Próza britské autorky Jeanette Wintersonové (1959) VÁŠEŇ představuje těžko zařaditelný text, který rozsahem možná aspiruje na román, vývojovou proměnlivostí postav však sotva. Vyprávění odvíjené z perspektivy osamělých protagonistů (Henri, Villanella) tvoří syntetický paralelismus, se závěrečným prolnutím (bez věrohodné katarze), které si vypomáhá nevěrohodnými reflexemi.
On - Napoleonův kuchař, k němuž vzhlíží a kterého posléze nenávidí, věcný v úsudku, s touhou po lásce a rodových kořenech. Ona - dcera benátského gondoliéra, náruživá hráčka, nevěstka, v lásce nevybíravá, bez ohledu na pohlaví. Společně dezertují při Napoleonově ústupu od Moskvy, kam ji zahnal osud jako milostnici generálního štábu. Společně po návratu do Itálie zosnují odstranění Villanellina manžela vraždou, k níž se přihlásí Henri. Dožívá v ústraní ústavu pro choromyslné, odkud odmítá utéci. Třebaže se stal otcem Villanellina dítěte, nezískal její lásku. Zůstal mu deník, který si pečlivě vede, aby měl co číst... Mně můžete věřit, mým báchorkám, čteme v závěru textu Jeanette Wintersonové, a ať už chápeme větu jako součást Henriho vnitřního monologu, nebo jako finále deníku, nemůžeme pominout její klasifikační charakter. Báchorky! Vášeň totiž ze všeho nejvíc tíhne k pohádkové féerii, kde se přehání a vše je nadsazené, kde po jistém rituálu mohou na svět přicházet děti s plovacími blanami mezi prsty u nohou a kde je možné ztratit srdce nikoli alegoricky, jako třeba v próze Mika Waltariho Čtyři západy slunce, ale doopravdy. Spekulativní hrátky s pojmem vášně jako záležitosti milostné, hráčské nebo mocenské zůstávají především v rovině jazykové, stejně jako úvahová moudra, jimiž protagonisté nešetří. Jejich univerzalita však zůstává nadčasová, mohou přecházet z textu do textu, mohou dokonce bez rizika střídat historické epochy (Když už Napoleon, proč ne Jindřich IV.). Tady by aspoň byla autorka doma: doslova a do písmene.
Nikoli tedy magický realismus: ten dodržuje v mnohém zákonitosti jmenovaného realismu, ale detail místo celku, bizarnost a vypravěčské naschvály namísto filozofického étosu, k němuž má příběh cílit. Jak za této situace nevzpomenout na Čapkova Foltýna, kde se na jednom místě říká: Kdo si trochu osedlal klavír, tomu ty klapky uz hrají samy od sebe...
Wintersonová si osedlala jazyk: fabuluje, přes modelové situace se přenese prostřednictvím nevšedních klišé, snaží se s umanutím vyhovět feministkám, lesbičkám a tváří se smrtelně vážně. Aspoň to tak vypadalo před čtrnácti lety, kdy kniha The Passion vyšla. K nám dorazila nyní (Argo 2000, 148 stran, náklad 1800 výtisků, cena 189 korun) a to asi hlavně proto, že vydání českého překladu bylo umožněno díky podpoře Britské rady. Je na čtenáři, aby posoudil, zda to stálo za to.
Autor: František Skorunka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)