MIROSLAV FLORIAN
Fakírova píseň
Na flétnu hraju
prapodivnou škálu,
zaklínám hady
při tom recitálu.
Nemám teď jiný
chleba ani prestiz;
na stole lampa
tančí mi jak chřestýš.
Kouř ze zápalky
vlní se a svíjí,
ne, není hluchý
k nudné melodii.
Nad městem luna
vrtí hlavou kobří -
do koše půjde,
když mě neudobří.
A na zápěstí,
kam se dívám kradí,
lačně mě svírá
chladná kůže hadí.
Hraju a hraju
pomatenou škálu,
čas nedotkl se
toho rituálu;
píšťala z tykve
ovšem uz má léta....
Zlobněji sykot
do písně se vplétá.
Kdybych byl jen tráva
Kdybych byl jen tráva,
štěrk, jejž válec drtí,
jakpak tě, živote,
nemilovat k smrti!
Trávu seznou srpy,
tráva nemá jméno,
do večerů tichých
voněl bych jak seno.
Kdybych byl jen štěrkem,
štěrkem bez paměti,
k domovu bych vedl
drobné krůčky dětí.
Čímkoli ať budu,
tebou budu provát -
jakpak tě, životě,
k smrti nemilovat!
Vypálilas mi znamení
Vypálilas mi znamení
bělavým řetězem,
jako kůň označkovaný
v tvém drzení uz jsem.
Svoboda v zilách bije mi
a chci se vytrhnout -
jen hlouběji se zaryje
hedvábná smyčka pout.
Není to láska... Ani zvyk...
Míň nebo víc, ví bůh.
V hromádce mého popela
bude temnější pruh.
* * *
Lopotil jsem se s básní celý den;
nakonec jsem ji hodil do kamen.
A oheň, tichý recitátor,
mé verše bezradné a zmořené
pohostil z posvátného pramene
a na okamzik zdvihl jejich prapor!
Otcovství
Neseš mě v sobě,
můj synáčku,
a já se bojím,
třesu se o tebe.
Pod slunce,do obilných roun
uvrhl jsem tě,
já - tvoje bloudění,
tvá smrt.
Veverka ohryzává šišku,
kterou tě trefí,
uz zarachotila dávka
z psacího stroje -
už jsi přeložen,
můj synáčku,
a trochu nepřesně,
jak bývá u veršů.
Slavně křičíš
a odsuzuješ mě
k blazenství úzkostnému
na dozivotí.
JAROSLAV VOJTĚCH
Nemetafyzická odpověď
Otázka lidem věky táhne hlavami:
Co ze je, co je nad námi?
Otázku věčnou máme tu:
Pánbůh? Alláh? Bráhma? Manitou?
Či nad námi je - a má nás vést
osudové postavení hvězd?
Odpověď ozvěnou zní zas a zas:
Nad námi to je - co je v nás.
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |