Kuba neobchoduje ani neprodává svou revoluci, která stála krev a oběti mnoha jejích synů
(Úryvek z obsáhlého interview Federica Mayora Zaragozy, do nedávna generálního ředitele Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO), s Fidelem Castrem při příležitosti druhého Mezinárodního setkání ekonomů v Havaně)
Federico Mayor: Když se díváte na mapu světa, jaké změny byste na ní provedl?
Fidel Castro: Myslel bych na svět hodný lidského druhu, bez národů superbohatých a rozhazovačných vedle bezpočtu zemí topících se v chudobě. Svět, kde každá identita a kultura by byla zachována, svět se spravedlností a solidaritou. Svět bez rabování, útisku či válek, kde věda a technika by byly ve službách člověka. Svět, kde příroda by byla chráněna a kde by obrovský houf lidí, jako jsme my, mohl přežít, růst a těšit se z duchovního a materiálního bohatství, jež je schopen vytvořit svou inteligencí a svým úsilím.
Není třeba se mne na to ptát. Sním o světě, který nelze nikdy dosáhnout na základě filozofie kapitalismu.
F. M.: Chtěl bych se dotknout citlivého tématu: svobody vyjadřování a myšlení. Kubánský režim je pravidelně napadán pro svou represivní politiku v tomto směru...
F. C.: Uhodnu, co jsi chtěl říci. Nejprve by bylo třeba se zeptat, zda v části světa, kde naprostá většina obyvatel je úplnými nebo funkčními analfabety, lze hovořit o svobodě vyjadřování a myšlení. Vypadalo by to jako nemilosrdný výsměch. Je něco horšího. Mnoho lidí ve světě nejen postrádá svobodu myšlení, byl jim zničen mechanismus k přemýšlení. Miliardám lidských tvorů, včetně významné části těch, kteří žijí v rozvinutých společnostech, se říká, jakou limonádu si mají koupit, jakou cigaretu kouřit, jaké oblečení nosit, jakou obuv používat, čím a jakou značkou výrobku se mají krmit. Jejich politické myšlení je jim dodáváno stejným způsobem. Na reklamu se každoročně vydává bilión dolarů. Ten déšť padá na bezbranné masy, které jsou naprosto zbavovány prvků soudnosti a znalostí, aby mohly uvažovat a rozebírat. V dějinách lidstva se to nikdy předtím nestalo. Primitivní člověk měl více svobody myšlení. José Martí řekl: »Být vzdělaní znamená být svobodní.« Bude třeba přidat sentenci: bez kultury není možná svoboda. Vzdělání a kultura je to, co revoluce nabídla našemu lidu v největší míře, mnohem větší než ve velké části rozvinutých zemí, které nejsou vzdělané jen proto, že žijí v konzumních společnostech. Povrchnost a vágnost jejich znalostí je někdy děsivá. Kuba zvýšila vědomosti své populace v průměru na 9 ročníků. To není víc než základ. Za dalších deset let její kultura bude na úrovni vysokoškoláků a bude komplexní, nikoli rozparcelovaná. Všechny podmínky byly vytvořeny. Nikdo již nezabrání tomu, abychom dosáhli stavu, kdy budeme nejvzdělanější národ na zemi, a navíc budeme mít hlubokou politickou kulturu, nikoli dogmatickou či sektářskou. Politickou kulturu, kterou tolik postrádají mnohé daleko bohatší národy planety. Do služeb tak vysokého cíle dáme úžasné technologie vytvořené člověkem a bez komerční publicity.
Bylo by lépe trochu počkat, než budeme mluvit o opravdové svobodě vyjadřování a myšlení, o čemsi, co se nikdy nesmíří s brutálním ekonomickým a sociálním kapitalistickým systémem, který je popřením kultury, solidarity a etiky.
F. M.: Řadu let zaznamenáváme na ostrově zrození zárodku opozice: skupiny disidentů se začínají organizovat. Nebylo by za těchto okolností načase, aby se režim otevřel politickému pluralismu?
F. C.: Skutečná opozice vznikla, když došlo k nejhlubší sociální revoluci tohoto kontinentu uprostřed studené války, 90 mil od Spojených států, které ji organizovaly a řídily po více než 40 let.
Revoluce smetla stovky privilegií a postihla zájmy nejbohatších a nejvlivnějších sektorů kubánské společnosti. Současně postihla velké zemědělské, báňské, průmyslové, obchodní podniky a podniky služeb, které na Kubě vytvořily Spojené státy. Zažili jsme špinavé války, žoldácké invaze, nebezpečí přímých vojenských útoků, byli jsme na pokraji jaderné války.
Šéfem té kolosální kontrarevoluční aktivity a toho, co přišlo poté, hospodářské, politické a ideologické války, byla a dodnes je vláda Spojených států. Ostatní je čirá fikce, uměle vytvořená a vždy dobře financovaná supermocností, jejími spojenci a lokaji, zabalená do lží a pomluv, které tvoří páteř systému bez idejí a bez etiky, stojícího proti revoluci, která již prodělala, vytrvala a zvítězila v nejtvrdších zkouškách a jednotnému, bojovnému a politicky velmi silnému lidu.
V tomto smyslu nedojde k žádnému otevření. Nevidíme důvod, proč spolupracovat na strategii Spojených států.
F. M.: Většina vašich ministrů nebyla v době vítězství castrovské revoluce ještě na světě.
F. C.: To dokazuje, ze jsou mladí a revoluce nám vydrzí dlouho.
F. M.: O čem sní v současné době kubánský lid?
F. C.: Myslím, že existuje 11 miliónů snů.
F. M.: Čím se liší od snů předešlé generace?
F. C.: V tom, že dříve snil každý o štěstí pro sebe a dnes sní všichni o štěstí pro všechny.
F. M.: Nepřál byste si zapojit obyvatelstvo úžeji do politického rozhodování?
F. C.: Myslíte si snad, ze by Kuba a revoluce existovaly bez maximálního a úzkého zapojení lidu?
F. M.: Nikdo není nesmrtelný, ani šéfové států, ani obyčejní lidé. Nemyslíte, že by bylo moudré připravit svého nástupce, i kdyby to bylo jen proto, aby se kubánskému lidu ušetřilo trauma z chaotického přechodu?
F. C.: Velmi dobře vím, že člověk je smrtelný, a klíčem mého života bylo nikdy si s tím nedělat starosti. Když mne povaha rebela přivedla k riskantnímu řemeslu revolucionáře, které mi nikdo nenutil, také jsem věděl, že je málo pravděpodobné, že přežijí dlouhou dobu. Nebyl jsem šéfem státu, jen obyčejným člověkem. Nezdědil jsem žádnou funkci, ani nejsem král, proto nepotřebuji připravovat následníka, a v každém případě by to nikdy nebylo proto, abych zabránil traumatu z chaotického přechodu. Nebude žádné trauma a nebude zapotřebí žádný přechod.
Přechod z jednoho společenského systému na druhý probíhá již přes 40 let. Nejde o nahrazení jednoho člověka druhým.
Když se skutečná revoluce zkonsoliduje a setba myšlenek a uvědomění začne vydávat své plody, žádný člověk, ať by byl jeho osobní přínos jakkoli významný, není nezbytně nutný. Na Kubě neexistuje kult osobnosti. Nikdo neuvidí ani oficiální fotografie, ani ulice, či parky nebo školy nesoucí jméno žijících představitelů. Funkce jsou vysoce sdílené a práce rozdělena mezi mnohé. Mnozí mladí a již zkušení lidé spolu s početnou skupinou revolučních veteránů, s nimiž se hluboce ztotožňují, se postarají, aby země fungovala. A nelze zapomenout: existuje strana s velkou vážností a morální autoritou. Nač si dělat starosti?
F. M.: Co říkáte, je velmi správné. Avšak právě neuvedou-li se již nyní do chodu lidé a struktury schopné převzít vše, až nadejde ta chvíle, nemyslíte, že se zvyšuje riziko, že budou sociální výdobytky zpochybněny?
F. C.: Nástupce, o němž hovoříš, je již nejen připraven, nýbrž už poměrně dlouho funguje.
F. M.: Máte privilegium, ze jste se stal zivou legendou. Budete jí i po smrti?
F. C.: To ne já. To vlády Spojených států ze mne udělaly, jak ty říkáš, mýtus, a pokud jsem se jím stal během života, je to také díky fiasku nesčetných pokusů mne ho zbavit. Samozřejmě jím budu po smrti. Cožpak je možné neocenit zásluhu tolikaletého boje proti takovému mocnému impériu?
F. M.: Fidel Castro, věčný konspirátor. Je to dávno překonaný obraz?
F. C.: Naopak, stalo se to mým natolik významným zvykem, že před sebou neříkám ani nejdůležitější strategická tajemství mého revolučního boje. Raději je vyprávím v televizi.
F. M.: Proč žijete v noci? Kdy připravujete své projevy?
F. C.: Žiji a téměř vždy pracuji v jakoukoli hodinu denní i noční. Cožpak je možné po sedmdesátce ztrácet čas? Pokud jde o mé projevy, dospěl jsem k závěru, možná poněkud opožděnému, že projevy mají být krátké.
Autor: F.M. Zaragoza
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |