Matka mě učila, že chléb je Boží dar, že plýtvání chlebem je veliký hřích, a že to platí stejnou měrou pro všechny, pro věřící i pro ty, kteří v Boha nevěří. Od to doby uplynulo padesát let. Téměř vše se změnilo. K lepšímu nebo k horšímu, takový je svět. Jsem ale přesvědčen, že mnohé mámy i dnes učí své děti stejným způsobem. Lhostejno, zdůrazňují-li při tom více boží dar nebo nutnost práce, ze které chléb vzejde. Když je takové naučení opřené o rozvážnost a prozřetelnost, stejně se vše v jeho obsahu propojí a trvalá moudrost nic nepozbude ze svého významu.
Lidé jsou ovšem různí, a každý má za důležité něco jiného. Takže je jisté, že četným dítkám se poučení o chlebu od rodičů nikdy nedostane. Jedno takové znám. Přesněji: vím o něm. Nikdy jsem je ale neviděl, nevím zda je chlapcem nebo dívkou a kolik je mu let, ale nechtěně stále nacházím stopy jeho málo usměrněné existence.
Už dva roky, od předminulého podzimu, s pauzami v době prázdnin, nacházím denně (!) na chodníku mezi dvěma sídlištními paneláky odhozenou školní svačinu. Stále týž druh papírového sáčku, přes který se rýsuje přepůlený krajíc. Někdy to žalostné svědectví do večera zmizí, běhají zde psi a kočky, ale když se »vydaří« týden, je tu v pátek odpoledne zmarněných svačin pět. Někdo ze sousedů (jsem členem toho podivného týmu), to nevydrží, posbírá je a hodí do kontejneru. Občas v něm pátrají vybírači. Hledají, co pro ně má ještě cenu. Když narazí na chléb, určitě ho odnesou. Vědí o něm své. Ten neuvěřitelný koloběh trvá už dvacátý pátý měsíc...
Autor: Jan Dočekal
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |