Zážitky z emigrace zůstávají pro Ivu Pekárkovou (z Československa odešla v roce 1985, studovala tehdy na vysoké škole; od roku 1997 žije znovu v Praze) stále hlavním zdrojem inspirace, témat a zážitků. Výjimkou není ani knížka TŘICET DVA CHWANŮ, vydaná v nakladatelství Maťa v roce 2000 jako osmnáctý svazek edice Česká radost, věnované starší i současné české próze, k jejímž předním autorům Pekárková spolu s Janem Pelcem patří. Oživuje tentokrát - pro sebe i pro čtenáře - dojmy (a zápisky) z Thajska. Vypravila se tam na sklonku osmdesátých let na uprchlický pas a se záměrem poznat thajské sběrné lágry. Hodně o nich v Americe slyšela, potkala se i s některými jejich »frekventanty«. A chystala se napsat o rakouském Traiskirchenu, jímž jakožto čekací (a »očistcovou«) institucí po pětaosmdesátém roce prošla. Třicet dva chwanů (v Thajsku tak nazývají »hodné duchy, bivakující »porůznu v živém lidském těle«) je - jak už to u Pekárkové (a v literatuře vůbec) bývá - »tak trochu pravda«, ale zároveň i »tak trochu výmysl«. Fabulovaný záznam určitých skutečností. Psaný v první osobě a s vypravěčkou, jež se stylizuje i do role hrdinky. Nic jí není svato a denně podstupuje sto a jednu nanejvýš riskantní situaci. V Bangkoku a zejména na severu země, v horách, kde sídlí horské kmeny, o takovéto situace není nouze. Pěstuje se tu - většinou - i opium a kouří především muži - opiové dýmky. Hrdinka prodělá - kromě jiného - záchvat malárie (o jeho likvidaci se úspěšně postará vesnický šaman), a po několik týdnů se skoro každou noc »protahuje« troubelemi dýmek do opiových snů, aby nakonec zakusila i opiový »absťák«. Propašuje se i do uprchlického tábora. Na jediný den a na cizí pas. Thajské putování provází i sex a milostné vztahy. Obé je vylíčeno navýsost otevřeně. Zřejmě na způsob a ve stylu erotických povídek, odesílaných z Bangkoku do amerického časopisu Penthouse. Honoráře za ně pomáhají thajský pobyt financovat.
Pekárková evidentně snižuje míru fabulace, jako už v knížce předchozí, v Mém I. Q. Neupouští od ní, nadále pečuje o čtivost a doprovodnou zábavnost, posiluje však stránku záznamovou, nefiktivní. Chce zachytit kolorit Thajska, vystihnout atmosféru měst a vesnic. Způsob myšlení a uvažování, uctívané zvyky, tradice a hodnoty, alespoň těch vrstev, jejichž životu, cítění - jak se domnívá - porozuměla, respektive naučila se rozumět. Odhaluje, co se skrývá za úsměvy dívenek, vysedávajících v bordelech u barpultů. Jaký je smysl všech těch »buzzů«, k nimž se lidé utíkají. Ať už v thajském Bangkoku či v americkém Bronxu. Odpověď je jednoznačná - jde o odstínění reality, o její vytěsnění z hlavy. Prožitek Thajska je natolik intenzivní, že jí sugeruje otázku po původu a charakteru pocitu cizinectví, který ji vyhnal z domova a jehož se nedokázala zbavit ani v »otevřeném« světě, v euforicky vnímané Americe. Rekonstruuje své »minulé« životy. Píše a včleňuje do textu dopisy otci. Útržkovité, nikdy neodeslané. Pokus poskládat »hodné« i »nehodné« duchy své mysli a těla, ony částečky, do nichž se tříštila a tříští její »duše«, somrácká povaha (a povaha a zkušenost emigrantská vůbec) se daří jen způli.
Pekárková se nakonec jakoby obloukem vrací k přístupu a stylu, který se jí osvědčil a jenž má své přednosti a ovšem i limity. Při vší ironii a sebeironii. Ne vždy jí dovoluje dostat se pod povrch věcí, proniknout za paušalizující, v mnohém už dnes neobvyklé zaběhnuté označení některých skutečností sociálních i skutečností z doby, kdy se s ní nakládalo jako se »socialistickým vlastnictvím«. Nemanipulovat s city, s vlastním životem (v zájmu zmíněné už doprovodné zábavnosti). Doménou Pekárkové tak zůstává reflexe smyslového vnímání světa. Zejména barev, vůní, zvuků i určitých významů světa cizího, exotického.
Autor: Hana Hrzalová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |