My obyčejní smrtelníci máme sklon číst podle návodu, jakým je název díla anebo to, co se o autorovi učí ve školách a píše v dějinách literatury a ve slovnících; máme sklon jít při četbě po tom, co se u autora považuje za hlavní, a příliš se nezdržovat ničím ostatním. A tak jsme také největšího prognostika mezi autory světové literatury čítali, mohu-li troufale soudit podle sebe, s očima zaostřenýma na cestování a právě na ty technické vynálezy, které v jeho době byly teprve smělým snem, a i když jsme žádné stránky nepřeskakovali, nechtíce ztratit ani den ze Dvou roků prázdnin, ani žádný div a pozoruhodnost z toho, co se na zemi dalo zahlédnout během Pěti neděl v baloně, přece jen pro nás CESTA KOLEM SVĚTA V DVAKRÁT 80 RECEPTECH (nakl. Adonai, Praha, vyšlo nyní s vročením 2000), jejíž autor se v obdivu ke svému Mistru podepsal jako Jules Verny, představuje nemalý a příjemný objev.
Ukazuje se, že jsme mnohé vlastně neviděli, totiž neochutnali. Rozmarný remake slavné knížky pojednal český Verny jako letmou a spádnou cestu kuchyněmi všech možných národů od Prahy přes Vídeň, Itálii, Francii, Portugalsko do Států strýčka Sama a dále na jih i na východní polokouli a z ní zas přes pláně, odkud prchaly dobyvatelské šiky, a přes Halič i Uhry znovu do Prahy a pak na Hamburk a do cílové rovinky, totiž do toho londýnského Reformního klubu, který známe z původního díla a na který se během cesty vzpomíná. Z každé navštívené té země je v nové Cestě kolem světa právě tolik receptů, kolik mohlo být jídel, která stihli Phileas Fogg, jeho paní a stejně věrný jako mlsný francouzský sluha Passepartout při tom objíždění světa sníst a vychutnat.
Už to samo o sobě je osvěžující nápad. Nedosti na tom, Verny objevil, že snad ve všech Vernových románech - a tedy nikoli jen u obžerného Rabelaise - se také jí, a polovinu knihy zabírá rozkošná antologie těch jídelních pasáží; to je těch druhých 80 dní se 40 recepty. Vedle téhle spádné a vtipné Cesty působí kuchařky našich velkých divadelních a televizních hvězd jako utahané, umaštěné, upocené a taky pobryndané knižní saláty, jaké neberou do komise ani v antikvariátech čtvrté cenové skupiny. Verny očividně rád a s chutí jí, v pokrmech i jejich přípravě se vyzná a napsat recept umí telegraficky, bez nastavované slovní omáčky, u konkurence často nerozeznatelné od slovního průjmu, má navíc dar mystifikujícího rozmarného humoru, a protože mnoho ví, může si dovolit žertování: Phileas Fogg a paní Auda si popovídají v Praze s Vojtou Náprstkem, Žofií Podlipskou i s pravou rukou Dámského klubu, paní Auda se poněkud začervená, když jí uklouzne jméno pana Nerudy, rozený Pařížan Passepartout nechce do snobského podniku k Maximu a žene své panstvo K čilému králíkovi. Atd.
Verny si dobírá cestovatele i národy, ale vždy dává přednost taktu, neuráží, i když leccos nesmlčí a leccos si neodpustí. Pařížskou kapitolu nazve například Francie sladká, slaná, sladkokyselá, zkrátka fajn, a je v tom vlastně všecka česká zkušenost s krásnou, svůdnou a ne zrovna nejvěrnější zemí, která nám nikoli náhodou splývává se svou Manon. Vernyho pocestná kuchařka se nedá zhltnout, taková knížka se vychutnává, a poslouží-li i jako praktická příručka při vaření, tím líp; poslouží dobře.
Verny je pseudonym diktovaný dobrým rozmarem, nemá autora skrýt, ale připomenout - což není od věci, uvážíme-li, kolik dobráků by rádo zadupalo jeho jméno i stále živé dílo do země; také tahle kuchařka jim bude ležet dlouho v žaludku, jen co si uvědomí, že ji mohl napsat jen autor vernovské sbírky Ze Země na Měsíc a zpátky (1988) a mnoha dalších krásných knih veršů, krásné prózy i jiskřivé esejistiky.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |