Jestli jste opravdu pozorně četli Staré pověsti české, tak si jistě vzpomenete na pověst Růžový palouček. Alois Jirásek v ní vypráví o dobách pronásledování Jednoty bratrské. Na Růžovém paloučku se v noci scházeli Čeští bratři, naposledy přijímali pod obojí, naposledy se pomodlili, rozloučili se spolu i s domovem a políbili zemi, kterou skropili slzami. Pak navždy odešli do zemí, kde mohli svobodně vyznávat svou víru. Z pověsti se také dovíte, že Růžový palouček je na výšině opodál vesnice Morašice, dobrou hodinu cesty od Litomyšle na západ.
Nu dobře, říkal jsem si, podívám se do toho místa a třeba tam i nějaký Růžový palouček bude.
Na Růžovém paloučku skutečně rostou růže, před paloučkem stojí pomník věnovaný Českým bratřím, kolem dokola je park protkaný cestičkami, kolem parku plot a za ním pole. Dovnitř areálu se vchází kovanými vrátky nebo bránou, a vchází se z asfaltové silničky lemované alejí bříz. Silnička sem vede z Morašic a Morašice jsou jen pár kilometrů od Litomyšle. Tak jsem vám to popsal co nejstručněji. Můžete vejít.
Růžový palouček má čtvercovou plochu o rozloze 340 čtverečních metrů. Je obehnán nízkým plůtkem a růže, které na něm rostou, patří k zvláštnímu botanickému druhu nazývanému Rosa Gallica čili růže galská. tak ji totiž roku 1753 pokřtil známý francouzský badatel Carl Linné. Růže nevyniká žádnou šlechtěnou krásou, připomíná spíš něco planého, šípkového, vyrostlého nízko nad zemí s útlými větvičkami a drobnými rudými květy. Množí se podzemními odnoži, nově vzniklý keřík se hned osamostatní, a tak vznikají celé kolonie. Také se jí říká růže francouzská, růže paloučková, růže stepní. Je zvyklá jen na svou půdu, nikdy nezoranou, neobdělanou, jakou bývá step. Jinde než právě tady na tomhle paloučku se jí nedaří. Když se ji pokusili přesadit, zvadla a uhynula. Jako by tím stvrzovala onu dávnou pověst, že vyrostla ze slzí Bratří, když se tu loučili se svou vlastí, a sama tak vydávala svědectví o věrnosti k půdě a k domovu.
O Růžovém paloučku se poprvé píše v Josefínském katastru roku 1787 v knize vsi Újezdec, kde se zaznamenávají červené růže na paloučku nazývaném Červený. Tehdy rostl kolem les, který postupně ustupoval polím, až zůstal jen palouček a na něm hustý porost galských růží.
Proč se právě tento palouček stal posledním místem setkání Bratří, vám asi nikdo nevysvětlí. Tvrdí se, že tu bývalo pohanské obětiště a to se pak po staletí pietně uchovávalo. Skutečností zůstává, že poprvé se tu Čeští bratři loučili v červnu roku 1548, kdy z Litomyšle muselo odejít na sto padesát členů Jednoty. A pak i v dalších letech, zvláště po roce 1618 v době temna, se palouček stal posledním místem Bratří před odchodem do exilu. Takových míst, kde se Čeští bratři loučili, byl po Čechách víc, ale Růžový palouček přetrval staletí. Možná právě proto, že tu rostly galské růže - stejně tvrdošíjně jako Čeští bratři. A možná také proto, že mnohé legendy byly přímo varující. Prý se palouček nedá proměnit v pole, pluh se porouchal, kůň padl, obilí shořelo, hospodáře stihlo neštěstí. Prý utrhne-li svobodný růži, neožení se, utrhne-li ji svobodná, nevdá se. Podobných legend je víc. A tak není divu, že se nikdo neodvážil paloučku dotknout, chránila ho křehká slova legend, tak jako dnes ji chrání plot.
Alois Jirásek sem poprvé zavítal roku 1876. V té době učil jako profesor na reálce v Litomyšli. Znal pověsti a zkazky, které se vázaly k paloučku, ale ještě netušil, že jim dá prostor ve Starých pověstech českých a z polozapomenutého Růžového paloučku se stane památné místo. A byl to právě Jirásek, který zde o mnoho let později 19. června 1921 odhalil pomník nazvaný Na věčnou památku Českým bratřím. Sjelo se na sedmdesát tisíc lidí, mezi nimi i potomci exulantů.
Každoročně se tu pak konala slavnostní shromáždění, většinou 6. července, v den výročí Husova upálení. V roce 1939 byly slavnosti zakázány a v podstatě na víc než půl století Růžový palouček osiřel.
Hned u vchodu si můžete zakoupit útlou knížečku, z níž se dovíte o Růžovém paloučku mnohem víc, než jsem vám pověděl. Ale mně nejde o doslovnost. Pro sebe jsem tu objevil památné místo naší vlasti, o němž jsem neměl tušení. To místo je velmi líbezné a myslím, že je stejně tak významné jako třeba příbramská Svatá Hora. Neohromuje však architektonickou velkolepostí. Jen se zelená, šumí, kvete a voní a docela nenápadně nám připomíná jednu bolestnou epizodu našich dějin. Maně mě napadá, že kamkoliv tu člověk vkročil a cokoliv se tu událo, přerostlo v pověst. Je krásné si představit, že galské růže vyrostly ze slzí Bratří, když se tu loučili, a z drobtů chleba, když naposledy přijímali pod obojí.
A až jednou celý palouček proroste růžemi, sejde se tu sedm králů a ti zde smluví věčný mír u kamene jako stůl, který sám od sebe vyroste.
Autor: Michal Černík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |