"Ach, kdo by mohl být tak necitelný, že by se nerozechvěl při hlase zvonů svého rodiště!"
F. R. de Chateaubriand
Po paměti, s očima zavřenýma, se srdcem dokořán vracíme se domů.
Do svěžího jitra zní měkké vyzvánění zvonů.
Ještě mě čekáš, lásko?
Hledám ji v lukách.
Louky dýchají tisícerými ústy květin, sluneční paprsky prošívají křídla motýlů zlatou nití, modrá obloha opírá se bílými dlaněmi obláčků o lehce zčeřenou hladinu křivolakého potoka, který neúnavně drmolí svá nekonečná vyprávění.
Tady jsem potkával své dětské kamarády, touto pěšinkou jsme vyháněli kozy na pastvu, tady jsme v trávě nalézali první sedmikrásky a růžové špičky, které tak voněly v maminčiných polévkách.
Léta však minula a mnozí odešli. Nikdy už nepohlédnu do těch milých tváří.
Jdu po paměti známou cestou.
Bílý štít nízké chalupy mě zdálky vítá.
Tam před tím domem, srdce jihne něhou, vyvzdorovala babička zahrádku jako dlaň. Za teplých večerů jsme sedávali na velkém kameni před zahrádkou, vlastně pod ní, neboť zahrádka se svými mrkvemi a kopry se vznášela nad našimi hlavami na vysoké terásce s bílou podezdívkou. Do kamene se přes den opíralo slunce a on pak večer dlouho hřál. Dědeček pukal z fajfky s dlouhou troubelí, tiše a dobrácky se smál babiččinu vyprávění a všichni jsme měli plné oči modravého večera, jehož plaché stíny se pomalu a zvolna snášely do luk za dědinou. Soumrak houstl, ve vesnici utichal shon a hluk, na loukách melodicky houkaly žáby. Jednotvárné tóny se navzájem prolínaly, navazovaly na sebe a utichaly, zatímco nad našimi hlavami poblikávaly první hvězdy.
Po paměti, s očima zavřenýma, se srdcem dokořán vracíme se domů.
Medovou vůni vydechují lípy. Jejich koruny jsou obsypány včelami. Obilné klasy na polích se zachvívají v teplém vánku, lány obilí se mění v zlatá jezera. Kraj zdá se přehledný a rovný jako stůl.
Vím, že je to klam.
Hned tamhle za tím hájkem se krajina lomí a propadá se do úžlabin, tam, kde tušíš jen nekonečný obilný lán, úrodná země se najednou rozestoupí a nabídne obloze třpytné zrcadlo rybníka. Na loukách se dráždivě rozvoněla sena. Po známé cestě utopené v travách kráčejí milenci. Tisknou se k sobě, co chvíli upíjejí ze rtů dech. Za chvíli se ztratí v zátočině. Jen skřivánci jsou s nimi a neúnavní cvrčci vyzpěvují nenapodobitelné písně.
Zvony na kostelní věži odbíjejí poledne, znějí čistě, jako by v tom zvuku šelestilo hedvábí a poctivá kovářská práce. Po paměti a pomalu jdu známou cestou...
Několik kroků za vsí založili rybník. Zatopili louky a vítr dnes čeří rozsáhlou vodní plochu. Ale hned přes cestu je rybník starý. Vlastně je to jen rybníček napůl zanesený bahnem a zarostlý rákosím. Cestu mezi oběma rybníky vroubí neprůhledná hradba starých vrb, jív a olší. Koruny starých stromů se sklenuly nad cestu a skryly ji do tajemného šera. Stinné loubí vede až ke starému mlýnu. Prý tu bývala i vodní pila. Její majitelé byli proslulí svou dovedností, dokázali prý pořezat i mohutná dubiska. Sešel jsem z cesty a po sotva patrné pěšince jsem vstoupil do houštin mezi keře. Tam se skrýval pohádkový svět. Staré mlýnské kolo, vyzvánějící proud vody padající z mlýnského náhonu mezi obytným domem a chátrajícím mlýnem. Dům se rozpadá, mlýnské kolo se zastavilo před mnoha lety, náhon obrůstá travou a mechem. Když vzlétnou divocí holubi posedávající na děravé střeše, třeskne to jako výstřel a ozvěna se pak dlouho převaluje mezi pukajícími zdmi. Po paměti, s očima zavřenýma, se srdcem dokořán vracíme se domů.
A pak je večer. Už se připozdívá. Z věže kostela zní klekání. Babička ani dědeček už neusednou na svá místa na teplém kameni před zahrádkou jako dlaň...
Není už zahrádka ani kámen. Známý dům obydleli neznámí lidé.
Jen šero padá jako dřív. A zvony rodného kraje znějí stříbrně a sladce, ale přece jen o něco smutněji. Kdo by se nezachvěl při jejich hlasu!
Autor: Miroslav Kapinus
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |