V poslední době nečtou mladí lidé odkazy českých básníků tak horlivě jako moje generace, dospívající za druhé světové války. Myslím, že mládež nečte v té míře ani verše svých vrstevníků. Nezbývá nás mnoho, kteří jsme v dílech českých klasiků a v dílech starších tehdy básníků hledali posilu za útisku, který už dvě tři generace naštěstí neznají, a jež se bohužel nesnaží poznat bolestnou minulost svého národa. A dvojnásob je smutné, že určitě nepatrné skupinky, které přece jen věnují pozornost některým českým básníkům, si je vykládají jednostranně a vlastně je nechápou. To je myslím osud Viktora Dyka. Dík, že si ho těch pár nacionálně založených mladíků všimlo, ale měli by ho znát a vyznávat, jaký skutečně byl. V době svého dospívání melancholik, pesimista, který napsal velkou spoustu básní deprimujícího obsahu. Samozřejmě se tím nesmí nechat dobrý čtenář mýlit, jen by to měl vědět. Pouze menší počet veršů každého klasika přežívá a tvoří jeho jedinečnou osobnost v dějinách literatury, a vlastně lidstva, to je všeobecný úkaz. A zase nemůžeme omezit básníkovo dílo pouze na čítankové básničky, takže když se zavolá Viktor Dyk, ozvěna odpoví »Vlaj, naše vlajko, věčně vlaj, vlaj za bouře i za pohody... Ne pyšně, hrdě však se vznes, ať národ roste, stát ať vzkvétá. Necouvej před soutěží světa, vzbuď v dobrých lásku a zlé děs!« Tyto verše jsou sice poslání celého Dykova díla, ale to neznamená, že by nemělo zaznít nic víc. Napsal přece také, a to mnohem dřív, už roku 1898 v Českých písních: »Dost teorií v humanitním skladu, tam dole zatím revoltují z hladu« - a napsal toho dost dalšího, co patří do menšiny jeho básní a co tvoří jeho stěžejní dílo.
Za druhé světové války jsme na svých neveřejných literárních večerech rádi recitovali Milou sedmi loupežníků, především závěrečnou báseň tohoto cyklu, kterou napsal také ve svých dvaceti letech (1898). Celek, podrobnější líčení děje, vyšel o několik roků později, a my z něj vybírali jenom nejromantičtější úsek o tom, jak jeden z loupežníků vraždil ze žárlivosti. »Ty máš nás, milá, všechny ráda, proč jednoho jsi měla víc? Já zabil svého kamaráda.« Vyjasnilo se tím, proč milá sedmi loupežníků své druhy zradila.
U Dyka najdeme častá věnování. Dá se z nich poznat, kteří básníci a spisovatelé i blízcí přátelé ho ovlivnili nebo inspirovali. V mládí to byli dekadentní básníci, sám přispěl do jejich knihovny, a něco v něm navždy uvízlo, takže ještě i v jeho poslední, snad nejvýznamnější sbírce, v Deváté vlně, najdeme verše »To není náhlá katastrofa, to není vichr, jenž se zdvih, to není orel, který klová do útrob Prométheových... to věci marné jsou a plané a vůbec prosté tragiky... a srdce hyne ubodané - ne mečem, ale špendlíky.« I ty jsme recitovali, a žili přitom v době krutě katastrofické. Je to taková přitažlivá básnička. Myslím, že proti ní jsem si vymyslela verše - »vždycky znova dorůstá mé srdce.«
Devátá vlna je z jeho sbírek nejznámější. Snad k tomu přispěla zvláštní okolnost, že Viktor Dyk zahynul v moři, v jeho deváté vlně. Úvodní báseň je velmi sugestivní, říká: »Devátá vlna smete, s čím osm hrálo si, devátá vlna nese, však živé nenosí, devátá vlna zavře mdlá ústa navěky...« Ale sbírka obsahuje i Poslání, jak Viktor Dyk označil své verše »do ticha velkého jdi beze slova, tak jako pták se umíraje schová, a píseň, která srdce rozvlní, teprve ticho láskou naplní...« To by měli vnímat čtenáři, kteří dávají přednost Dykovu »Dost v zemi železa na dobré meče, i v krvi železo - jen dál, jen dál,« kde bojovně navazuje na Nerudu...
Snad správně navazuje, snad právě to vedlo české umělce k inscenacím Dyka na odbojných jevištích za druhé světové války. Roku 1941 nastudoval Jindřich Honzl ve Smetanově divadle Dykovo Torzo, jeho režijní práci musel však podepsat coby »pokrývač« Felix le Breux, Honzl žil v ilegalitě. Roku 1944 uvedl Antonín Dvořák na scéně Intimního divadla v Umělecké besedě Dykova Velkého mága. Přitom i Antonín Dvořák byl u protektorátních veličin hrubě v nemilosti: snad mu tuto práci umožnilo jeho mládí. K básni Vlaj naše vlajko, věčně vlaj, k Dykovu osobnímu vědomí, že teprve ticho doplní jeho dílo, můžeme snad připojit ještě ze závěru Deváté vlny »Tvá zem je zemí naděje. Nasloucháš. Co je všechna tíž? Nasloucháš. Jednou uslyšíš...«
Autor: Zdenka Bergrová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |