného po válce, čtyři roky poté, co jeho rodiče vyšli živí z vyhlazovacího tábora, pak zprostředkovaně, nepřímo. Atmosférou, v níž vyrůstal, hodnotami, přístupy, denně mu vštěpovanými otcem. Bez ohledu na to, že skutečnou hloubku a rozsah utrpení, které bylo dáno jeho rodičům prožít, zjistí až po jejich smrti. Oba muži nacházejí domov, ať už stálý či dočasný, v kanadském Torontu.
Obsáhlejší a klíčový je příběh Jákobův. Příběh básníka a překladatele, původem z Polska. Obrazem jeho úniku z dosahu nacistického zabíjení román začíná. Obrazem pro styl vyprávění velmi příznačný. Chlapec se "vynořuje" z bažin starého, zatopeného města Biskupinu, jakýchsi "polských Pompejí", sloužícího za války jako objekt archeologických výzkumů, odstartovaných fašisty s nadějí, že výsledky podpoří jejich úsilí o podrobení nejen prostoru, ale i času, v tomto případě historie, minulosti. V Biskupinu dochází k setkání zuboženého, vyděšeného polského chlapce s řeckým geologem Athosem Roussosem. Athos Jákoba odveze do Řecka a po celou válku jej skrývá ve svém "ostrovním" domě. Chlapec a padesátiletý muž - vědec jsou si od této chvíle oporou, jeden "nese", zachraňuje druhého. "Vyměňují si", osvojují i jazyky, jimiž hovoří. Řečtinu, polštinu a jidiš. Po válce odjíždějí do Toronta, kde Athos působí na univerzitě a Jákob dospívá z dítěte v mladého muže.
To je ovšem jen kostra příběhu, náznak některých motivů. Život pokračuje i po odjezdu do Toronta. Zprvu dalšími společně prožitými dny, později vzpomínkou, pokračováním v díle, jehož dokončení - pokud jde o Athose a později i Jákoba - zmařila smrt a neustálými návraty do Řecka. Rozhodující a podstatné je, co se odehrává, co probíhá v mysli protagonistů. Jejich "paměť". To, jak se díky této "paměti" utvářejí jejich životní pocity, každodenní realizace hodnot, mravního řádu, jejž přijali za svůj, který vyznávají. Anne Michaelsová navozuje konkrétní představu skutečností, reálií, městských i přírodních, které je obklopují. Zachycuje - v komplexu a v konečném vyznění - osobnostní, individuální reflexi univerza. Klade - mimo jiné - důraz na vztah člověka a kraje (neboť člověk "musí mít" svou krajinu). Poukazuje na význam a místo poezie ve vztahu a k "moci" jazyka, v lidském životě. Zviditelňuje neviditelné, to jest skrytý význam "prchavých" okamžiků. Apostrofuje lásku, její schopnost zrušit oddělenost slov a života, obdařit člověka budoucností. Obrodnou sílu bolesti. A žaluje nacismus, jeho politiku, která šla nad a za rasismus. Zidé nebyli povazováni za lidi. Do plynových komor se neposílali lidé, ale Figuren. Takže - z hlediska nacistů - nedošlo k "porušení etiky". Nic nemůže smazat nemorální čin, soudí v této souvislosti Anne Michaelsová. Formuluje jakási novodobá etická maxima. Hluboce prozitá, prostá frází, varující se falešných zobecnění. Domýšlí smysl a význam prožitého. Ve vztahu k dnešku a s důsledností víc než vzácnou.
Doslov Kláry Kolínské upozorňuje na další jména, díla a trendy kanadské prózy. Na její zájem o problematiku imigrantů, o traumata holocaustu i o formální experiment. Věra Chase (jinak autorka fantazijních próz) v "poznámce překladatele" píše o stylistických jemnostech originálu, o obtížnosti hledání (a nacházení) českých výrazových ekvivalentů. Kniha Anne Michaelsové byla přeložena do 23 jazyků; doma i ve světě se jí dostalo řady ocenění. Český čtenář si při její četbě nemůže nepřipomenout jméno a tvorbu Arnošta Lustiga. Z ní zejména prózy, zachycující strastiplnou pouť chlapců, kteří prošli lágrem, a kteří se jednoho dne octli na útěku před nacistickými vojáky. Lustigovo poznání v mnohém koresponduje s poznáním Anne Michaelsové. Alespoň v akcentu na roli, kterou hraje minulost v chlapeckém vnímání a prožívání už svobodného světa, v utváření poválečné, svobodné existence.
Tvořivá práce, stejně tak jako život, není vskutku nikdy u konce. Poznávání válečné zkušenosti pokračuje. Prchavé okamziky dokládají smysl a význam tohoto poznávání pro pochopení a interpretaci poválečných skutečností i poválečné tvorby hodnot.
Autor: Hana Hrzalová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |