Zastavil mě včera soused odnaproti, učitel češtiny na základní škole. "Podívejte se," začal svoji řeč, "s čím také se dnes může člověk setkat." Ukázal mi potištěný list. "S tímto jazykovým paskvilem, s takovouto urážkou češtiny...," přeskočil mu hlas, "tohle, pane, volá do nebes!"
Chci vědět oč běží, čteme tedy spolu. Jde o vzkaz z Domu koberců, doručený poštou: Pod heslem "Pětikilo je pětikilo" odesílatelé slibují za jistých podmínek vrácení "pětistovky", a když tyhle filantropy budeme hledat, máme se zastavit v našem městě v areálu "naproti potravin".
"Vidíte to," ptá se soused, "kolik asi vychodili tříd tvůrci této hrůzy?" Odpovídám, že nevím, že takovéto jazykové příšernosti jsou dnes vidět všude, že profese tiskárenských korektorů, zdá se, zhynula už docela, ale mezi nezaměstnanými by se jistě našlo, kdyby se snad chtělo, pár jedinců, kteří nepropadli z češtiny.
Chvíli ještě lamentujeme, krčíme rameny a kroutíme hlavami - pro školáky je to příklad zhoubný, jak daleko to dojde, kdo je povolaný, aby vystavěl proti tomu hráz... Už chystáme se prohlásit, že my dva to jistě nejsme, že tato věc je mimo naše síly. Docela málo však k tomu ještě máme, své interní řešení:
Pětistovka s pětikilem nechť jsou nejdřív poskytnuty oněm křivitelům češtiny a ignorantům mluvnice. Ne ovšem ta "jejich" pětistovka, vkladatelná do portmonky, nýbrž půlmetrový hřebík, vsunutý každému z nich za ucho pro ozdobu, ne ovšem to "jejich" pětikilo, nýbrž pětikilo opravdové, litinové, kupecké a cejchované, spuštěné všem viníkům z velké výšky na holý palec u nohy. Teprve pak možná začnou chápat, co je co v našem jazyku a jak s tím správně nakládat, a že mezi mluvou ulice, tržiště, hospody a bordelu a mezi řečí spisovnou, která jediná může být prostředkem obecné psané komunikace mezi civilizovanými Moravany, Slezany a Čechy, je velký rozdíl, a že jedno s druhým nelze zaměňovat...
Autor: Jan Dočekal
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |