(Památce Kurta Konrada)
Roku 1999 označil generální tajemník OSN Kofi Annan dvacáté století za nejvražednější století lidských dějin. Do století nového hledíme s určitými obavami, neblíží-li se lidstvo po dvou strašných světových válkách k sebezničující katastrofě v případě, selžou-li mechanismy bránící nežádoucímu uvolnění spoutané jaderné energie, nebo bude-li tato energie k určitým účelům zlovolně zneužita. Za této situace hrozivé nejistoty hledáme, každý podle svých schopností a možností, kotviště bezpečí, středisko jistoty, centrum securitatis. Záleží na úrovni a pronikavosti poznání a vědění. Nemalý podíl tu má a bude mít naše znalost dějin, naše schopnost z dějinných skutečností odvodit obecnější závěry a podněty pro dnešní i budoucí chování a jednání.
Oporou jsou zkušenosti a činy historických osobností, zasloužilých o vědecký socialismus. Jednou z nich je nesporně Kurt Konrad, vl. jménem Kurt Beer. Pocházel z dobře situované německo-židovské rodiny v Třebíči (nar. 15. 10. 1908). Jeho otec byl úspěšným obchodníkem s dřívím a majitelem pily. Rodina Beerů vyznačovala se kulturními zájmy i vkusem. Tento vkus spoluutvářela nedaleká Vídeň, metropole habsburské monarchie, město obdivuhodné hudební a divadelní tradice. Rodina se záhy přestěhovala do Brna, považovaného za předměstí Vídně. Mladý Beer, chlapec talentovaný, byl velmi senzitivní; v dětství zadrhával v řeči. Starostliví rodiče s ním zajeli do Vídně k odborníkovi; ten hochovi poradil, aby každou větu, dřív nežli ji vysloví, předem formuloval v mysli. Chlapec si tak cvičil vůli; naučil se rozvážnosti, klidu a cílevědomosti; osvojil si vlastnosti, které jej pak provázely v těžkých dobách jeho života. Výmluvný je v této souvislosti Konradův dopis psaný manželce z drážďanského vězení 10. 8. 1941. Čteme v něm slova konfese: "V mém mládí bylo mnoho, co mne udělalo měkkým a citlivým. Ale je tu i silná protiváha; tvrdé a konsekventní myšlení a velká síla vůle." V tomto volním úsilí měl Konrad významného spojence: Romaina Rollanda. Osmnáctiletému mladíkovi, prahnoucímu po širších obzorech a po duchovním vzletu, na jeho výzvu Rolland odepsal povzbudivá slova: "Bojujte statečně, trpělivě. Život je boj. Miluji jej proto. A věřím, že jeden z nejsilnějších prostředků, jak lidem pomoci, je dát jim příklad muže, který se drží, který vytrvá až do konce."
V Brně vystudoval Konrad německé reálné gymnázium; roku 1927 maturoval. Po maturitě začal studovat v Praze lékařskou fakultu a také fakultu filozofickou, obor historie. Studia nedokončil a věnoval se činnosti novinářské. Pracoval v hnutí komunistické mládeže, byl členem Kostufry, pracoval v agitačních skupinách Modré blůzy, věnoval se trampingu. O prázdninách hojně cestoval, rozšiřoval si znalosti evropských jazyků. Přitom se účastnil demonstračních akcí; 16. 5. 1928 byl poprvé zatčen pro rozdávání letáků. Policie po něm pátrala v srpnu 1928; byl jí zadržen 27. 11. 1929; sledován policií byl i později, v letech 1930-1931.
K počátkům Konradovy publicistické činnosti patří r. 1929 spolupráce se Sekaninovým měsíčníkem Avantgarda. Konradovy příspěvky byly zprvu překládány z němčiny; postupně se však Konrad v češtině zdokonalil a své texty psal česky. Přispíval do časopisu Signál; r. 1931 byl redaktorem Fučíkovy Tvorby. R. 1931 odchází ze studia medicíny; přes domluvy rodičů se ke studiu lékařství už nevrátil. R. 1932 stal se členem Syndikátu československých novinářů. Významná byla téhož roku Konradova účast na protiválečném kongresu v Amsterodamu; vystupoval tam jako delegát Kostufry a dokonce ve studentské sekci přednesl projev.
Konradova spolupráce s tiskem, mj. s Haló novinami, šla po dvou liniích: publicisticko-žurnalistické a naukově popularizační. V obou oblastech projevoval se Konrad jako myslitelský typ erudovaný studiem Karla Marxe, Bedřicha Engelse, G. W. Fr. Hegela, Franze Mehringa, Georga Lukácse. Tuto orientaci uplatnil ve svých statích z české i evropské historiografie a estetiky. Vykládal dějiny z jejich vnitřních tendencí, sil a možností. V zájmu věcnosti a objektivnosti interpretace vycházel z ekonomického základu, ale dějiny na tento základ neredukoval; hodnotil je v jejich složitější strukturovanosti.
Závažné bylo Konradovo spojování, slučování a prolínání evropského marxistického myšlení s domácí, českou historiografickou tradicí. Tento jev v teoretické argumentaci našeho komunistického hnutí nebývá dnes běžný, a je to jen ke škodě věci. Dost je v této souvislosti opomíjeno dědictví Zd. Nejedlého, Bedřicha Václavka, z mladších Vlad. Dostála a překvapivě i Karla Teiga a F. X. Šaldy, zvláště pokud jde o jejich schopnost uplatňovat dialektickou metodu a historismus v přístupu i řešení složitosti teorie a praxe.
Kurt Konrad si osvojil znalost dějin ekonomiky mj. od univ. profesora Bedřicha Mendla (1892-1940), odborníka na hospodářské a sociální dějiny; to mu umožnilo vyložit sociální pohyb husitského revolučního hnutí: nejen do té doby zdůrazňovanou úlohu venkovské chudiny, ale především úlohu měst. Po příkladu B. Engelse studium dějin vojenství (zejména K. von Clausewitze) otevřelo Konradovi cestu k pochopení válečnického umění; porozuměl strategii a taktice vojevůdců v buržoazních revolucích: anglické (Oliver Cromwell), americké a francouzské. Pochopil logiku lidového odporu v osvobozeneckém boji Španělů r. 1808 proti Napoleonově nadvládě; hodnotil vítězný postup německých dobrovolníků pod vedením Gneisenaua a Scharnhorsta, jednotek sjednotivších se proti podmanění Pruska císařem Napoleonem. Konrad postihl klady vojenského šíření relativně pokrokových buržoazních, protifeudálních reforem jakožto dědictví Velké francouzské revoluce (šlo o sjednocení územní rozdrobenosti Německa, o unifikaci zákonů, o omezení vlivu církve). Konradovy stati napsané koncem let třicátých sympatizují s demokratickým Španělskem, zmítaným občanskou válkou, již vyvolalo povstání frankistů. K událostem ve Španělsku se přímo váže jediná Konradova kniha vydaná za jeho života: Španělské revoluce (vydalo ji r. 1937 nakladatelství Lidová kultura v Lidové knihovně jako sv. 10). Konrad chtěl do Španělska odjet bojovat jako voják, ale vedení KSČ jeho žádost zamítlo. A tak se Konrad v srpnu 1937 v Paříži na mezinárodní výstavě alespoň sešel s představitelem republikánského Španělska.
Celým svým zaměřením, ač evropsky všestranný, specializoval se Konrad na dějiny střední a západní Evropy, nikoli tedy na Rusko, Polsko, východní či jižní Slovany. Z hlediska současného, většinou účelového a povrchního pojímání dějin a současnosti je přístup Konradův příkladem vědecké odpovědnosti a serióznosti. Nechceme si jej idealizovat v neživotný vzor dokonalosti, uchráněný omylů a chyb: v polovině let dvacátých bývala to většinou jednostrannost a schematičnost v chápání obrazné funkce umění, jednostrannost, jíž bylo poplatné umění proletářské. Konrad se k němu načas hlásil. Jinak se v přístupu k teoretickým otázkám projevil jako člověk samostatně myslící a původní. Nepodléhal tlaku politických kampaní vyvolaných moskevskými procesy; nebyl jimi nikterak nadšen. Jen ze stranické kázně je bral na vědomí, podřídiv se tak direktivám Kominterny. V odborných otázkách názorového rozrůznění levicové avantgardy nevyslovoval se způsobem autoritativním, tj. stylem dosti běžným v praxi příkazů stranických sekretariátů. Rozlišoval proto v díle Záviše Kalandry (1902-1950) odborné interpretace teoretizujícího historika od Kalandrovy až nekritické zaujatosti pro dílo Lva Trockého, tj. od zaujetí, jež posléze v červnu 1936 přivodilo Kalandrovo vyloučení z KSČ a vedlo v roce 1949 k jeho zatčení a nakonec k jeho popravě.
V složitých, teoreticky náročných diskusích o strukturalismu (v studii Svár obsahu a formy, 1934), zabývaje se pracemi Jana Mukařovského, byl Konradův výklad poučený a uvážlivý; pozitivně hodnotil pojmovou preciznost Jana Mukařovského i jeho důmyslné užití dialektické metody; postrádal však větší historickou bázi jeho výzkumů. Mukařovského dílčí podněty chtěl začlenit do obecnějšího systému dialektického a historického materialismu, a proto se nevracel k staršímu, dožívajícímu pojetí pozitivisticky popisnému. Paušální zatracování strukturalistů Konrad odmítal. Podobně vědoucí byla jeho kritika surrealismu; spatřoval v něm sice produktivní akcentování subjektivity, fantazie a imaginace, zároveň však oslabený vztah k objektivní realitě, jejím rozporům a protikladům, zvláště sociálním.
Česká kritika vynaložila od konce let dvacátých do let třicátých mnoho energie na to, aby spory o budoucí podobu socialistického umění vyřešila s definitivní platností podle svých dobových představ, kanonizujíc své vzory. V neschematickém pojetí se od druhé třetiny let třicátých Kurt Konrad shodoval s Bedřichem Václavkem.
Oba tito průkopníci socialistické kultury nezdůrazňovali vlastní zásluhy; stáli vždy víc v pozadí; nestrhávali na sebe pozornost. K. Konrad i B. Václavek neměli politické ambice; při formulování svých odborných soudů diplomaticky nekličkovali. A přitom oba, abychom zůstali u tohoto ověřeného a prověřeného dějinného příkladu, podstatně ovlivnili československé socialistické hnutí, jeho kulturu a kulturní politiku. Konrad byl znalcem poměrů střední a západní Evropy. Jeho přítelem se stal redaktor l'Humanité Gabriel Péri; v roce 1938 se s ním Konrad shodoval v rozvíjení protifašistické aktivity.
Stejně jako Périmu Konrad pomáhal při práci v Československu americkému novináři Draperovi. Na studium poměrů a podnětů sovětských a speciálně ruských se Konrad v letech třicátých nesoustřeďoval. V tom bylo jeho omezení; může být dnes - ovšem neoprávněně - vydáváno za přednost.
Kladem Konradovým bylo, že se záhy zbavil generačního sektářství; tíhl k lidem názorově, ideově mladým, byť byli z generace střední nebo starší. Jeho vztah úcty a obdivu, nikoli epigonské závislosti, ke Zd. Nejedlému je toho svědectvím. A přece se tato skutečnost nedoceňuje a dokonce přehlíží; zapadá to do dnešního rámce záměrného odrevolucionizování a přeintelektualizování teorie socialismu. Tato přeintelektualizovanost vede ve svých důsledcích k faktickému splynutí s praxí Socialistické internacionály a s vlivnými pravicovými silami v České straně sociálně demokratické, silami často rozhodujícími a vedoucími.
Dalším kladem Konradovy činnosti bylo, že v době největší své aktivity vědecké intenzivně pracoval politicky: šlo o práci politicko-organizační, přednáškovou, učitelskou a brannou. 23. září 1938 byl Konrad mobilizován; byl přidělen na severní Moravu; z armády se vrátil v listopadu 1938.
Od února 1939 stal se Konrad tiskovým referentem na sovětském konzulátu v Praze. Měl sestavovat přehledy tisku a udržovat kontakt s českou politickou žurnalistikou. Skýtala se mu možnost získávat tajné informace z okolí protektorátního státního prezidenta Emila Háchy a předsedy protektorátní vlády gen. Aloise Eliáše, měl možnost spojit se s důstojníky - odboráři i s jinými odbojovými pracovníky a rovněž i s vedením prvního ilegálního ÚV KSČ. Konradovým prostřednictvím získával ÚV KSČ publikace, tiskové materiály a finanční pomoc ze Sovětského svazu a také informace o vývoji mezinárodním. Situaci měl Konrad ztíženu tím, že podléhal platnosti norimberských zákonů; měl nosit žlutou židovskou hvězdu, ale vyhýbal se tomu. Hrozila mu deportace do koncentračního tábora. Sovětské úřady usilovaly udělit Beerově rodině sovětské občanství, ale kladné vyřízení se protahovalo a přišlo fakticky pozdě. První ilegální ÚV KSČ byl rozbit v únoru 1941. 1. března 1941 byl Kurt Konrad zatčen a obviněn z velezrady. Konradova manželka Vlasta Beerová byla zatčena s ním; za týden byla propuštěna; roku 1942 byla zatčena po druhé; prošla pak několika koncentračními tábory. Konrad byl vězněn nejprve na Pankráci; od 10. března 1941 byl ve věznici v Drážďanech, od května 1941 byl v Cvikově. V září 1941 byl převezen do Drážďan. Tvrdě byl vyslýchán, nic však neprozradil. Aby nemusel dále vypovídat a nebyl k vypovídání nucen, spáchal v noci 25. září 1941 sebevraždu; oběsil se na tělese ústředního topení. Na záložce vězeňských kalhot zanechal vzkaz: "Umírám čestně. 25. IX. K."
Prostřednictvím interpretace Konradových prací probíhalo od let padesátých až po konec let osmdesátých hodnocení avantgardismu buď v intencích dogmatické stranické ortodoxnosti, nebo v duchu pochopení, rehabilitace i kultu moderny a modernismu. Odstíněné uplatňování historické pravdy se prosazovalo obtížně a s překážkami. Pokrok tu znamenala nevelká, ale obsahově hutná monografie Jiřího Holého Novinář Kurt Konrad (z r. 1985) a na ni tematicky navazující studie Miloslava Ransdorfa (z r. 1997) nazvaná výstižně Čechem volbou (s podtitulem Militantní racionalista Kurt Konrad). V interpretaci, výběru a způsobu využití rozsáhlé odborné literatury hlásí se Ransdorfova monografická studie k duchovnímu klimatu šedesátých let, manifestujíc porozumění proreformnímu směru v KSČ z konce let šedesátých a jen věcně registrujíc marxistickou literaturu ostatní, je-li vzdálena Ransdorfovu naturelu a shoduje-li se s charakterem předlistopadové KSČ jako strany dělnické.
Kurt Konrad historik byl blízký Historické skupině, sdružení marxisticky orientovaných pracovníků historických věd (k ní náleželi pozdější univerzitní profesoři Václav Husa, Oldřich Říha, Jaroslav Charvát ad.). Ač Konrad r. 1941 ve věku třiatřiceti let zemřel, stačil položit základy české marxistické historiografii. Jeho dílo nerostlo z improvizace, z konjunkturální vypočítavosti a charakterové nepevnosti. Lze na ně spolehnout a stavět na něm. Navzdory nepříznivým okolnostem, tj. navzdory rozpínavosti kapitalismu, nejednotnosti rozbitého socialistického a komunistického hnutí, vzpamatovávajícího se jen postupně z těžké porážky, projevují se ekonomické zákony bohatnutím bohatých, ožebračováním nezámožných a chudnutím středních vrstev. Světové socialistické hnutí ztratilo svůj univerzální charakter. Nemá jednotné ústředí; bylo dobyvačností imperialismu a jeho mezinárodními ekonomickými vazbami likvidováno. Ideje a ideologie socialistické a komunistické jsou vytlačovány, potlačovány a potírány. Třídní boj, jenž po 17. listopadu 1989 byl novými držiteli moci prohlášen za neexistující, ve společnosti s rostoucí nezaměstnaností nezmizel. Vykročení a nástup k socialismu nedeformovanému, řízenému vědou, bude ovšem procesem obtížným a dlouhodobým.
Dílo K. Konrada, vzešlé z německo-židovského prostředí, se postupem času zvýznamnilo jako projev české kultury, působící v kontextu demokratickém a antifašistickém. Ve srovnání s tím se nezadržitelně vytrácí a bledne popularita a sláva žijících falešných proroků, zaslouživších se - jako např. Gorbačov a Jelcin - o demontáž a likvidaci socialismu, jemuž oni sami vděčili za svůj závratný vzestup.
Trvalou platnost si uchovala Konradova myšlenka: "Žádná moc na světě nemůže porazit lid, který bojuje za svou skutečnou svobodu a vzal věc této obrany plně do vlastních rukou."
Autor: Jaromír Dvořák
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |