Slovo MRDAT si zvolil jako název básnické sbírky (vydal TORST) František Dryje. Autor vychází z toho, ze tento slovesný tvar označil básník Vítězslav Nezval za slovo »diamantové, tvrdé, průsvitné, klasické«. Vím, že v tom silném lidovém výrazu si Nezval liboval. Básník je s oblibou vyslovoval, když jsme s ním chodili jako mladí redaktoři (Miroslav Florian, Jiří Šotola, etc...) večerní či noční Prahou a vedli zajímavé rozhovory.
Byl jsem sám jednou asi ve tři hodiny v noci svědkem toho, kdy za opakované vyzývavé výkřiky právě uvedeného výrazu byl Nezval v jedné kumštýřské kavárně inzultován neznámou krásnou ženou políčkem do tváře tak silně, až se zapotácel. Básník ovšem zdaleka netušil, že ta uražená žena byla prostitutka (sic!), která vůbec nevěděla, koho udeřila.
Používání vulgárních slov se u Nezvala soustřeďovalo na verbální projev. Nezval např. ve svém intimním deníku Zápisy snů z roku 1935-1936 - a tam si autor může dovolit ledacos! - na jednom místě cudně uvádí: »Pokouším se svádět Toyen. Brání se tomu. Náhle se mi podaří prstem vniknout do její vaginy... Divím se, jak ji má těsnou a úzkou, jako řitní otvor. Pokouším se onanovat před několika známými...« Ve starších verších o jedné dámě, s níž »hrával tenis«, ve srovnání s dnešními výrazovými prostředky takřka s cudností říká: »cucala mně penis«.
Myslí si František Dryje, že přichází s něčím objevným, dá-li si do čela sbírky slovo, jímž se kdysi jen popisovaly WC a odvolává-li se na tato slova u Nezvala a Máchy? Malá holčička, ukazující mamince zvědavě na pornočasopis vystavený na stánku, dostala rezolutní odpověď: »Evičko, to je ee. To jsou čuňačinky,« - a žena dítě odvlekla pryč. Možná, že jiná matka odtáhne jiné dítě od výlohy knihkupectví, kde jsou vystaveny knihy spisovatelů, kvůli názvu jedné z nich. A má někdo právo diskreditovat vulgárním titulem své sbírky ostatní autory?! Guy de Maupassant kdesi napsal: »Hrubé slovo občas dělá zázraky, vybičuje tělo, srdce při něm poskočí.« Tak, relaxačně, osvobodivě, používal Nezval »diamantová« slova. Rozhodně by si je však nepostavil např. do čela svých básnických sbírek, např. Žena v množném čísle či Básně noci. Chce-li si Fr. Dryje brát z Nezvala příklad, ať napíše především také takové vpravdě diamantové, tvrdé, průsvitné klasické verše, jako psal Nezval, o němž je řeč.
Fr. Dryje rovněž napsal o genezi Nezvalova Zpěvu míru, že Nezval měl říci: »Tak jsem jim ho vysral, když ho tolik chtěli.« Fr. Dryje někde něco slyšel, tak si prostě zdrbnul jako svíčková bába. Nenapsal: »Nezval řekl« - ale »měl říci«. Ale co o Nezvalovi a o tom všem ví člověk, který v době, kdy tato Nezvalova sbírka vyšla, nebyl ještě ani na světě? Vždyť tyto Nezvalovy verše vznikly v letech korejské války a touha po míru je touhou každého prostého člověka - ať již žije v jakémkoliv společenském řádu. Nezval věřil, že »zmizí jednou lidské hoře, a že se nebude už trpěti«. A byla jeho humanistická vize 101 let po narození Nezvala naplněna?
A není jistě náhodou, že druhý klasik českého básnictví, K. H. Mácha, si erotické lidové výrazy a intimní sexuální soukromí ve svém deníku zašifroval. Vždyť to bylo jeho nezcizitelné, absolutní soukromí, které nemínil vydat na pospas nejen čtenářům, ale ani literárním historikům, kritikům, či kdejakým senzacechtivým pisálkům. A respektoval to po rozluštění Máchova deníku nejen Jakub Arbes, ale i »diamantový« Nezval, který rovněž Máchův deník dešifroval.
Ostatně - o těch, kteří nás již opustili, lze napsat a zveřejnit cokoliv. Možná však, přestože to byli, jak si myslí Fr. Dryje, jenom »krasoduchové«, by se tito autoři výjimečně - zejména dnes - lecčemus bránili i diamantovými slovy. Ani bych se jim příliš nedivil. Diamant je tvrdý - a hlavně: dobře řeže! Ale docela jinak, nežli si myslí Fr. Dryje...
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |