Patří k nehynoucím zásluhám nakladatelství Volvox Globator, že se bez oddechu snaží zasytit českého čtenáře knižními novinkami americké provenience. Přirozené riziko při stanovení kvality eliminovali jeho spolupracovníci v edici Na cestě vstřícnou familiérností, když si autory dovolili představit pouze příjmením. Vždyť kdo by si troufl dneska přiznat s flagelantskou ignorancí, že neví, jak se kupříkladu jmenuje Baker, Saunders, Snyder Thompson či Pirsig...
Protože do plejády literárních autorit přibude záhy další, dovoluje si samozvaný recenzent projevit nad svůj úvazek osvětářskou zavilost, s níž hodlá přičinit několik poznámek k následující knížce: Tama Janowitzová - OTROCI NEW YORKU (Volvox Globator, Praha 2000, náklad a cena neuvedeny).
Ze záložky se lze dovědět, že se autorka právě tímto bestsellerem vznesla k literárnímu hvězdnému nebi a že se stala "nejpřetřásanější" spisovatelkou, což je variováno na závěr záložky, kde se praví, že se kniha ve své době (1986) stala skutečnou literární senzací. Vedle těchto komerčních informací je kniha charakterizovaná jako povídkový cyklus, její autorka se narodila v San Francisku (kdy?) a nyní žije na Manhattanu se svými dvěma psy, Lulu a Beep-beep. Tematicky, zase podle záložky, její povídky "nevyprávějí o výtvarné scéně, nýbrž o lidech a jejich vztazích a o tom, co vlastně všichni tihle lidé dělají v desetimiliardovém nočním klubu, kde je zakouřeno, není slyšet vlastního slova a všichni už mají mít dávno po večerce".
"Great! Sizzling! Wow!" řekl podle záložky o této knize Andy Warhol.
Než se pokusíme vyjádřit, jak se Janowitzová vypořádala s žánrem povídky, s jakou zaumností využila forem, které povídka nabízí, od subtilního ztišení po rafinovanost zápletky až k razantnímu finále, které vyrazí dech, dejme znovu příležitost textu, tentokrát vstupnímu pod názvem Novodobá světice č. 271.
Co jsem se dala na prostituci, měla jsem už v práci pánský přirození všech možnejch velikostí a tvarů. Malý, velký, tlustý, tenký, dlouhý, široký i bystrozraký.
Nic proti pohlaví, o jeho nezastupitelné funkci nemůže být pochyb, ale vypravěčce a postavě neslouží k nějakému významného sdělení ať už estetickému nebo etickému, úvodní informace dospěje k vágnímu závěru, který obohatí čtenáře o poznatek, že vypravěčka provozuje s hihňáním svou živnost v tmavých uličkách, v hotelovém pokoji, na zadních sedadlech limuzín. Jisté zadostiučinění by mu mohl poskytnout fakt, že autorce není neznámá Erbenova pohádka Dlouhý, Široký...
Dvaadvacet textů nespojených hrdinou vypravěče předvádí fluktuaci partnerů podobnou výměně bytu, jakákoli citová angažovanost provane textem ve slovech a nezanechá po sobě nic, ani úlevu. To všechno jednou na dvaceti, posléze na deseti, někdy dokonce na pouhých třech stranách, takže si postavy stačíme sotva uvědomit. Kaleidoskop bez promyšleného zámyslu na sebe bere podobu únavného panoptika s jedinou preferencí šokující informace.
Ostatně technologii tvorby, a co z toho vzejde, předvádí autorka v přeneseném významu na str. 180 (Podle jednoho střihu):Wilfredo ve svých návrzích vychází z rozmanitých zdrojů inspirace: oblečení, které objevil v partiovkách, kostýmů vypůjčených z divadelních depozitářů... pak ty různorodé prvky zkombinuje, nechá si je ušít z kvalitních materiálů, kupříkladu z hedvábí, kašmíru nebo rypsu. Když je to celé pohromadě (jako třeba hedvábné tričko, flitrová vestička, brokátové sako a kraťoučké krepové šortky), vypadá to nádherně a prodává se to za tisíce dolarů.
Jak podnětné! Dokonce i pro českou literaturu. Že...?
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |