"Avšak už dříve, než se vládnoucí třída rozhodla podstatně snížiti apanáže a subvence vědecké a umělecké práci, ještě v době, kdy věnovala vysoké spropitné akademickým umělcům, kteří byli oddanými lokaji boháčů a hlasateli ctnosti, morálky, vlastenectví a tepla rodinného krbu i všech ostatních buržoazních svátostí, odsoudila ono umění, které se odštěpovalo od buržoazní ideologie, které nevzdávalo poctu buržoazní velikosti a slávě, které v sobě chovalo revoltní prvky - k vyhladovění, k vypovězení ze světa, k umlčení. Učinivši umělecká díla zbožím, vyslovila buržoazie nad některými uměleckými díly, nad tvorbou avantgardního umění zároveň svůj rozsudek tím, že je učinila nežádoucím zbožím, zbožím, které nenalézá buržoazního kupce. Buržoazie, která dala umění svobodu, tj. podřídila je diktátu trhu a peněz, ponechala avantgardnímu umění především svobodu umříti hladem." (Intelektuálové a revoluce, Tvorba 1933)
"Avantgardní umění, které nechce na trhu prodat svou svobodu, které nechce být prostituováno v milionářských salonech, omezuje se na ten úzký trh (který ani trhem ve srovnání s uměleckým velkoobchodem není), na němž si opatřuje svůj konzum nepočetná, nezámožná a po světové válce všeobecně ochuzená kulturní vrstva pracující inteligence, která jediná v dnešní společnosti je věrnou oporou avantgardního umění a která, jsouc na žebříku společenského postavení hodně dole, je ze všech sociálních vrstev ve svých kulturních a uměleckých potřebách nejvýše."
"Ve světě umění může se sláva změnit v kapitál a vyplácet skvělé úroky. Můžeme snad říci, že sláva je na tržišti umění kapitalizována, že je výsadou, která dovoluje, aby proslulí, oblíbení a zavedení malíři, osvědčení kýčaři a bulvární spisovatelé měli podíl na ziscích, které sype zlaté tele obchodu s uměním."
"Svoboda umění je pokrok, který byl uskutečněn namnoze za cenu zbídačení umělců, totiž právě těch umělců, kteří heslo 'svobodné umění' brali skutečně vážně a kdož chtěli opravdu svobodně tvořit, poslouchajíce jen vnitřní nutnosti /./ Buržoazní 'osvobození umění' znamená ve skutečnosti degradaci uměleckého díla na zboží na trhu /./ Umělec rozumí svobodě umění v jejím podstatném charakteru, totiž jako možnosti neposlouchat diktátu církve, dvora či vládnoucí třídy a sociálního komanda, svobodně tvořit svá díla jen podle přirozené vnitřní nutnosti své fantazie a inspirace /./ Měšťák rozumí svobodě umění jako svobodě ve vnějších vztazích umělecké produkce: totiž tak, že umělci má být dovoleno, aby maloval cokoliv za účelem výdělku a zisku, Madonu, krajinu, podobiznu notáře nebo tři jablka na stole, cokoliv a svobodně: pro měšťáka je umění svobodným prostředkem výdělku jako kterákoliv živnost." (Jarmark umění. Praha 1936. Zde citujeme ze stejnojmenného výboru z roku 1964, uspořádaného J. Brabcem a K. Chvatíkem)
Tyto věty byly napsány ve třicátých letech minulého století, ale znějí jasnozřivě a současně. Jen s nepatrnými korekcemi platí i dnes: nahraďme pojem "avantgardní umění" pojmem umění "levicového", "pokrokového" či jen nonkonformního, panujícímu režimu nestravitelného, nahraďme údobí po první světové válce nečasem restaurace kapitalismu v bývalém Československu. Megaburžoazie dneška není o nic více kulturnější než její skromnější předchůdkyně, její liberalismus není méně slabozraký. Je dokonce hamižnější, pyšnější, sebejistější a okázalejší, jako by netušila, že třídní, celo- a mezi-národní i planetární mír vyžaduje něco úplně jiného.
Autor: Bonaventura
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |