VITTORIO SERENI
Strach prvý
Ani zblo zděšení v sobě nechová
hlas, který jak z udělání
zrovna mne
z ulice nahoru do oken volá
v pozdní noční hodině.
Třeba se to ale jen nakrátko zvedl vítr,
přehnala se sprška.
Volá mne jménem, nevypočítává však
mé viny, nevyčítá mi minulost.
Něhou (Vittorio,
Vittorio) mne odzbrojuje
a proti mně samotnému předává zbraň.
Pracovat někde jinde
Nebudeš mi snad tvrdit, ze ty
jsi ty a já ze jsem já.
Zpátky se nevrátíme, jako se nevracejí řeky.
Není tu z nás uz nic nez vzorek,
podoba, která se opakuje
v prázdnu...
Hladiny vod a skla výkladů nad ní rozjímají
a předávají nás budoucnosti: pád po hlavě do potom,
stále zmatenější poznámky na okraj,
nezřetelné odlitky těch, jimiž jsme mohli být.
GIOVANNI GIUDICI
Karmelitská
Karmelitská? Jak bych se nepamatoval
Kdo chtěl tramvají na Smíchov
musil tu někde přestoupit
Jakékoliv zboznosti jsa prost
nenapadlo mne ze zrovna tady
v kostele Vítězné Marie Panny
je zázračné pražské Jezulátko
Vědět to řekl bych si o milost
být tak abych nebyl
Quiero llorar
Mlčel jsem slepý a hluchý -
teď už mi zbývá jen
proplakat noc
do polštáře co bývával suchý
PAOLO BERTOLANI
V dubnu
Když kukačka tu v dubnu není,
buď umřela, nebo je na umření...
Letos jsme tě
ještě neslyšeli
- a máj je za dveřmi
co napršet mělo
napršelo
co ptáci měli odzpívat
odzpívali...
Oznamovalas nám léto
a bylo líp když jsme počítávali
tvoje zbloudilé
volání na lesy
za zavřenými okny
Teď se ptáme zdali začne
az zakukáš
vybledat všechno
čemu jsme kdy uvěřili
Pohádka II
Máj je skoro za námi.
Mraky odlétají kamsi
za carrarské hory
a obloha tady u nás
je blankyt sám, jen pár
racků se svěřilo
větrné houpačce.
S mraky odcházím i já
odcházejí májové květy
a jejich zelené listy se nepřestávají chvět
- tam nahoře jsem dopis k doručení
a tady dole se zatím
už stmívá.
Přeložil: Zdeněk Frýbort
KAREL BOUŠEK
Básně z diáře
+ + +
Zdálo se mi už nevím o čem
Po procitnutí napadl mě verš
Zapsal jsem si jej na štokrleti
V kuchyni tuzkou do papíru
Který pak ráno hledaje
nebyl k nalezení
Zdálo se mi už nevím o čem
Jako bych v paměti cítil díru
Takze nejlepší ze všeho bývá
probuzení
+ + +
Popel a vzpomínka
To dnes je maminka
Radost jez nevyhasla
Ve městě pod kopcem je
Společná pro nás země
Po které životem se svými dětmi šla
Nez došla na konec
Jak za tmy k lesům ves
Pod sluncem přes závěje
Život není jen počet lun
Na řece prázdný pluje člun
Jenž zůstal bez vesla
+ + +
Nespokojen hledím do prázdna
V němž studeň Zla jako by postrádala dna
V lidech se stále cosi děje
    čemu v mysli snad nerozumím
Sám v sobě pohlcen a bez moci takřka
    za tmy se pod vlastním světlem sluním
Cítím hněv v zástupech
     zatím ale s bitkou bez vítěze
Půl světa cloumá jím a končí žel s bolem
    většinou na řetězech
Bída se rozrůstá Děti hynou mnohde v miliónech
    na nemoci a hladem
Bez úrod pole chudáků bývají leckde pro boháče
    bájným jich libosadem
Rozrušen píšu bránící se svá trpkochvilná slova
    nevnímaje šarlat jiných -
byť vyšlých třeba s měnícím se časem
    i z letitého pera básníkova
+ + +
Kolik teček je za životem
A kazdá k přečtení
Nezastavíš je zádným plotem
Nevyženeš je holemi
Dočteš se mnohé z bývalého
Co bylo nesnadné vyslovit
Tou poslední tečkou je souhrn všeho
Na listech času jenž směl jsi žít
Nad sumou teček svítí tvoje hvězdy
Klene se nebe slunečné
Cítíš však mračna v srdci někdy
A v hlavě ti oheň vyšlehne
Růže v kaluži
Zdál se mi příběh o růži
Ležela v kaluži
Navenku drobně pršelo
Smutně bylo i veselo
S kopřivkou na kůži
Chyběl mi děj toho příběhu
Kdo růži zahodil?
Náhle se dívka zjevila
A mlčky jako by pravila
Byl to dar za něhu
Kaluž a růže Noc a den
Provždy dva rozdíly
Zdál se mi vskutku zvláštní sen
Otvírám okno - už probuzen
A za oroseným vidím sklem
dva bílé motýly
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |