"Sedmačtyřicetiletý / bez úspor, chaty, bez vilky, / prachšpatný žokej, který spadl / z letící luční kobylky," tak se charakterizoval s notnou dávkou sebeironie, která mu byla ostatně vlastní, básník Miroslav Florian, jenž by se 10. května tohoto roku dožil 70 let. Smrt ho sice v den jeho 65. narozenin odvedla z našeho světa, ale nadále k nám promlouvá prostřednictvím svých veršů a "jménem habrů jasanů i tújí". Rodák z Kutné Hory, absolvent gymnázia a oboru knihovnictví na UK, potom redaktor Čs. vojáka, Čs. rozhlasu, nakladatelství Čs. spisovatel, nositel mnoha ocenění (ceny P. Bezruče, ceny nakladatelství ČS, ceny Svazu českých spisovatelů aj.), v r. 1976 zvolen poslancem ČNR.
Miroslav Florian patřil ke skupině autorů, jejichž tribunou se stal časopis Květen (vycházel od r. 1955 do r. 1959). K jeho generačním druhům lze počítat např. Miroslava Holuba, Karla Šiktance, Jiřího Šotolu ad. Vytvářeli tzv. poezii všedního dne, tj. zajímali se o každodenní události, psali barvitě, konkrétně, soustřeďovali se na detaily všedního dne. Miroslav Holub, autor sbírky příznačně nazvané Denní služba (1958), byl občanským povoláním lékař-imunolog, tedy člověk zvyklý nazývat věci přímo, vyjadřovat se pregnantně. Tento fakt nezůstal bez vlivu na jeho básnický jazyk, prosycený vědeckými termíny (viz název básně ze sbírky Naopak - Stručná úvaha o teorii relativity). Autoři Května přispěli k tomu, že česká poezie opět "zcivilněla" - projevilo se to ve formě (použití volného verše), volbě slovní zásoby (autoři užívají nespisovná slova, lidové obraty) i obsahu (Jiří Šotola svou sbírku Poste restante v r. 1963 napsal pro svou lásku z mládí - židovskou dívku Rózu a nikterak nezastírá zaměření na milostné téma, podané ostatně velice civilně). Vraťme se však k Miroslavu Florianovi.
Debutoval v r. 1948 sbírkou Snubní prsten, kterou vydal v rodném městě - Kutné Hoře - vlastním nákladem v počtu 300 výtisků. Ovšem již několik let předtím psal verše (popsal 4 sešity - jak uvádí Milan Blahynka v portrétu básníka, vydaném v ČS v r. 1980). Blahynka se vyznává z toho, jak rozechvěle četl první Florianovy otištěné verše, totiž báseň Česká zima (publikována 16. 12. 1951 v Kulturní neděli). Zapůsobil na něj originalitou svého básnického výrazu, konkrétností obrazů, v té době neobvyklou. Z Florianova popisu české zimy na nás dýchne atmosféra Ladových obrázků: ve vesnici panuje ticho a klid, v němž jen "cinkne" smích zvonečku a zem si protírá modré oči "rukama mrazem červenýma". Už z prvních veršů bylo cítit básníkovo tajné spříseženectví s přírodou, s níž si "tykal". Personifikoval a zlidštil déšť, mráz, jehož nazývá důvěrně "starým zahradníkem", vítr, jehož "ruce" štěpy nepolámou, brčálový lístek je jeho obhájcem ex offo, brání ho před lidskými pomlouvači.
Už první Florianovy básně prozrazovaly, že jsou drobnými impresionistickými skvosty, že vznikaly v nejrůznějších prostředích (např. u kavárenského stolku), že reagovaly na nejrůznější podněty. Autor v nich projevuje osobitý a jemný humor, často sebekritický, neváhá odhalit čtenáři své slabosti ("Dnem nocí spřádám si a brousím / básničku, / kterou nikdy neodešlu: / své vrásky na čele, / pár kostrbatých veršů.") Žertuje i na téma svých nemocí (viz báseň Nespavost). O tom, že "měl mimořádný dar změnit vše, na co básník sáhl v pamětný verš, obraz, oslovení, píseň" (cituji M. Blahynku, který napsal úvod k výboru Vroubky, r. 1996), svědčí drobné verše, kupř. Naříkanka ze sbírky Iniciály (název básně je patrně autorovým novotvarem) je pouhé "hraní si se slovy", v němž obzvláště zaujmou dějová slovesa: naříkanka hrčí, s větrem vytrvale drnká, vzlyká.
V dalších sbírkách (kupř. Otevřený dům, 1957, Jízda na luční kobylce, 1974, Jeřabiny, 1977, Nonstop, 1989, Sonetarium aneb Večer v králíkárně, 1995) se prohlubuje jeho poetické vidění světa, zesiluje originalita výrazu, básník neváhá po svém glosovat závažné společenské události, např. bombardování Bagdádu Američany v r. 1991 v básni Správný směr (Sonetarium). Formou volného verše a typem písma - kurzívou se tato báseň a několik dalších vyčleňuje z celé sbírky. Autorova obraznost zde ustupuje střízlivosti výrazu, umocněnému použitím anafory a epifory ("Bližší Lucerna / než Aladinova lampa / Bližší košile než Bagdád / Bližší Bílá Hora než Černá Hora"). I v pozdějších dílech patřily tyto stylistické figury k básníkovým oblíbeným. Báseň varuje před rozmachem násilí na Zemi a monotónností přetechnizovaného světa.
Miroslav Florian byl - jak vyplývá také z jeho básní - milovník zivota a všech jeho krás, včetně krásy žen. Mnoho básní opěvuje ženy i konkrétní ženu, vyzařuje z nich něha a úcta vůči opačnému pohlaví. Cyklus Závrať obsahuje velmi zajímavé tzv. partnerské básně - On, Ona a Dva. Originalita básníkových obrazů (ne náhodou tehdy hodně přemýšlel o metafoře: "...na metafoře okamžitě ucítíme intenzitu jeho [tj.básníkova] kontaktu se světem." M. Blahynka: Miroslav Florian) umocňuje představu celistvosti světa, v němž vše souvisí se vším, žena s trvalou ondulací autorovi připomíná "hráče ragby s podivnou přilbicí" (nejenom zde autor prozrazuje svůj zájem o různé sportovní disciplíny) a v Jeho bytě stojí "...skříně kontinentů, plné kožešin / a hvězdných souprav". V obou hrdinech se koncentruje celý pozemský svět, což ostatně Florian v závěru básně Dva sám konstatuje. V některých básních pojímá autor svůj zájem o druhé pohlaví humorně, s lehkým nadhledem (jako např. v básni Máj se mu nechce procházet se sám Stromovkou "rdoušen vlákny tlumeného ženského smíchu", neboť "byl vypískán slavíky").
Lidé jsou v jeho světě "malým šroubečkem v soukolí mechanismu", který dynamicky pulsuje, "musí povědět něco velkého", svět je "živý z proměn", dokonce i knihy "léta nečtené"... "chtěly by rozpřáhnout křídla zdobených vazeb / a aspoň jednou se rozletět vzhůru", snad i zeměkoule "by si s chutí podkasala sukně a divoce se zatočila s neznámými žhavými slunci". Ve Florianových verších se ozývá Wolkerovo sbratření s věcmi, "mlčenlivými soudruhy". Přihlásil se k němu mj. r. 1960 jako k "patronu, jednomu z přímých učitelů" v Plameni a r. 1964 napsal úvodní esej k jeho výboru poezie v KPP.
V mnoha básních se autor čtenáři zpovídává z osobních žalů, trápení, ale i životních radostí - k těmto patří intimní lyrika, básně věnované otci, mamince, ženě, synům. Už mezi prvními otištěnými verši se objevuje báseň Prostý motiv, vzpomínka na otce, jehož život byl stejně prostý jako jeho hrob, o který pečovala básníkova maminka. Báseň je psána tradičně se střídavým rýmem, autor užívá přímá pojmenování. Matce dedikoval sbírku Otevřený dům, která mnohými básněmi upomíná na jeho vojenskou službu na jižní Moravě, kraj, který básníka okouzlil a kam se rád vracel. Ještě v Jízdě na luční kobylce básník rád vzpomíná na "tichou Pálavu", nad níž je nebe "krásně obdělané / a samá hvězdná réva". Krásnou a něžnou vzpomínku na maminku poskytuje báseň 5. prosince 1975 (Jeřabiny) - připomíná její narozeniny. Mnohé básně zrcadlí jeho radost nad narozením synů, např. Věčný život (Zelená flétna) prozrazuje otcovskou pýchu nad synem, "zelenáčkem", jenž se "prodral na svět / jak čiročirý pramínek", jak "luční vůně" je jeho křik, "dým křižovatek" povyšuje "na kyslík".
Mnoho básní autor věnoval svému městu - Praze. Zajímal ho každý detail všedního života, vše glosoval s humorem, stylizovaně dětským pohledem. Podobně jako Vítězslav Nezval projevoval neutuchající básnickou invenci, která s rostoucím věkem nejen neochabovala, ale nabývala stále nových a nových podob. Jeho metafory evokují sluchové a zrakové vjemy. (V básni Tlačenice [Zelená flétna] tramvaje "pukají jak lusky", holubi "šumí" nad lešením). Prahu básník nazýval rytinou, svojí zašlou podobenkou, velkou květinou s bílými plátky sídlišť. Jeho verše jiskří vtipem a originalitou výrazu, byť popisují semafory nebo noční svítilny nebo nepohodu na refýži.
S přibývajícím věkem ubývalo ve Florianových verších bezstarostné hravosti, zvážněly - podepsala se na tom společenská atmosféra 80. a 90. let i básníkův zdravotní stav. V Odlivu noci r. 1980 se objevují básně prozrazující, že básník byl hospitalizován v nemocnici (Nemocniční sonatina I-IV). Celý cyklus udivuje střídmostí výrazu, tradiční formu básně podtrhuje použití pravidelného verše se střídavým nebo sdruženým rýmem. Podobně Medikamenty (výbor Vroubky), básníka zde zachraňuje jedině láska jeho milé.
Básníkovi nekomplikovaly zivot pouze nemoci - uz v Iniciálách si stěžuje na "tolik dobrých známých", kteří ho pomlouvají. V Zítřejších snězích přesvědčuje sebe i čtenáře, že se nenaučí nedůvěře "přes všechny podrazy a výprasky", byť ho "vždycky znovu zaskočí / rezatý špendlík skrytý v marcipánu". Neváhal se vyjadřovat k ožehavým politickým problémům (viz verše o bombardování Bagdádu r. 1991), k otázkám ochrany životního prostředí, mluvil jménem stromů, jichž se "bagr na nic neptá / nemají přece řidičský průkaz". Příroda a láska zůstaly jeho záchrannou kotvou ve světě, kde "doutná tolik nenávisti", "syčí zášť a msta a zvůle". Tvrdě kritizoval lživou a falešnou morálku polistopadové společnosti, svěže a barvitě, konkrétně (viz např. "Lež má dlouhé nohy, lež je zkrátka sexy."....."Lež má dlouhé svěží ploutve, běloskvoucí pleť." Je tedy - ironicky řečeno - krásná, společnost se jí klaní. Plíseň plísní aneb Sametissimo, Sonetarium) Lhostejným ho nenechaly ani Přeplněné popelnice a řádění vandalů. Nic ho však nedonutilo k tomu, aby jeho slovní zásoba zvulgárněla, i když se obohatila o některé mezinárodní výrazy (např. známá sousloví Who is who, all right).
Nelze samozřejmě v tomto medailonu analyzovat celou Florianovu tvorbu, za zmínku by stál i celý tematický okruh věnovaný ročním dobám a počasí, básník ho komentoval velmi často. Významnou část jeho tvorby tvoří verše pro děti, originalitou výrazu jsou stejně hodnotné jako verše pro dospělé (např. Jaké oči má vítr, r. 1967).
V závěru bych ráda představila báseň, kterou považuji za jednu z básníkových nejpůsobivějších - Fakírovu píseň (Zítřejší sněhy). I ten, kdo nemá chuť pohladit hada, propadne kouzlu této básně, psané pravidelným veršem se střídavým veršem. Působí především výběrem dějových sloves: lampa "tančí " jako chřestýš, kouř ze zápalky "vlní se a svíjí", luna "vrtí hlavou kobří", na zápěstí básníka "svírá / chladná kůže hadí", sykot do písně "se vplétá".
Slova autora lze chápat jako epitaf, zdůrazňující nadčasovost jeho díla: "Na popel sežehl mě mráz, / k vám se však deru vzpurně, / neboť můj hlas, můj platný hlas, / ten není v téhle urně," napsal v kratičké básničce Nápis na bronzovou urnu.
Autor: Alena Volková
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |