Kolega Durda učí chemii. Je jen o pár týdnů starší, známe se už od dětství. Když mám čas, zajdu za ním do kabinetu na pár slov. Zpravidla o velké přestávce. Trvá dvacet minut. Za tu dobu lze probrat třeba postodvacátépáté celé dětství, všechny křivdy minulosti, neuvěřitelnou moudrost vnoučat, kvality nového ředitele školy i příšerné víkendové počasí.
Včera mi Durda sdělil: "Přestal jsem kouřit."
"To je znamenitá zpráva," chválím jej a důvěrně plácám po rameni.
"Ale mám s tím problém."
"Znám to. Přemáháš se, nevíš co s rukama, cpeš se kyselými bonbony, a navíc začneš tloustnout."
"To všechno souhlasí, ale je zde ještě jedna věc. Povím ti to. Manželka mě dobře vychovala, v bytě jsem si nikdy nezapálil, kouříval jsem na balkoně. Bydlím, jak víš, v paneláku, v nejhornějším patře, výš už není nic. Při dešti mně pršelo za krk. Balkony dosloužily, minulý měsíc nám je vyměnili. Přiobjednal jsem si stříšku, abych kouřil v suchu. Krásnou novou, betonovou, za osm tisíc korun. Na balkon už neprší, ale já jsem přestal kouřit. Není to snad k pláči? Žena si mě dobírá, že všechny moje výmysly vždycky byly chabé."
"A nebylo by možné," ptám se zaujatě, "abys za deště vyšel na balkón jen tak, zůstal stát zrovna tam, kde jsi stával jako kuřák, a nezávazně pozoroval ulici?"
"Promiň, ale to mi nepřipadá moudré. Někdo by mě viděl a ještě by si myslel, že špehuji, nebo že jsem pomatený. Hrozná představa."
"Musím se tedy zeptat, jestli tvůj soused je kuřák?"
"Ano, je."
"A jak je na tom soused z druhé strany?"
"Toho jsem včera potkal s cigaretou, předpokládám tedy, že ani on s tím dosud neskončil."
"Jak s nimi vycházíš?"
"Znamenitě. Jsou to skvělí hoši."
"Pak mám ještě jeden návrh. Praktický a technicky na výši. Promluv se sousedy, vybídni je, aby si z jejich balkonů nechali vybudovat lávku na tvůj balkon. Tak by se snadno dostali pod stříšku, kterou nemají, mohli by kouřit v suchu. Byl by to jakýsi balkon družby kuřáků s jedním polepšeným. Co tomu říkáš? Není to geniální?"
"Zklamu tě. Geniální to není. Sousedy bych pod svou stříškou viděl rád, ale nemyslíš na náklady. Před chvílí jsem řekl, že mě stříška přišla na osm tisíc. Kolik by asi stála lávka se zábradlím? Patnáct dvacet tisíc. Vlastní stříšku by si pořídili levněji. S prominutím, příteli, ten nápad je bláznivý a drahý."
"Máš pravdu. Peníze, to je to, co mi pořád uniká. Ale vzpomínám si, že kdysi už jsi nekouřil, rok dva, tak nějak to bylo. Není tedy od věci, zeptám-li se přímo, jak dlouho to vydržíš teď? Kdy opět vezmeš cigaretu do úst? Kdy tě uvidím stát za deště pod balkonovou stříškou se zapálenou cigaretou, vyrovnaného a spokojeného, kterak plně užíváš krytu shora a dýmu zevnitř?"
(Okamžik ticha). "Ne, to není fér. Toho jsem se od tebe nenadál, to se nedělá, vždycky jsem tě považoval za kamaráda, za dobrého kolegu, za slušného člověka, kam jsi dal svou korektnost. Takto hrubě tnout do citlivého místa, ne, to ne, to se mezi kamarády nedělá...
Zazvonilo. Hluk na chodbě ustal. Začala další vyučovací hodina.
Autor: Jan Dočekal
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |