Harpal Brar (nar. 1939 v Indii), který přednáší právo na Polytechnic of Central London ve Velké Británii a je členem tamní Asociace indických pracujících, vydal dvě pozoruhodné knihy: Imperialism - Decadent, Parasitic, Moribund Capitalism a Perestroika - The Complete Collapse of Revisionism.
V první knize - Imperialismus - upadající, příživnický a odumírající kapitalismus -podává zajímavý rozbor současných podmínek vývoje vyspělých kapitalistických zemí, podložený nevšedními údaji a fakty ze života, odborné literatury, periodik a tisku, které autor konfrontuje se závěry Marxe, Engelse a zejména Lenina. Především ty části, které pojednávají o centralizaci moci a akumulaci kapitálu, bankách a exportu kapitálu, korupci, rozdělení světa mezi nadnárodní korporace, jakož i v nich uváděné souvislosti spojené s procesy globalizace, dokáží obohatit i náročného čtenáře.
V knize Přestavba - naprosté zhroucení revizionismu se zamýšlí nad příčinami kolapsu socialismu v SSSR a v bývalých socialistických zemích střední a východní Evropy. Předmluvou knihu opatřil Sitaram Yechury - člen politbyra Komunistické strany Indie (marxistické). Uvádí: "Vývoj, o němž je řeč, má hluboký mnohorozměrný dopad na současné dějiny. Formuje také kontury nového světového řádu. Takového, který dovoluje imperialismu upevnit škrtící chvat globální dominance. Řádu, který vede k těžkým následkům pro sociální a hospodářský prospěch miliónů lidí, zvláště v rozvojových zemích, jež jsou dnes v centru krutého boje proti hladu, úpadku a mizérii. V důsledku tohoto vývoje se marxismus jako věda stal terčem obnovených útoků. Přichází nejen ze strany krajně pravicových sil, ale i z řad různých jiných stran dovolávajících se komunistických myšlenek. Mnohé z nich však kapitulují před útoky světového imperialismu, zrazují marxismus-leninismus a padají do objetí historicky zdiskreditované sociální demokracie. Proto je nutno provést vědecké zhodnocení událostí, které umožnily nástup gigantické kontrarevoluce v SSSR. Takové zhodnocení je účelné nejen pro uspokojení samotné dějinné zvědavosti. V konečném důsledku jde o přípravu a posílení revolučního nástroje sociální změny."
Harpal Brar předesílá, že se snaží vysvětlit "naprostý krach a úplný rozchod Michaila Gorbačova s marxismem-leninismem v oblasti politické ekonomie, filozofie a třídního boje". A klade si základní otázku:"Jak mohlo dojít k tomu, že takový šarlatán a renegát se stal generálním tajemníkem tak velké revoluční strany?"
Vysvětluje, že původ procesu kapitalistické obnovy v SSSR nelze vztahovat jen na Gorbačovovu éru od března 1985 do srpna 1991, i když "to nic nemění na tom, že vzestupem Gorbačova došlo ke kvalitativní změně, že naakumulovaná praxe revizionistické politiky a ekonomiky zapůsobila svou dosud nepoznanou jedovatostí a udivující rychlostí a uvolnila tak cestu restauraci kapitalismu."
Podle Brara nás hledání kořenů tohoto dekadenčního procesu dovede až "k triumfu Chruščovova revizionismu na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 a překroucení marxismu-leninismu v následujícím období v důsledku přímé stimulace filozofie, politické ekonomie a třídního boje. Pod vlivem hospodářských reforem zaváděných v 60. letech centrální plánování kus po kuse mizelo a v široké míře byla prosazována tržní výroba určená pro konzum. Výroba se začala řídit stále více jediným kritériem: tzv. ziskovostí jednotlivých podniků." Zaváděním tržních mechanismů doprovázených různými osobními stimuly - jak dále rozvádí Brar - "se bezprecedentně prohluboval rozdíl mezi technickou a jinou inteligencí, vládními a stranickými funkcionáři, kteří získávali neúměrné výhody na úkor proletariátu ve výrobě a tím vytvořili podstatně privilegovanou vrstvu, z níž vznikla maloburžoazie. Ta se nástupem Gorbačova k moci halasně dožadovala oficiální akceptace návratu k tržní ekonomice, celá poblázněná restaurací kapitalismu. A když vývoj dospěl až k samému okraji událostí, KSSS v důsledku tří dekád revizionistické praxe překrucování marxismu-leninismu ztratila svůj původní revoluční duch a bojovou revoluční podstatu. Nehledě na 19 miliónů členů, KSSS silou ducha klesla na úroveň malé hrstky lidí. I když se v ní našli jednotliví členové, dokonce jich byly tisíce, kteří chtěli čelit návratu kapitalismu, i ti však nakonec opustili scénu bez většího odporu".
Brar pokračuje: "Důležitý aspekt modu operandi chruščovovského revizionismu spočíval v tom, že každý krok směrem ke kapitalistické obnově byl podnikán ve jménu marxismu-leninismu a posunu k vyššímu stadiu komunismu (a samozřejmě v boji proti Stalinovu kultu osobnosti a administrativně řízené ekonomice vyvolané jeho kultem). Navíc každé buržoazní opatření bylo prezentováno jako poslední krok, zatímco jej fakticky doprovázelo další zvýšené úsilí k přípravě půdy pro následující buržoazní reformu. Kontrola hospodářství ze strany proletariátu a uvědomělá organizace výroby, řízená centrálním celonárodním plánem, však vylučují spontánní vývoj trhu. Proto byl systém centrálního plánování záměrně oslabován a docházelo k zavádění tržního hospodářství. Gorbačov chtěl vlastně třetí cestu - něco mezi centrálně plánovaným socialistickým hospodářstvím a kapitalismem, kterou nazýval socialistickým tržním hospodářstvím. Žádná třetí cesta však neexistuje."
Brar si poté polozil podobnou otázku: jak je mozné, ze komunistické strany ve východní a střední Evropě "byly natolik slabé, že, řečeno slovy Fidela Castra, složily prapor revoluce a socialismu bez boje?"
Jeho odpověď zní:
1. "Socialismus přišel do těchto zemí s vítěznými divizemi Rudé armády. Protože komunistické strany (KS) ve většině těchto států byly příliš slabé, aby mohly vládnout samy, splynuly nebo se spojily se sociálnědemokratickými a jinými stranami, které měly stěží jinou volbu v poválečné realitě a v podmínkách přítomnosti vítězné a respektované Rudé armády. I když byla vytvořena socialistická struktura vlád a začala masivní socialistická výstavba, konečnou zárukou podpory socialismu v těchto zemích byl vždy SSSR. V období perestrojky však Gorbačov uvolnil páky a dal signál neochoty nebo neschopnosti SSSR podporovat socialistické režimy v těchto státech. To znamenalo zelenou pro opozici.
2. Vůdci kontrarevoluční opozice využili rozčarování a hlubokého odcizení mezi dělnickou třídou a KS. Zatímco opozice organizovala stále masovější pouliční demonstrace pod netřídními hesly, jako "více demokracie pro všechny", dělnická třída se nepostavila proti opozičním hospodářským a politickým programům a dala raději přednost pasivní úloze. Stalo se tak proto, že namísto toho, aby KS odstranily své nedostatky, pokračovaly v jejich hromadění. A protože již zmíněné počáteční potíže způsobily, že KS začaly spolupracovat s nekomunistickými stranami, to se též stalo v široké míře základnou pro oportunistické elementy v řadách samotných KS. O to více si KS již dříve měly uvědomovat nebezpečí, které z toho plynulo a hledat oporu v dělnické třídě pro boj proti pozůstatkům staré buržoazní struktury státu. Toho bylo ovšem možné dosáhnout jen zbavením se buržoazního parlamentarismu a uvedením do praxe principů Pařížské komuny: všichni vedoucí funkcionáři měli být svobodně a demokraticky voleni a též odvoláváni, služby veřejnosti (politické funkce) měly být odměňovány stejnou mzdou jako pracující člověk, moc měla spočívat na ozbrojené podpoře pracující třídy sjednocující též legislativní a výkonnou moc státu a měl být rovněž zajištěn rozchod s nástrojem duchovního útlaku - s mocí duchovních."
Brar dále poznamenává, ze realita byla ovšem jiná, protoze KS a jimi vedené vlády se staly nástrojem prosazování výsad a kariérismu, které podporovaly růst byrokracie. Zejména to odcizilo pracující od komunistických stran a vlád.
3. "Závody ve zbrojení, které imperialismus vnutil socialistickým zemím, pohlcovaly stále větší část jejich bohatství na zbrojní arzenály a nutily je tak vyčerpávat zdroje, jež měly být využity na rozvoj a povznesení lidí. Imperialistické země, které zbohatly z minulého i současného vykořisťování mas v Asii, Africe a Latinské Americe, mají větší zdroje, než měly socialistické země. Po tři dekády, ne-li déle, to byla vykalkulovaná politika imperialistických států seskupených v NATO, která měla za cíl přivést socialistické země ke krachu vnuceným vynakládáním stále větších prostředků na zbrojení, což se těmto silám nakonec podařilo.
4. Socialistické státy zaostávaly za imperialistickým blokem v technice a produktivitě. Místo hledání původních řešení těchto problémů, jak to dělal SSSR v průběhu 30. a 40. let, socialistické země upřely své naděje na získání technologií od imperialismu. Ten ovšem udržoval tvrdé embargo vůči RVHP, pokud jde o export sofistikovaných technologií. Socialistické státy si však měly uvědomit, že druhá strana je jim ochotna pomoci jen za podmínky, že bude rozloženo plánovité socialistické hospodářství a nahrazeno hospodářstvím tržním. Úspěchy, kterých dosáhl imperialismus v 80. letech, jej povzbudily v úsilí rozbít samotný SSSR a obnovit v něm kapitalismus v 90. letech.
5. Rozkol v mezinárodním komunistickém hnutí koncem 60. a začátkem 70. let, který začal být zažehnáván teprve nedávno, těžce poškodil socialismus a národně osvobozenecké hnutí - oba mohutné proudy současné epochy. Dva giganti socialistického světa - SSSR a Čína - se otevřeně napadali a zaujímali vzájemně nepřátelské postoje. Tím, bez ohledu na svá přání a zájmy, jedna i druhá strana objektivně nahrála ve velkém prostoru mezinárodní scény právě imperialismu.
6. Socialistické hnutí (myslí se marxisticko-leninský proud) v různých imperialistických zemích je dnes velice slabé, nebo jen stěží existuje. V organizované levici převládá revizionismus a kontrarevoluční trockismus. Ani tyto dvě tendence, právě tak jako sociální demokraté, nepředstavují pro imperialismus žádnou hrozbu. Naopak, tyto síly bez ostychu slouží imperialistické třídní ofenzívě ve východní Evropě. Jejich minulost byla kontrarevoluční a taková je i jejich přítomnost a budoucnost. Jsou spolehlivou ideologickou zbraní v arzenálu imperialismu. Komunistické hnutí se musí vymanit z jejich šlépějí a začít se samo organizovat. Lépe pozdě, než nikdy. Boj v žádném případě není u konce a vývoj ve východní Evropě rovněž nekončí. Lekci z volného trhu, kterou dělnická třída a pracující brzy dostanou, již dobře znají tři čtvrtiny světové populace. Pro tuto drtivou většinu lidstva (pokud dočasně vyloučíme jednu jeho část) je marxismus-leninismus a plánovitá ekonomika v zájmu lidí, namísto zákona džungle charakteristického pro kapitalismus, nejenom smysluplnou realitou, ale představuje zároveň jedinou naději lepší budoucnosti, příslib osvobození z dnešní mizérie.
Zůstává faktem, že jenom dodržováním marxisticko-leninské vědy v ekonomii, politické ideologii a filozofii může být překonána krize socialismu a socialistická společnost bude moci znovu povstat" - uzavírá autor tuto část svých úvah.
Řada pozoruhodných a místy hlubokých myšlenek Brarovy knihy by nesporně zasluhovala hlubší rozbor fundovaného teoretika. Při běžném čtení se však nelze zbavit dojmu, že některé závěry postihují jen část podstaty problému a neukazují reálnou cestu řešení. Zejména analogie se Stalinovými závěry, které autor v knize často uvádí, nejsou přijatelné pro novou levici a ani totožné s představami moderního socialismu, zejména v našich středoevropských podmínkách.
Stalinismus umožnil zvůli, represe a politické zločiny. Napáchal tak nenahraditelné škody dosavadnímu pojetí socialistické myšlenky. Socialismus vycházející z principů demokracie, humanity, práva člověka a národů na rozvoj, se neslučuje s odsouzenými stalinskými praktikami. Rovněž některé Brarovy teze o hospodářské politice nerespektují důležitost role různých forem vlastnictví, které zejména v našich evropských podmínkách nelze odmítat, pokud má levice počítat s podporou širokých vrstev společnosti. Nehledě na to, Brarovy úvahy jsou užitečným a zároveň i provokujícím příspěvkem do širší diskuse, což je evidentně i záměrem tohoto vzdělaného autora.
Autor: Stanislav Suja
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |