O ŽIVOTĚ S FRANTIŠKEM SKORUNKOU
1/ Mohl byste se popsat a charakterizovat?
Třicet pět let lisuju starej papír, píše Bohumil Hrabal ve druhé kapitole Příliš hlučné samoty a pak dál tuhle vstupní větu kultivuje, modifikuje a zkrášluje, až se z ní vyloupne samotný krásný život. Pětatřicet let kantořím, prošel jsem všemi stupni školské soustavy a to snad stačí, abych si mohl být jist, co dávám žákům a co oni dávají mně. Až si nebudu jist těmito jistotami - skončím. Téměř všechno, co jsem napsal, napsal jsem při zaměstnání a během dovolené.
2/O čem v poslední době nejvíce přemýšlíte?
Že mi scházejí vlohy na kariéru, také krást že už se nenaučím. Takže nejspíš přestat kupovat noviny a pouštět televizi. Tam je takových návodů, takového pokušení... Takhle dát některým politickým tlučhubům motyku, aby kopli, to by byla panečku stoka.
4/Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?
Život v těchto ohledech není žádný skrblík, rozdává rány, člověk si někdy jejich razanci uvědomí až po létech. Zpětně nahlížím k odchodu rodičů. Bylo mi osmadvacet, když zemřela matka a otec ji zakrátko následoval. Měl bych pro ně vedle láskyplného stesku takových otázek...
6/Co vám dalo dětství?
V počátcích sebeuvědomování pocit, že nikdy neskončí. Potom defilé různých omezení. Ještě mi není patnáct, nesmím do biografu na film pro dospělé (mládeži nepřístupno), nesmím si zapálit cigaretu... Ale na druhou stranu: všichni obyvatelé rodné vsi jsou strejdové a tety. Fakt. Ještě dnes mám radost, že pro mne žije teta z Jilkový chalupy... Potom se v tom čase zrodily formativní zásady ultimát: Pozdravit staršího, zaklepat nez vejdu, smeknout... Jinak podle otce výchova stylem - škoda rány, která padne vedle!
7/Čemu vás naučil život?
Pracovitosti, schopnosti postarat se o sebe, citu pro krásu, vyhraněnému sociálnímu cítění, smyslu pro spravedlnost a skromnosti. Té především.
8/Co vás nejvíce v životě zklamalo?
Když zklamu sám sebe, stydím se. Abych se potrestal, jdu od sebe, třeba do hospody. Jak se ale vyrovnat s tím, když herec, který vytvořil své největší role za tzv. totality, nemůže téhle době přijít na jméno, kálí na ni, dokonce knižně a čtyřikrát za sebou. Dočtu memoáry významného malíře, znám ho osobně, jako elév spisovatelského řemesla se mi několikrát poštěstilo posedět u jejich stolu výtvarných, spisovatelských a filmařských celebrit. O nich v knížce ani slovo: místo toho připomínka bývalé perzekuce, proti níž mluví s karikující obžerností výstavy v kapitalistické cizině, funkce, prebendy a tituly. Pravda, knize chybí odpovědný redaktor, který by nejen zlikvidoval pravopisné prohřešky, ale zkorigoval záblesky paměti. A do třetice: prozaik, který v dnešní době vidí zárodek Apokalypsy a nehodlá vydávat, aby jeho knížka neskončila ve výprodeji za pět korun, hořekuje, jak byl diskriminován v čase, kdy vydal kolem deseti knih v mnohatisícových nákladech. Protože tohle vědí mnozí, jde o záměrné zpochybňování výsledků lidské práce a to podkopává základní fundamenty demokracie. Hanbáři nestydatí, řekla by maminka, dej jí pán bůh nebe!
10/Co pro vás znamená být sám sebou?
Jako studenti na vysoké škole jsme si často utahovali z věcí, které se k nám dostávaly rétorickou deklamací: deziluze, strhnout masku... Nezůstávali jsme dlužni, zdravili jsme se na potkání: Buď svůj, hvězdo jasná! Atd... Příliš jsme neviděli za to - buď svůj, i když nemohu nepřiznat, že některé zkoušky, zvláště z marxismu (pol. ekonomie, vědecký komunismus, filozofie), také Dějiny SSSR jsem si musel několikrát zopakovat, neboť jisté věrojatné teze byly v rozporu s tím, jak to viděl můj otec, proletář každým coulem, a já neměl proč mu nevěřit. Možná taky proto jsem se nikdy nestal členem žádné politické strany a z funkcí ve školství jsem to dotáhl nejdál na knihovníka. Byla to funkce odpovědná, zvláště když jsem pravidelně překračoval rozpočet na nákup knih. Taková situace se dala řešit pouze strategicky; balík s přírůstkem pro knihovnu putoval nejdřív do ředitelny, aby se pokochal on jako první, nejchytřejší, vládce a despota, ale milovník knih. Celé dopoledne byl od soudruha ředitele klid, a když se konečně objevil, hlesl: To je krása, a schodek vyrovnal. Takže buď svůj, hvězdo jasná!
11/V co věříte?
Pořád ještě v omezené schopnosti člověka.
12/Jste někomu za něco vděčný?
Dneska ten, kdo je živ z poctivé práce, aby byl vděčný za to, že tu práci má. Ve sféře privátní patří samozřejmě vděk nejbližším, vždyť tvorba s poctivým a intenzivním nasazením přináší právě jim častá omezení.
14/O čem nejčastěji sníte?
Je to zvláštní, ale ta práce mi nejde z hlavy. Na fakultě vedu kromě jiného seminář tvůrčího psaní a někteří jeho absolventi už se prosadili v tisku. Přál bych jim, aby měli dostatek možností tuto objevenou a uvolněnou energii konfrontovat dál než pouze na bázi regionu.
15/Jak prosazujete svůj názor?
Nejsem dominantní typ. Ověřil jsem si to i na základě kádrových materiálů, které nám byly po roce 1989 vráceny. Vedle postřehů charakteru perliček tam stálo, že si přátele pečlivě vybírám, že se neprosazuji, nicméně, když je třeba, nenechám si svůj názor jen pro sebe. Asi šlo o připomínku slavnostní schůze, kde jsem neplánovaně parafrázoval J. K. Tyla ve smyslu, že už bylo dost keců a že by bylo třeba chopit se práce. Taky jsem několikrát práskl dveřmi a strávil krátký čas na čistírně odpadních vod jako strojník. Nebylo mi nejlíp, stejně jako několik měsíců před listopadem 1989, když jsem odevzdal do nakladatelství objemný román s kantorskou tematikou. Nová doba měla pro mne v tomhle ohledu pochopení - rukopis mi byl vrácen a skončil v šuplíku.
18/Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
I když jsem den ode dne skeptičtější, ještě pořád tomu věřím. Té víry, té jistoty se nejspíš nezbavím, neboť je součástí mého slovníkového hesla. V souvislosti s tím, co jsem napsal, byla zdůrazňována především didaktičnost. Nejsem si jist, zda autoři současného Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 toto tvrzení ověřili četbou, nebo je pohodlněji převzali, když uvádějí: Skorunkovo didaktické až moralistní zaměření... Vůbec to necítím jako hanbu, výchova je jednou z funkcí umění a já jsem povoláním kantor. Navíc: nikdy mi nikdo nediktoval, co mám psát a jak to mám psát. Psal jsem, jak jsem cítil a základem mého cítění bylo poznání. To se nepochybně rekrutovalo z poznání mých předků. Maminka pocházela z podružství, nemohu to zapomenout, neboť to mám zaznamenáno ve svém rodném a křestním listě.
19/ Doba se změnila a s ní i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?
Vyjdu z historicky prověřených kategorií: Pravda, Dobro, Krása. Jestli ještě F. Nietzsche spatřoval v Lásce, Cti a Moci tři stimuly k činnosti, pak podle Lyotardova stylového pluralismu vystačí současné umění postmoderny se dvěma: láska = sex, moc= brutalita. Takže zůstanu raději u těch tří.
20/O čem jste si dělal iluze?
Víte, ono je to s tím sněním, s těmi tužbami, s tím těšením a s těmi iluzemi vždycky na pováženou. Vždyť kdo by si troufl podezřívat Jaroslava Haška ze špatných úmyslů, když své Jarmile vyznával v dopisech lásku, ujišťoval ji, že se na ni těší, už aby byli spolu. Že někdy dojel a jindy mu do toho něco přišlo? Přišla válka a Rusko, návrat a setkání s autorem svého nekrologu. Poměry v 1. republice, které mu neseděly jako Viktoru Dykovi. Ironický paradox. V listopadu 1989 jsem stál jako venkovskej na Václavském náměstí a zíral, jak naše herecká elita chřestí klíči. V sedmasedmdesátém v Národním divadle svorně podepisovali tzv. antichartu. A když jeden mnohoobročný herec a dabér prohlásil, že spisovatel může psát do šuplíku, ale herec nemůže do šuplíku hrát, posílilo to mé iluze, že je na čase, aby faleš a přetvářka vzaly konečně za své.
21/Jaké máte ideály?
Ideály mohou časem zplanět. Je proto dobře, když se někdo odváží prohlásit: A neznám vůbec ideálů, bych hnal se pro ně v boje jek, mám srdce chladné jako skálu a v srdci nenávist a vztek... Já vím, 90. léta minulého století a Josef Svatopluk Machar. Ale co společného měla tahle doba s dneškem... To politické hokynaření, ta módnost místo modernosti. Manifest české moderny jako by byl den ode dne aktuálnější.
22/Na co jste zvědavý, co byste se rád dozvěděl?
Pro fundamentální poznání sahám do mýtů, budoucnost je ve znamení literatury sci-fi. Někdy se to vzácně propojí, třeba v povídkovém souboru Angličana J. G. Ballarda - Mýty blízké budoucnosti. Ballard koncipuje svou knihu jako příběh lidí třetí fáze industriální společnosti, kdy výsledky technického pokroku prostupují člověka a ovládají ho. Od mikrosvěta rodiny, kde se profesní i intimní vztahy odehrávají přes televizní obrazovku, dospívá k širším společenským problémům, jako je svérázná likvidace přebytku pracovních sil. Jako čirá fantasmagorie by se mohla jevit povídka Válka v přímém přenosu, nebýt autorovy předmluvy:Uvážíme-li rostoucí nezaměstnanost a stagnaci, stále hlouběji zakořeněný třídní systém a slabou monarchii, která se distancuje od všeho kromě ceremoniálních rolí, lze si snadno představit, jak obrovský antagonismus mezi extrémní levicí a pravicí ústí v otevřený občanský konflikt. Pochopitelně je víc než jisté, že i přes nešťastnou zkušenost s válkou v jihovýchodní Asii budou Spojené státy bránit své vojenské a ekonomické investice ještě usilovněji, než jak tomu bylo ve Vietnamu.Nikoli, Ballard není ultralevicový intelektuál, je to spisovatel poznamenaný dějinnou skepsí: druhou světovou válkou a nukleární likvidací Hirošimy.
25/Co je pro vás největším dobrodružstvím?
Když se mi něco povede.
26/Daří se vám rozeznat lež od pravdy?
Daří. I když podle Jakuba Demla existuje pravda denní a pravda noční. A jistě existuje pravda člověka narozeného na zámku a v podzámčí.
27/Co si dnes lidé nejvíce nalhávají?
Těžko říct. Snad by k tomuhle poznání přispěla droga pravdy - kalokain. Jenomže autorka stejnojmenného utopického románu Švédka Karin Boyeová spáchala po jeho napsání sebevraždu, nesnesla pomyšlení, stejně jako Stefan Zweig, že by mor nacismu mohl ovládnout svět. Ale zpátky k otázce: ono totiž záleží na tom, co je lidem podsouváno jako hodnota - peníze, úspěch... Přitom nelze nevidět evidentní disproporce, odměnu vrcholového sportovce a vědeckého pracovníka, lékaře, učitele. Nejsou peníze na výplaty a vedení podniku si rozděluje odměny, hospodářství si láme nohy o dno a vy procházíte kolem držav velkopanských sídel za milióny s tenisovými kurty a krytými bazény. Takovýhle hospodářský zázrak nám musí sousedi z kapitalistické ciziny právem závidět. A pro ty méně podnětné vrstvy aspoň iluze zahraničních ojetin, svoboda vypravit se třeba na Bahamy, dvacet televizních programů, když využíváte čtyři a pračka s dvanácti programy, když používáte také čtyři.
29/Stojíte si za vším, co jste vytvořil, anebo byste se k něčemu nejraději neznal?
Slovenský prozaik Ladislav Ballek na jedné čtenářské besedě na otázku, co považuje za své největší dílo, překvapivě odpověděl, že své dvě děti. Lze s ním přinejmenším souhlasit, pokud nejde o krátkodobý akt plození, ale o dlouhodobou a nelehkou přípravu na život, vštěpování zásad, které teprve dělají člověka člověkem. Pokud jde o mé dílo literární, je zatím snadno přehlédnutelné, ničeho se na něm nezříkám, ani se ho nechystám předělávat. Jak někde prohlásil Josef Škvorecký, jde o vývoj v realitě doby. Potěšilo mě, že prý při jedné pražské návštěvě četl ze své Legendy Emöke, která ani nebyla zařazena do Encyklopedického slovníku. Možná si jeho autoři nechtěli zadat, protože v ní Škvorecký hovoří o budoucnosti socialismu v souvislosti s postavou továrního mistra.
30/Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
Jestli ji uznávám já, to už myslím vyplynulo z předešlých řádek. Jenomže pokoře je třeba se naučit. Vedle vědomostí má vyučující předávat i dovednosti. Také cesta umění je cestou objevů. Adepti literárního řemesla jsou právem pyšní, když se jim něco povede, jsou hrdí na objev. Při bližším ohledání by možná zjistili, že tohle napsal už někdo dávno před nimi a dokonce lépe. Takže: nejdřív prozkoumat sektor, kde již byly objevy učiněny. Teprve vědomím souvislostí vzniká pokora. Ta však nevylučuje, že všechno už bylo napsáno, ale ne všemi!
31/Co vás ponizuje?
Dařilo se mi slovy klasika být vyňat z pravomoci hloupých a svévolných. Jak s oblibou zdůrazňoval Miroslav Horníček - kde blb, tam nebezpečno, což je pouze část pravdy. Blbovi se můžete vyhnout. Ale když máte být vydán napospas jeho svévoli?
34/Děsí vás něco?
Dnes, kdy centra zdraví spolu se zaručenými prostředky proti nemocem a stárnutí sugerují pocit spolehlivé nesmrtelnosti, jako by nebylo místa pro úzkost. Právě ona se však nezřídkakdy stala hybnou silou pokroku. Přitom jenom málokdo se ubrání občasným myšlenkách na odchod ze světa a na patálie s tím spojené. Věřící mají v tomhle ohledu jasno: modlí se za šťastnou hodinku své smrti. Ostatní mohou čerpat posilu z esejů lékaře Lewise Thomase nebo u Elizabeth Kübler-Rossové, která říká, že až bude umírat, bude myslit na ty chvilky, kdy byla v míru sama se sebou, s jinou lidskou bytostí nebo s tímto světem. Umělecké zpodobení této definice pro mne představuje vstupní kapitola knihy kamaráda z druhé strany Vysoké Běty, kde se popisuje smrt cestáře Františka Kodejšky uprostřed práce. Nechybí obraz krajiny, vůně a v posledním záblesku vědomí smíření. Cestář František Kodejška si vždycky přál právě takovou smrt.
35/Z čeho se dovedete radovat?
Z všedních věcí. Člověk se to časem naučí, neboť i zcela obyčejné věci mohou získat sváteční ráz. Zvláště stanou-li se obtížně dostupnými.
36/Jaká je vaše největší životní zkušenost?
Když mě pozdraví dobře vypadající padesátník a připomene se mi jako bývalý žák, popřemýšlím o tom, že to vlastně nemusel udělat. Mohl mě bez rizika nevšímavě minout, s jistotou, že si ho nebudu pamatovat. A on se přihlásí. To je dostatečný důvod k úvaze, že jsem do něho vložil víc, než představuje koncentrát jednotlivých disciplín. Snad to vyvěrá z osobního přesvědčení chovat se ke každému bez přezírání, v přirozeném respektu jeho osobnosti. Učil jsem cikány, děti rumunských reemigrantů... Na fakultě se dávalo k dobru, jak se uváděl jeden vyučující, malíř: Dobře si mě prohlédněte, živého malíře jistě vidíte poprvé.Někteří studenti napíší, v létě za mnou přijel na kole mladý muž, uchytil se ve sportovní rubrice novin. Já na vás rád vzpomínám, povídá. A já: Copak jsem umřel? Tomu jsme se upřímně zasmáli.
37/Čemu jste porozuměl až teď?
Jak je člověk snadno nahraditelný a jak se i nadále prohlubuje rozpor mezi slovy a činy. Té rétoriky po listopadu 1989: pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, záruka sociálně spravedlivé společnosti. A dokonce -nejsme jako oni! Kdo po létech zalistuje zmiňovaným encyklopedickým slovníkem, se značnou bombastičností přivedeným na svět v roce 1993, dozví se, že jsme měli básníky Brouska, Grušu, Wernische. Ani stopy po jediném jménu tzv. sýsovsko-žáčkovské generace (chybí samozřejmě Černík, Čejka, Pelc, Skarlant). Jedna garnitura pohotově vystřídala druhou. A potom, že nejsme jako oni!
38/Jaké poznání vám přinesla nová doba?
Každý, kdo se poctivě snaží o tvorbu, vychází z Aristotelových pojmů látky a tvaru. Turgeněv prohlásil o svém slovesném umění, že hledá obrazy a příměry. Vybrušuji svůj projev, raduji se ze zvuků a souznění slov. Jsem jako sochař, jako zlatník, pečlivě hnětu a brousím a všemožně zkrášluji onen pohár, v němž sám sobě podávám jed. U nás tuhle myšlenku nemohl nikdo vyjádřit lépe než Karel Čapek ve svém Foltýnovi.
Vážím si lidí, kteří v souladu se svým přesvědčením a navzdory rizikům opakovaně podstupují ten proces, o kterém hovoří Turgeněv. V pozůstalosti Andreje Platonova, dávno po jeho smrti, se našla povídka Jáma, otřesné svědectví o rozkulačování ruské vsi. Byla napsaná v době zobrazovaných hrůz. Silou prožitku působí rané povídky Jana Zábrany. Třebaže s výsekem zobrazované reality nemusí každý souhlasit, je umělecká výpověď natolik alarmující, že působí jako apel. Na sklonku osmaosmdesátého roku mi v Tvorbě otiskli povídku s příznačným názvem Když to půjde takhle dál... Vyjadřovala cítění intelektuála mimo centrum dění a byla o nemravnosti a taky pranýřovala preferenci jalové zásluhovosti. Nebyla napsána ex post, když už se může, což je nejsnazší. Ale jak ukázal čas, o tohle v listopadu 1989 nešlo.
K nové době: Kantův kategorický imperativ, neboli princip mravnosti, podle kritiků nosný prvek mé tvorby, jsem neopustil ani po listopadové revoluci. A to ať v tvorbě pro dospělé, nebo pro děti. Postupem doby se ale publikační prostor začal zmenšovat, noviny a časopisy s bohatou kulturní tradicí zanikaly. Po určitou dobu bych tomu nepřikládal význam, mohlo jít o krizi jako průvodní znak tvorby a já se skutečně nerad prosazuji. Jenomže se ukázalo, že jde o zkušenost širší platnosti, což potvrdilo několik desítek prozaiků ve sborníku Kam se poděla původní česká literatura, jejichž podpisy se mnohonásobně rozrostly pod výzvou Unie českých spisovatelů Za 5 minut 12. Termín diskriminace se nabízí právem!
42/Jak chápete pocit štěstí?
Když jsou lidé okolo mne šťastní. A to nejen v rodinném kruhu.
43/Na co se těšíte?
O všedních věcech už byla řeč, nyní natvrdo. Jako reprezentant společenské vrstvy, která žije od výplaty k výplatě, těším se na den výplaty.
44/Přejete si něco pošetilého?
Aby kazdý dobrý skutek nebyl po zásluze potrestán.
František Skorunka (1944, Brloh, okres Český Krumlov) Po studiu na Pedagogické fakultě v Č. Budějovicích učil český jazyk a dějepis na různých školách. Nyní je odborným asistentem na katedře bohemistiky PF JU. Žije v Táboře. Knižně vyšlo: Chuť žít, Údolí věčných návratů, Já, tvůj bližní, Hlas velikého chóru, Bezpečné místo, Krátké spojení, Pojď si hrát, měsíci, Pověsti Táborska a skriptum Světová literatura.
Autor: Michal Černík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |