Arnoštku, nevím, jestli jsi 20. 11. 1989, to jsme měli domluveno vypařit se a psát, hodlal naťukat první řádky Revíru mého srdce. Vím jen, že tenkrát jsi nenapsal nic. Namísto za Prahou, seděli jsme v Klubu spisovatelů a čerstvě avantgardní básník štkal: Jak tady může někdo žrát, když pod okny duní historie chvat...
Zda se ti vůbec kdy hnaly hlavou historické ságy, netuším. Zato lovecké historky jsem od tebe slýchával léta a rád. A rád jsem tě i škádlíval: "Ty vrahu!" lkal jsem na oko nad tvými slovenými srnci a muflony a kaňoury, netuše, že stejně (kdesi v Krkonoších a televizně vážně) počastoval vás, zelené kamizoly, i hradní pán. Asi tě to, Arnoštku, byť neznabozi Hubertovi na Hradě i v podhradí, ode mne bolelo víc. Promiň.
Ne proto se omlouvám, že bych náhle prozřel a sám počal biflovat k myslivecké prubě doufaje v lovecké zážitky, které ve své knize krásně líčíš. Někdy holt něco vypadne z huby, aniž jeden tuší, že se zrovinka dotkl čehosi, co druhý chová jako svátost, jako nejniternější prožitek.
O prožitku je ten tvůj srdeční Revír. Prožitek je vskutku cosi úžasného, neopakovatelného. A lhostejno, procítíš-li jej na pasece, nebo v kotli fotbalového stadionu. Tvůj prožitek dýchá z každé řádky, a třebaže nikdy na vlastní uši neslyšel jsem halali, byl jsem ve tvém revíru s tebou a byl jsem v něm okouzlen. Stejně, jako jsem nikdy nerybařil a přec dodnes cítím v dlaních hebká těla zlatých úhořů Oty Pavla a když přivřu oči, zní mi v uších pálavské symfonie Tomečkovy.
Revír mého srdce (koedice nakladatelství Erika a Knižního klubu, 2001) je báječná knížka. A jistě ne náhodou ji nevyprovázel ke čtenáři nikdo menší než Arnošt Lustig. To je jen vysvědčení navíc. V předmětu - "samostatná prvotina" - jsi, Arnoštku, prospěl. Obdivuhodně. Nad neomluvitelnou mnohaletou absencí se ovšem zamysli. Pocházíš z učitelské rodiny a netřeba ti vysvětlovat, co znamená recidiva.
Příroda a její řád jsou nezpochybnitelně nad čímkoliv. Ale přesto, prosím, pouvažuj, zda díleček svého talentu neobrátíš i k nám, nicotným smrtelníkům. Udělal bys radost nejen mně. Vždyť jsi mi tolikrát o lidičkách vyprávěl stejně zaujatě jako o svém Revíru. Vůbec mi nevadilo, naopak, že to nebyly historické ságy. A nepochybuji, že všechny ty postavy a postavičky, co jsi jich v životě potkal, jsou, ať jsou jaké jsou, lidmi tvého srdce.
FRANTIŠEK MANDÁT
Autor: František Mandát
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |