Je dobře známo podobenství ze starozákonní první knihy Mojžíšovy o hadu, jenž je "nejchytřejší ze všech živočichů polních", o Evě, která jest "mužatka, neboť z muže vzata jest" a "o ovoci stromu, kterýž jest uprostřed ráje". Kdokoliv kdykoliv zakázal požívat ovoce ze stromu poznání, vždy nalezl "mužatku" Evu, která ráda - svedena hadem - přivodila svému Adamovi slast i utrpení. Jde nám dnes o hořké ovoce v podobě díla jistě vlivného historika Josefa Pekaře, jemuz byl zivot prodloužen právě nemálo hloupým zákazem. To je hlavní důvod k tomu, proč zájem zvláště o Pekařovu publicistiku doslova vzplanul v desetiletí, které uplynulo, přestože toto ovoce nikdy nemělo slastnou chuť plodů ze stromu uprostřed ráje.
Josef Pekař (1870-1937) byl historikem pouze se středoevropským, rakušáckým záběrem. Na Východ a na Západ se díval jenom sporadicky. O tom přesvědčivě hovoří sešity se záznamy z doby před rokem 1916 a prokazatelně i po roce 1933. Právě vyšly s nepřesným názvem DENÍKY JOSEFA PEKAŘE 1916-1933 (Praha 2000). Je to edice mírně řečeno velmi chatrná, nikoliv "přirozeně výběrová", nýbrž neúplná. Zařazuje totiž "zejména zápisy, jež jsou významné pro Pekaře a z hlediska obecně historického". Musíme se proto ptát, co "nevýznamného" vlastně editor vypustil. Vysvětlivky jako "Gorkij Maxim (1888-1936), ruský spisovatel", "Březina Otokar (1868-1936), básník", "Nietzsche Friedrich (1844-1900), německý filosof" anebo "Stloukal Karel (1887-1957, historik" si mohl editor odpustit: víme i bez něho, o koho jde. Absentuje pro každou vědeckou edici nezbytný poznámkový aparát! Schází jmenný rejstřík! Úvodem otiskl editor Josef Hanzal stať Josef Pekař v zrcadle svých deníků, která je pouze prostoduchým slovním smogem před záznamy, které jednoznačně vypovídají o tom, že Pekařovi oponenti, jako byl např. Jan Slavík (1885-1978), se ve svých soudech vůbec nemýlili.
Pekař byl historikem s mentalitou zazobaného sedláka. Tradičně se hrbil před šlechtickými i římskokatolickými vrchnostmi. Lidem z čeledníku dral kůži ze zad. Zejména o svých oponentech se většinou vyjadřoval tak, jak se slušný člověk vyjadřuje nanejvýš v zakouřené hospodě. Na sezení senátu University Karlovy prý "slovo měly prázdné držtky" profesorů Miloslava Stiebera a Gustava Friedricha! "...Čím dál tím zřetelněji protiklerikální štváč nejhorší sorty. Jeden z hradních vrtichvostů" - to měl být profesor práv Emil Svoboda. Právo lidu prý 26. listopadu 1929 otisklo "žvást ... o úpadku české vědy", z pera pro nás vynikajícího filozofa Emanuela Rádla! Agrárník Bohdan Zahradník měl být "...prase!" Opravdu historik František Vacek pro změnu "ubohý diletant"! Atd., atd.! Nepochybně s chutí si Pekař ovšem poznamenal:"V Praze rostou divadelní revue, se spoustou nahých žen. Vrcholem asi Hašler a Varieté..."!
Jan Slavík o Pekařovi v lednu 1931 napsal:"Adresou prokázal své zjevné rakušáctví". Ano, Pekař stál na pozicích českého státního práva! Český stát měl být a zůstat v hranicích podunajské monarchie. Tak doložil i ve svých záznamech: "...já v dubnu 1917 napsal jsem ... pro případ eventuální cesty (císaře) Karla do Prahy projev českých politických vůdců, žádající obnovení českého státního práva." Ano, to je ona Slavíkova "adresa"! Možná psal na popud Antonína Švehly, více však z vlastního vnuknutí. Ideálem mu byla korunovace Karla I. Lotrinsko-Habsburského českým králem. A je opět nevýznamné, jak se v roce 1928 text jeho "řeči k císaři Karlovi" dostal na veřejnost. Vždyť při jediné návštěvě u Masaryka, která se uskutečnila 19. května 1933, o sobě mínil, "že bych se spokojil královstvím českým pod Habsburky". S Československem se nikdy nesmířil! A dále: "já o tom, jak patříme do německého světa a jak je jiný ten slovanský..."!!! Ani Evropanem Pekař rozhodně nebyl!
Mnoho víme o Pekařově antisemitismu. Zápisníky však dokazují, že jeho zaujatost proti Židům byla mnohem větší, než jsme se dosud domnívali. K rozhovoru s Josefem Šustou po jeho cestě na Slovensko si Pekař v lednu 1919 poznamenal:"Žid, všude žid. Ve vlaku: je váš ministr vojenství haličský, nebo polský žid?" Šlo tu o zakladatele české strany národně sociální Václava Jaroslava Klofáče! Po rozmluvě s historikem Jaroslavem Papouškem si 29. ledna 1919 zapsal: "...nejistý hled, dojem, není-li žid". Další zápis zní: "Rudé právo 18. července (1922) - Žid Jiří Weil má radostný článek o rozkladu pravoslavné církve v Rusku..." Přenesme se do ledna 1931 a k problematickému záznamu o večeři u bankéře Jaroslava Preisse:"...nakonec debata o židech; Karel Čapek patrně obránce, ostatní souhlasili se mnou, že moc jejich (nečitelné slovo) a že budou vládnout světu..." Snad i dobře! V únoru 1932 se ve Francii hlasováním senátu položila první vláda později pro kolaboraci s nacismem k smrti odsouzeného Pierra Lavala. Pekař komentoval: "...jde o útok internacionály finanční (židovské, zednářské, socialistické - vrah Stolypinův Dimitrij Bogner byl žid, z bohaté kijevské rodiny." Bogner ovšem nebyl v souvislosti s Lavalem! Prostě Židé, svobodní zednáři, bolševici a socialisté všeho druhu, zejména židobolševici pili Pekařovi krev. A my se musíme zeptat, proč tento fakt dnešní režimní historiografie v lepším případě zamlžuje, v horším zamlčuje?
Dne 5. prosince 1931 byl Pekař instalován rektorem University Karlovy. Fašistická Vlajka přišla "s oslavným článkem na mou volbu rektorem (zaostřenou proti Hradu...)". V roce 1932 se už objevovaly rovněž Pekařovými slovy názory, "že mne čeká v našich dějinách velká, snad vůdčí úloha (prezident!), v tom napravit hříchy a chyby dnešního režimu atd." Ke zprávě v Prager Presse, zaměřené "proti Hitlerovu Německu", si o Hitlerovi poznamenal:"...dělá dobrý dojem - slibuje i odzbrojení, prohlašuje, že chce program války vylučující." Pekař si pečlivě zaznamenával, co o něm soudil hakenkrojclerský a nacistický historik Josef Pfitzner: "...při návratu v poště referát z Historische Zeitschrift s článkem prof. Pfitznera o mém boji proti Palackého a Masarykově pojetí českých dějin. Vše na základě Smyslu českých dějin a s velkou chválou mé práce a snahy..." " ... mluvil Pfitzner zas o mně a až k mé nelibosti chválil jako největšího českého historika v poměru germánsko-slovanském se správnou linií." Dodejme, že po válce byl Pfitzner odsouzen rovněž k trestu smrti! A položme si otázku, proč edice Pekařových záznamníků končí už v roce 1933, záznamem o pobytu v Turnově 2. až 9. června? Další záznamníky byly v rukách Pekařovi příliš oddaného žáka Zdeňka Kalisty!!! Zmizely! Snad proto, že v nich bylo příliš mnoho záznamů, které dokazovaly Pekařovu mimořádnou vstřícnost vůči nacistickému Německu?
Začali jsme podobenstvím o jabloni, hadu a mužatce: zakázané ovoce nejlépe chutná. To ale nevysvětluje, proč se Pekař stal také po roce 1989 zbožňovanou legendou. Není samozřejmě pravda, že za okupace kolaborující "vlastenci", např. z Lidových novin, spolu s nacistou Pfitznerem Pekařovo dílo slovy známé floskule "využili a zneužili". Šlo tu o něco úplně jiného! Kdyby Pekařovo dílo bylo neseno svobodomyslnou demokratičností, nemohlo by být v té době ani zneužito, ani využito. Těm, kdo ovládali Protektorat Böhmen und Mähren, prostě dokonale vyhovovala Pekařova demontáž Palackého a Masarykova pojetí českých dějin.
Demontáž, o jakou opozice usilovala také před rokem 1989. O demontáž, která se v podobě "reinterpretace" (přehodnocování) dějin dostala do popředí zejména v čase, který znamenal rovněž - jinou ovšem, avšak v každém případě demontáž - Československa! Beatifikace Josefa Pekaře v letech, v nichž zanikalo Československo, nám spolehlivě ukazuje, čím je svou podstatou restaurace kapitalismu!
Neustále se ozývá volání, aby se historikové vypořádali s minulostí. Nic proti tomu! Souhlasíme! Vypořádejme se s Josefem Pekařem! A nezapomeňme ani na jeho pohrobky!!!
Autor: Josef Haubelt
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |