Četl jsem pojednání o užitečnosti kondičního běhu. Mimo dlouhého výčtu blahodárných vlivů na oběhovou soustavu způsobuje prý běh krajinou nádhernou euforii.
Autor má pravdu. V běhu vnímáte všechno mnohem intenzivněji. Vše je v rychlém sledu. Má to tempo. A rytmus. A je to ostré, jako břitva. Zpěv skřivana a vůně lesa po dešti, měkkost bodličí a nádherný pažit louky, bohatě nasycený životodárnou vodou, křik racků a jejich agresivní nálety a docela obyčejná, prostinká polní cesta s vyjetými kolejemi a s pásem zeleně uprostřed, hladina rybníka, kupodivu klidná a v ní obloha, celá, i s potrhanými cáry tmavých mraků, které přinášejí kratičké, studené přepršky, bílá těla bříz a zeleň jejich listí, nepopsatelný odstín zeleně, jsou jich desítky odstínů, od sytě tmavé až po nejsvětlejší, téměř žlutou, nikdy příroda nehýří tolika odstíny zeleně jako právě v květnu, a blafání traktoru, ztraceného kdesi v nekonečnu jarního osení, mezi borovými lesíky a hromady kamení, sesbíraného na polích a keře, keře planých růží a keře divokých trnek, obsypané milióny drobounkých, něžných, vonících kvítků, je to pestrý sled, kaleidoskop, kaleidoskop krásy, barev, vůní a zvuků.
Les osvěžený odpolední sprškou. Cesta jde mírně nahoru, pak je kousek rovina, po pravé straně míjíte krmelec. Tam se cesta lomí a vy sbíháte dolů. A tam jsou. Mraveniště. Ne jedno. Ale hned celá řada. Pět, co pět! Deset, patnáct a jsou veliká, stojí v celých koloniích, jako pyramidy. Hle, Údolí králů!
Jsem oslněn, když vybíhám z lesa. Je vedro, téměř jako v létě, protože je to zde chráněné a slunce se sem může opírat po celý den. Tady jsem trhal trnky na víno. Ale to už je dávno. Pětadvacet let? Nebo víc? Dnes keře září jako nevěsty v bílém.
Louka jde mírně nahoru. Takový táhlý, nenápadný stoupák. Nic moc. Takže se ani moc nezadýcháte. Tu trochu námahy vynahradí nádherný, měkký povrch. Žádný kovral se tomu nemůže vyrovnat. Co tady nasbírám každý podzim žampionů! Plné koše. A pak přijde první rybník. On to vlastně ani rybník není. Spíš bažina. Mokřadlo. Žabák, obrostlý puškvorcem a rákosím. Něco, co udržuje ekologickou rovnováhu. Jsou zde žáby, snad všechny druhy vodního hmyzu ve všech vývojových stadiích a celé kolonie vodního ptactva. A racci. Ti jsou nejhlučnější. Nalétávají na mne střemhlav, metr nad hlavou prudce vyrovnávají a nabírají výšku k dalšímu náletu. Bodejť ne. Vždyť probíhám téměř jejich hnízdištěm. Uhýbám doprava a rackové jsou náhle vysoko, velmi vysoko, krouží si klidně kdesi nade mnou a jejich pokřik zní najednou docela přátelsky.
Blížím se ke včelínu. Vždycky jsem se bál včel, ale dnes snad včely létat nebudou, kvetou trnky a to bývá chladno. Ale létají. Vidím ty mázlé tmavé čáry proti obloze, to jsou včely v letu, a chvíli uvažuji, mám-li se vrátit. Ale to už jsem za včelínem, mázlé čáry zmizely z oblohy, dostal jsem se z jejich letového směru. Hned kousek za včelínem stojí dodávka s brněnskou značkou a čtyřicátník ve slaměném klobouku vytahuje z kufru mlékárenskou konev.
Asfaltka má proti polňačce trochu tvrdý povrch. Je to změna. Již z dálky je slyším. Dva výrostci. Nezpívají, to se snad zpěvem nazvat nedá. Hulákají a v některých místech je jim asfaltka úzká. Chci je minout zleva, ale v tom si jeden z nich vzpomene a prudce, bez výstrahy změní směr své pochybné chůze. Abych do něj nenarazil a vůbec abych se dostal dál, nezbývá mi, než ho, pořízka, chytnout oběma rukama za ramena a přesunout stranou. Asi tak, jako když přesouváte krále a věž při velké rošádě.
"Co je?" zaprotestuje přesunovaný mladík.
"Nnnneviddíš, vvvole," souká ze sebe namáhavě ten druhý, "žžže se tttady tttrénuje?"
Ale to už jsem dobrých patnáct metrů před nimi a odbočuji opět na polňačku.
Má vybledlou fialovou teplákovou soupravu. V obličeji je také fialový. Jedině vlasy má nazrzlé. Jenže je jich zoufale málo. Těch vlasů. A tak i ta pleš hraje do fialova. Zkrátka, fialová převládá. Funí a já v duchu odhaduji, kolik denně udělá piv.
"Kvetou trnky," vyráží, když jsme už kousek od sebe.
Srovnávám krok s jeho tempem.
"Ano, kvetou," povídám, "to bývá zima".
"Ale je to paráda, co?" trvá na svém můj kolega.
Nemám námitek. Blíží se cesta, kde musím odbočit, abych se napojil na svou trasu.
"Tak, ahoj," loučím se, "a ať vám to pořád dobře běhá!"
A už jsme opět každý sám. Dva samotáři v terénu. V nádherném terénu. Teď už přijde jenom velký rybník a já zvolňuji a končím.
Kvetou trnky a je to skutečně paráda. Je podvečer, slunce zapadlo, možná, že je i chladno. Zcela určitě je chladno, protože nad hladinou rybníka a nad loukou se tvoří mlha. Já chlad nepociťuji. Naopak, z krku si sundávám úplně propocený šátek. Je ticho. Hnízdiště racků zůstalo kdesi za lesem. Traktorista odjel domů. A výrostci už také budou ve vsi. Až teď. Houkne lokomotiva. Jen krátce. A už je slyšet i diesel. Supí si to namáhavě do kopce, ale pak, najednou, jako když utne. V tom místě totiž končí stoupání a trať se začíná svažovat dolů. A tam strojvedoucí vyřadí záběr a nechá soupravu uhánět na volnoběh. Rychlík Brno - Jihlava - Plzeň.
Autor: Miroslav Štveráček
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |