Objektivní a vyvážené zpravodajství v České televizi je iluze. Systém, v jakém tato televize funguje, ať už mu říkáme veřejnoprávní, anebo státoprávní, to nedovoluje. Vždycky se tu vytvoří skupina, která se vymkne kontrole a ta potom za cizí, neboli státní peníze začne hlásat vlastní, neboli politicky menšinové názory. Obě veřejnoprávní média, Česká televize i Český rozhlas, u nás již několik let hájí, jak všichni víme, přesně vyhraněnou politickou platformu. Tři roky nás všichni televizní i rozhlasoví komentátoři a moderátoři přesvědčují, že takzvaná opoziční smlouva by se měla okamžitě zrušit. Přitom opoziční smlouva je asi to poslední, co u nás lidi štve. Nicméně nezávislým veřejnoprávním hlasatelům vzorové demokracie se ta smlouva nelíbí, a tak bez nejmenších skrupulí zneužívají státní sdělovací prostředky k propagaci menšinových politických koncepcí.
Na jedné straně tu máme mlčící veřejnost a na druhé ty, kdo nezaváhali a zmocnili se státních mikrofonů a státních kamer. Co všechno se dá s tímhle veřejnoprávním nářadím provádět, to nám tihle novodobí majitelé pravdy a spravedlnosti předvedli při takzvané televizní stávce. Na vlastní oči jsme se mohli přesvědčit, že i tak vznešené pojmy, jako jsou pravda a právo, se dají vysvléct do pyžama a zbivakovat. Nebýt voleb, jediného spolehlivého barometru, který na milimetr přesně ukazuje stav politického ovzduší, nikdy bychom se nedověděli, že názory, jimiž nás od rána do noci krmí obě státem placená média, Česká televize a Český rozhlas, většina společnosti naprosto nesdílí.
Z těchto špatných zkušeností s takzvanou veřejnoprávností vyplývá, že jedinou reálnou cestou ku změně přetrvávajícího stavu trvalé neobjektivity ve státních sdělovacích prostředcích bude zřejmě až jejich úplná privatizace. Privatizace ovšem neznamená, že se Česká televize v tom okamžení změní v další promítací kabinu pro porna a krváky. Privatizaci obou kanálů ČT, která přijde tak jako tak dříve či později na pořad dne, musí doprovázet soubor závazných pravidel a ustanovení, nebo chcete-li zákonů, z nichž ten vůbec první zní, že 50 % vysílaných pořadů musí být domácí provenience. Pokud to majitel nedodrží, začne se s mnohamiliónovými pokutami a skončí odebráním licence. Právě od toho tady jsou všechny rady pro televizi a rozhlas: aby řádně kontrolovaly, přísně vyžadovaly a pak i bezodkladně konaly v souladu se zákonem a všemi jeho duchy.
A ještě něco.
Televize nejsou jen zprávy z domova a ciziny. Televize je dnes jediná a vlastně poslední instituce, která má dostatek finančních prostředků na podporu původní tvorby.
Jenomže co čert nechtěl! Veškeré finanční toky, určené na realizaci původní tvorby, samovolně odtékají do jednoho a téhož koryta. Výsledkem tohoto samospádu, který bych nejspíš nazval poziční smlouva, je jeden inscenační paskvil za druhým: Nemocnice na kraji zkázy, Motel Anathema, Kancelář Ostrozrak, zprzněný Saturnin, anebo úplně naposledy tenhle měsíc promítaná neúnavná příšernost nazvaná Duch český.
Pro tohle všechno je jen jediný název: mrhání finančními prostředky bezhlavě hrnutými do veřejnoprávní televize z neveřejnoprávní státní pokladny. Za těchto velice zvláštních poměrů, kdy nikdo v celé obrovské budově na Kavčích horách nenese za nic uměleckou, natož hmotnou zodpovědnost, není divu, že toto státem vydržované médium se průběhem zlatých časů nekompetence změnilo v eldorádo tvůrčího amatérismu a netalentovanosti.
Víte například, jak pracuje umělecká dramaturgie ČT? Náramně jednoduše. Oni tam dostávají na stůl stále nějaké látky, věčně je někdo s něčím obtěžuje; oni to však nečtou, a když se po půl roce nervózní autor ozve, sekretářka mu to vrátí beze slova vysvětlení domů poštou. Jednodušší způsob spolupráce s externími autory si už ani představit nelze.
Tady taky vidím široké pole působnosti pro práci nové rady. Je nejvyšší čas, aby se tomuto vleklému problému, pravidelnému selhávání umělecké dramaturgie v České televizi, začal soustavně věnovat alespoň jeden, anebo raději dva kompetentní členové Rady ČT. Jde totiž o věc dost závažnou, o kvalitu původní české televizní tvorby, která má za stávajících poměrů ve veřejnoprávní televizi minimum možností k uplatnění.
Úhelný problém nevidím ani tak v bohulibém úsilí zajistit v České televizi alespoň jakous takous objektivitu. Tu v tomhle státním médiu, v jeho veřejnoprávní mutaci, tak jako tak nikdo spolehlivě nezajistí. Na Kavčích horách stále stojí dům ve společné péči nájemníků, který podobně jako Chrám sv. Víta nepatří nikomu a všem. Tento problém se vyřeší až privatizací. Do té doby, než se tak stane, měla by nová Rada České televize důsledně a účinně působit k tomu, aby se v tomhle monstru od základu změnily zavedené veřejnoprávní móresy. Pak role nové Rady České televize nebude tak marná, jak by se nám to třeba ještě dnes mohlo zdát.
(Autor byl Unií českých spisovatelů navržen do rady České televize)
Autor: Vladimír Přibský
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |