»Kluk Mixů chodí do gymnázia. Ten umí rychle číst. Strčíme ho do budky.«
Milý Pepo,
promiň, že jsem k napsání tohoto vyprávění použil formu, kterou Ty jsi vymyslil pro svou »dopisovou« knihu plnou obdivu, v níž jsi vlastně vyjádřil úctu k řadě svých kolegů z Národního divadla, se kterými jsi se na »prknech, která znamenají svět« setkal, ke Zdeňkovi Štěpánkovi, Jaroslavu Průchovi, Zdence Baldové, Jiřině Šejbalové, Jiřímu Dohnalovi, Františku Smolíkovi, Jaroslavu Vojtovi, Janu Pivcovi, Karlu Högerovi, Ladislavu Peškovi, Vlastě Fabiánové, Miloši Nedbalovi, Olze Scheinpflugové, Sašovi Rašilovovi a Františku Filipovském. Je to krásná kniha a nemyslím, že někdo jiný tak pěkně o »zlaté gardě«, jak se jim říkalo, tak skvěle napsal. Na rozdíl od jmenovaných si moje vyznání budeš moci přečíst v plné síle a pár dní po svých osmdesátinách, kterým se mně a nikomu ani nechce věřit...
Pocházíš ze vsi, z míst, které je osm kilometrů daleko od vesnice, kam jezdím. Asi jsi kolem naší chalupy jezdíval i na kole, když jsi za války jindřichohradecké gymnázium musil vyměnit za soběslavské. Pršívalo, bylo náledí a zvláště před Přehořovem, tam, kde les do sebe vsáknul starou silnici u starého, někde uvnitř skrytého židovského hřbitova, mohly chlapce, který sám šlapal v ranní mlze, napadat všelijaké ty vidiny. Možná, že právě tady jsi nabral do plic trochu té atmosféry tak potřebné později ve Švandovi dudákovi, kdy on se dostane mezi divé ženy. Ten Švanda tě ostatně provázel celým životem. Prvně v mladoboleslavském divadle, kam tě přetáhl ředitel a skvělý režisér Antonín Dvořák. Však Ti to E. F. Burian, u něhož jsi byl první poválečný rok, nemohl zapomenout. To ale ještě nebyla role Švandy. Hrál jsi ji až později v Národním divadle, ale hlavně ve filmu. Režisér Karel Steklý si Tě tehdy vybral z šesti kandidátů. To byla veliká čest. Byl jsi na to bezesporu pyšný. Steklý Tě ale náramně zchladil. »Mixo,« řekl Ti, »nemysli si, že jsem Tě vybral podle výkonu, ale podle Tvých modrých očí. Výkon se pozná, až to natočíš.«
Když všechno skončilo, mohl jsi se ho jít zeptat, jak ses mu líbil. Neudělal jsi to. Proč také? Film diváky byl přijat velmi příznivě a Tobě dlouho lidé, kteří Tě potkávali, říkali »Švando« a nebo ukazovali svým dětem »Podívej, to je dudák.«
Později přibyly i další filmy - Vánice, Škola otců, televizní seriál Okres na severu...
Tvůj otec byl v Záhoří ponocným a hajným v jedné osobě. Nějaký ten soukromý les tu kolem byl a v něm i sedláci. Táta, který dobře věděl, co je to »panská láska«, chtěl z Tebe mít pána. Proto škudlil a Tebe poslal na gymnázium. Jindřichův Hradec byl dál než Soběslav, ale za to až do Hradce vedla z vesnice železnice a do Soběslavi, kam to bylo za rohem, se musilo ve Veselí-Mezimostí přestupovat. Navíc to jindřichohradecké gymnázium mělo veliké tradice. Předcházela mu jezuitská škola, na které učil Bohuslav Balbín. Školní léta tu trávil Bedřich Smetana i Karel Tupý, který později se stal známým pod probuzeneckým pseudonymem Boleslav Jablonský a jeho kolega Vojtěch Hlinka, alias František Pravda.
Ty sám jsi v Záhoří poprvé načichl divadlem. To tehdy, když místní ochotníci potřebovali nápovědu. Kterýsi z nich dostal nápad: »Kluk Mixů chodí do gymnázia. Ten umí rychle číst. Strčíme ho do budky.« A tak tě tam strčili. Co se v té době v sále hospody u Kotňoura, jak se tam říkávalo, hrálo, ví bůh. Pamatuješ si jen to, jak z celé vesnice snášeli do sálu židle, kterých tu hospodský neměl právě nazbyt. Každý si tedy přinesl svou. Že by odtud pocházelo poučení: »Drz si kazdý svou zidli!«
První hra, ve které jsi hrál - nebylo možné v tak malé skupině ochotníků si nezahrát - byl mládek ve hře Karla Tůmy Z českých mlýnů. Za okupace, šlo o velmi populární hru. Bylo v ní výrazné češství. I proto ji ostatně i zfilmovali. Tvé prvé vystoupení nedopadlo právě nejlépe. Na scéně Ti, jak jsi »lítal« bezhlavě po jevišti, zničehonic spadly kalhoty. V hledišti - a hlavně u kluků - z toho bylo »haló«, zvláště pak, když se to ještě jednou opakovalo...
Po letech jsi v Našich furiantech v Národním divadle hrál vyslouzilce Bláhu. Pamatuješ? »Tak! Tak! A nynčko, páni muzikanti, spusťte... já mám sólo... aby takovej pyšnej gruntovník věděl, když má chudej člověk dobrý svědomí, že taky tý pětky nelituje... A já si teď vyberu tu nejhezčí tanečnici z celý vesnice! Já si vyberu tu, která je mi z celý vesnice nejmilejší! To bude děvče krev a mlíko! Jak by ji malíř vymaloval! To bude děvče jak nejkrásnější růže, co kvete v panskej zahradě... (Rozhlédl jsi se, minul všechny tanečnice a pohledem jsi se zastavil u Habršperka, tedy Františka Filipovského, s nímž Tě i mimo divadlo pojilo mnoho přátelského.) Pepíku, můj starej, věrnej kamaráde, tohle sólo si zatancuju s tebou...« Šlo tehdy, alespoň ve hře, o moc, o ponocnictví. A když sólo skončilo, kolega Jarda Mareš, jeden z proslavených Dobráků, Ti zahuhlal do ucha: »Neboj, dostaneš to. Máš dobrou školu z domova. Táta ponocný, ty ponocný...«
Do Národního divadla jsi se dostal z mladoboleslavské scény. Hrávali jste tam klasický repertoár. Ty například v Šaldově hře Zástupové titulní roli Lazara, na programu byl Moliére, francouzská lidová Pastýřská hra. Tam jsi také hrál hlavní roli - Robina. Snad právě tehdy v hledišti byl šéf činohry Národního divadla profesor František Götz a s ním i známý kritik, rektor Akademie múzických umění, profesor Antonín M. Brousil. Líbil ses jim. V té době sháněli mladé adepty hereckého kumštu do naší nejvýznamnější scény. Nevěděl jsi o tom.
Divil ses proto, když Ti jednou přišel telegram: »Přijeďte se představit do Národního divadla. Götz.« Nic víc. To bylo všechno. Řekl's to Antonínu Dvořákovi, šéfovi a kolegovi, u něhož jsi později po jeho rozvodu nějaký čas bydlel, ten nebyl nadšen, ale řekl Ti: »Zkus to!« Zkusil's to tedy.
Tvá »předváděčka« nebyla veliká. V Ostrovského Lese jsi měl zahrát venkovského záletníka. Tvého otce, kupce, představoval Jaroslav Vojta. Tady jsi se poprvé setkal s významnými jmény, kterým jsi se velice obdivoval...
Pamatuješ, jak v zimě roku 1943, a tehdy bylo všude kolem hodně sněhu, mráz štípal, sníh křupal pod nohama, dech se u úst srážel, jste se pěšky, šetřilo se i na vlakové jízdence, s několika přáteli vypravili ze Záhoří do Soběslavi na představení Ladislava Boháče a Olgy Scheinpflugové. V tamějším Národním domě se hrála Hilbertova Vina. Tleskali jste víc paní Olze - byli jste přece chlapi! A záviděli Ladislavu Boháčovi, že měl, snad i díky jeho filmovým rolím, větší potlesk. Domů jste šli plni opojení a... nelze asi vypovědět pocity, když kolem vás, ve vánici, projeli oba herci zachumlaní do kožichů v kočáře taženém koňmi. Zamávali jste jim a oni zamávali vám... A ten Boháč, jako ředitel Národního divadla, Ti potom podepisoval smlouvu...
Do Národního v té době přišlo společně s Tebou několik dalších herců. Režisér Jindřich Honzl, který přebíral otěže činohry, si ze Studia Národního divadla přivedl také několik. Tak se tady kromě Tebe objevili Miloš Kopecký, Miloš Nesvadba, Vladimír Hrubý, Jaromír Spal, Ljuba Skořepová, Josef Pehr, Jaroslav Moučka, Jarmila Krulišová a z těch již známějších Vítězslav Vejražka. Neměli jste to jednoduché. Dosavadní herecká garda ve vás cítila konkurenci. Musili jste počítat s tím, že budete hrát »vedlejší« role. Co je to však »vedlejší« na scéně takové tradice? A třeba vedle Zdeňka Štěpánka a Jaroslava Průchy?
Dva roky vás zkoušeli. Jen Jarmila Krulišová z vás měla to štěstí, že jako svůj debut si mohla zahrát Maryšu. Ty jsi však tady také hrál, i když ještě ne Francka. Ale, vzpomínáš? Ten Francek také přišel. Bylo to v sedmapadesátém... »Ne nadarmo sem povídal, dyž na vojnu sem šel: Běda, běda vám, stréčku Lízale, a běda tobě, Vávro, névíc. Ty zkazils mě, já zkazím tebe. Oko za oko, zub za zub. Každó mó slzu krvjó zaplatíš. Pamatuj si to, tady před svědkama ti to povídám: Já budu za tvó ženó chodit, já se budu s ňó scházet - za bílýho dňa do tvýho hrkáču přindu - a dé pozor, Vávro, ať se nepotkáme!«
Po dvou letech umělecká rada činohry, jejímiž členy byli Zdeněk Štěpánek, Václav Vydra, Jaroslav Průcha, Jaroslav Vojta a další rozhodla: »Z těch mladých si tu necháme Krulišovou, Nesvadbu, Skořepovou, Mixu. Ostatní už jsou charakterní herci. Bylo by nás tu moc na tyto role.« Zůstal jsi tedy v Národním...
Na role sis po čase nemohl stěžovat. Hrál jsi Čepurnoje v Gorkého Dětech slunce, Vojnického v Čechovově Lesním duchu, syna Mara v Držičově Dundo Maroje, Cyrana v Rostandově stejnojmenné hře, Jiříka v Tylově Jiříkově vidění, Oinomaa ve Vrchlického Námluvách Pelopových, Perčichina v Gorkého Měšťácích, Krále Leara...
To bylo v sedmdesátém devátém. Tehdy tuto Shakespearovu hru režíroval v Národním slovenský režisér Kaloč. Postavu měl hrát Rudolf Hrušínský. Po něm jsi přišel na řadu Ty. »Pepo, pozor!« řekl Ti u piva v restauraci Nad rozhlasem Josef Chvalina, »To je infarktová role.« A skutečně. Hrušínský se srdečními problémy odstoupil. Průchu sklál infarkt po šesté repríze, Štěpánka také. Asi ses ptal: »Jak ty, Pepo, dopadneš?« Risknul jsi to. Slovo »musím« znám. Také si je mnohokrát »cedím« přes zuby. Vyhrál's, povedlo se. Roli jsi zvládl, přesto, že velký sametový závěs visící na jevišti podle představy výtvarníka byl shromaždištěm prachu, který se při pohybových scénách nutně dostával se vzduchem do plic. Možná proto, když Ty jsi režíroval, jsi nikdy nepřipustil, aby představení bylo narušováno dekoracemi a podružnými jevy...
Zmínil jsem se o režii. A nechal si ji na závěr. Úmyslně. Je jakýmsi vyvrcholením herecké kariéry. Zkušení herci jí totiž zúročují své dlouholeté poznatky. I oni mají své představy. A ne vždy režisér je ochoten je akceptovat. A nevyužít těchto poznatků by byla škoda. Proto se režiséry stali Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Průcha, Ladislav Boháč, Miloš Nedbal..., proto jsi i Ty nám představil své režijní záměry. Bylo to například v »Déčku«, kam jsi na čas přišel jako ředitel, kde jsi režíroval Afinogenovu Mášenku, Ibsenova Peer Gynta, Jiráskova Otce s hostujícím Stanislavem Neumannem... Hlavní však přece jen bylo Národní. I tady jsi dokázal dát nový náboj Jiráskově Lucerně (Pamatuješ? V ní jsi i hrával. Mlynáře... Kláska... A koho ještě? Vzpomínám, jak jsi se postavil před lípu, v ruce držel sekeru a vyzývavě téměř vyštěkl k vrchnímu, který nařídil strom porazit: »Pojďte, pojďte, pane vrchní!« a potom ses rozpřáhl směrem k pacholkům: »Kdo se z vás hne...« Nikdo z nás v hledišti ani nedýchal.)...
Je toho mnoho, o čem bych mohl napsat. O Tvé ženě, která Tě doprovázela celým životem, o dceři, jež jde v Tvých hereckých šlépějích, o vnukovi, který už ve svých devatenácti také má první herecké krůčky za sebou, o vnučce, která na všechno ještě čeká... Ale... Víš, co? Zbytek si řekneme, až se zase sejdeme v té naší hospůdce u Výstaviště...
Tvůj Jarda Kojzar
Autor: Jaroslav Kojzar
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)