Téhož dne večer jsem se v Syndikátu moskevských komunistických spisovatelů zúčastnil večeře uspořádané na mou počest. Mí spolustolovníci mi při jídle kladli přes stůl otázky a vypadali jako soudci, já jsem jako obžalovaný seděl nad svým talířem a sklenicí.
Volali na mne přes stůl: »Co vůbec dělají spisovatelé v té vaší zatracené Evropě?«
Odpovídal jsem jim: »Cpou se Midasovým zlatem, brodí se v kapitalistické břečce.«
Smáli se a pokřikovali: »Promiňte, daragoj Malaparte, je to pravda, že spisovatelé v Evropě jsou zkažení do morku kostí?«
Odpovídal jsem jim: »Je to tak, ti nedotknutelní synáčkové urozených prostitutek jsou prohnilí a páchnou.«
Všichni se kolem dlouhého stolu smáli na celé kolo a upírali na mne palčivé oči.
Děmjan Bědnyj, vůdce Bezbožníků, Ligy boje proti náboženství, nepřítel Boha, autor Evangelia svatého Damiána, se smál, až si musil oběma rukama držet své tučné měkké břicho. Zeptal se mě: »Jak žijí básníci v Evropě? Je to pravda, že jsou zaživa pohřbeni v kapitalistických věznicích?«
Zeptal jsem se: »Jací básníci?«
»Básníci skuteční,« volal Děmjan Bědnyj, »básníci proletářští, co píší o chudácích, o lidech bědných a zavržených.«
Odpověděl jsem mu: »Básníci v Evropě nepíší o chudácích, o lidech bědných a zavržených. Píší o tom, o čem básníci psali vždycky: o oblacích, květech, očích žen, zpěvu slavíků, o osudové kráse Heleny a třpytných zbraních Achillových.«
»Zatracení darebáci!« volal Děmjan Bědnyj.
»Zatracení darebáci!« volali všichni kolem stolu.
Řekl jsem: »Jistě, buržoazní básníci, co píší o Alexandrovi a Césarovi a Augustovi, o Lesbii a Lauře, o dórských sloupech a korintských hlavicích, o Venuších a Amorech, o pozlacených mrtvolách a purpuru králů a královen, o něžném listoví stromů a zářné tváři boží jsou zatracení darebáci.«
Smáli se na celé kolo, plácali jeden druhého po ramenou, já jsem se však díval na konec stolu, na bledou a smutnou tvář básníka Majakovského.
(...)
Když jsme vyšli ven, nastával úsvit. Šli jsme, Majakovský a já, mlčky, obloha byla bílá a maličko zmačkaná nad kupolemi Vasila Blaženého. Vypadala jako průklepový papír. Rudé prapory na kremelských věžích bledly ve znaveném svitu elektrických reflektorů, které tlumil a zhasínal něžný růžový oheň úsvitu. Stromy byly zelené, lesklá rosa na listech zrcadlila bílou oblohu, v panenském jarním listoví cvrlikali ptáci a já jsem Majakovskému řekl:
»Poslechni si to, v listoví stromů zpívají básníci.«
»William Blake vídával anděly usazené v korunách stromů,« odpověděl mi Majakovský.
»Mlč, o andělích se v Rusku nesmí mluvit.«
»V Evropě se také nesmí mluvit o andělích?« zeptal se mě Majakovský.
»Ani v Evropě se o nich nesmí mluvit,« odpověděl jsem mu.
Procházeli jsme Kitaj gorod, tatarskou čtvrť, naše kroky smutně zněly na opuštěné dlažbě. Když jsme v ulici Nikolajskaja procházeli kolem kostelíčka zasvěceného svatému Mikuláši, řekl jsem:
»Svatý Mikuláš byl z Bari v Apuliích, je to italský světec.«
»Světci nemají žádnou vlast,« odpověděl mi Majakovský.
»Vlastí světců je proletariát. Není to snad pravda,« zeptal jsem se, »že vlastí světců je proletariát?«
»Jistě,« odpověděl mi Majakovský, »jejich vlastí je otroctví, bída, hlad, špína a utrpení proletariátu,« řekl, dal se do smíchu a odplivl si.
»Předevčírem,« řekl jsem, »jsem vešel do kostela v ulici Nikolajskaja. Podívej se, co mi dal tamější nebohý pop,« řekl jsem a ukázal mu medajličku se svatým Mikulášem. »Když jsem mu řekl, že jsem Ital, rozplakal se. Slíbil jsem mu, že až se vrátím do Itálie, zajedu do Bari a zapálím tam svíčku na hrobě patrona Ruska.«
»A uděláš to?« zeptal se mne Majakovský s ironickým úsměvem.
»Udělám. Slíbil jsem to.«
»Doufám, že na hrobě svatého Mikuláše nezapálíš svíčku i za mne,« řekl Majakovský, »nemyslím si, že by nám světci mohli v něčem pomoci. Nikdo nemůže pomoci druhému. Modlit se za ostatní, trpět za ně, umřít pro svého bližního, to všechno je marné, není to k ničemu.« Zastavil se a zadíval se na mne lesklýma očima: »Co si myslíš, že mne neunavilo trpět kvůli ostatním? Za své bližní, za lidstvo? Myslíš si snad, že by lidstvo něco vydělalo na tom, kdybych pro ně zahynul? Myslíš si, že by se mi zamlouvalo zemřít pro lidský rod? A co ty, tobě by se líbilo umřít pro ostatní?«
»Ne, umřít pro ostatní by se mi vůbec nelíbilo,« odpověděl jsem mu.
»A líbilo by se ti umřít za sebe sama?«
»Ne, nelíbilo by se mi umřít za sebe, ani za sebe sama by se mi to nelíbilo. Umřít pro nic za nic ano. Ale ne pro ostatní, pro ostatní nebo za sebe sama. Opravdu. Nelíbilo by se mi zemřít pro někoho nebo pro něco.«
»Ani tobě by se nelíbilo umřít pro někoho nebo pro něco, co?« křičel Majakovský a svíral mi paži.
»Co si myslíš, že v Evropě,« zeptal jsem se ho, »si lidé nekladou otázku, zda je správné umírat pro ostatní?«
»Tas d'ignobles chrétiens,« zvolal Majakovský.
»I my,« řekl jsem, »jsme unaveni, nechceme už být houfem ničemných křesťanů. I my jsme unaveni, nechceme trpět za ostatní, umírat za jiné, za lidstvo, za vlast, pro revoluci, za proletariát, za svobodu, nechceme už trpět a umírat pro spoustu ušlechtilých a posvátných věcí.«
»Takže i vy, co?« volal Majakovský. »Tak proč nezkusíte umírat pro nic? Máte strach umírat pro nic, tak to je, máte strach, tas d'ignobles chrétiens!«
Upřeně se na mne díval lesklýma očima, pak se otočil a mlčky šel dál, maličko nahrbený, paže se mu houpaly podél těla. Vyšli jsme na Rudé náměstí, přímo před Leninův hrob. Na konci náměstí se kupole chrámu Vasilije Blaženého pomalu nořily z mlhy, která ležela na břehu řeky Moskvy. U Iverské brány jsme potkali první skupiny dělníků pospíchajících do práce, dobíhali tramvaje, které s vrzáním projížděly Náměstím revoluce. V růžovém jasu jitra se leskly tašky střech, žluté, zelené, rudé a tyrkysové majoliky chrámů, hradby kolem tatarské čtvrti, vysoké věže Kremlu, mosazná klika dveří hotelu Savoy. Na prahu hotelu mi Majakovský podal ruku a s úsměvem tiše řekl:
»Zatracení darebáci. Všichni.«
Odpověděl jsem mu: »Zatracení darebáci, všichni do jednoho.«
Dlouho jsem se pak za ním díval, jak pomalým krokem odcházel, vysoký, elegantní, maličko nahrbený, paže se mu pohupovaly podél těla, a procedil jsem tiše mezi zuby: »Zatracený darebáku. I ty.« Díval jsem se za ním a svíral rty, abych na něho nezavolal, abych ho nepožádal, aby se zastavil, aby zůstal se mnou. Hrozně se mi chtělo rozběhnout se za ním, položit mu ruku na rameno a láskyplně mu tiše říci: »Majakovský, ty jeden zatracený darebáku.«
Několik dnů poté vešla do dveří Marika a oznámila mi, že Majakovský spáchal sebevraždu ve svém pokoji, na úsvitu. Vložil si hlaveň pistole do úst a zmáčkl kohoutek.
Řekl jsem: »Byl unavený, nechtěl už trpět pro jiné.«
»Kdepak,« odpověděla mi Marika, »zabil se, protože si uvědomil, že není hoden toho, aby trpěl pro komunistickou revoluci.«
Napomenul jsem ji: »Mariko, neříkej hlouposti.«
»Majakovský n'etait qu'un sal bourgeois.«
»Mariko, neříkej hlouposti.«
»You pig,« řekla Marika, »Majakovský neměl právo spáchat sebevraždu.«
»Máš pravdu, Mariko, v Rusku je zakázáno zabít se pro nic.«
»Slovo nic v Leninově Rusku neexistuje.«
»Třeba se zabil,« řekl jsem jí, »právě protože v Rusku slovo nic neexistuje.«
(...)
Na druhý den ráno jsme se šli s Marikou podívat do pokoje, ve kterém se Majakovský zastřelil. Marika se na mne zlobila. Toujour des idées ridicules, říkala, když jsme jeli tramvají k ulici Sucharevskaja Bašňa. Dům, ve kterém Majakovský bydlil po návratu z Ameriky až do své smrti, byl jednou z oněch uboze a nevlídně vyhlížejících budov postavených ve velkém počtu jak v Moskvě, tak v Petrohradě ve druhé polovině devatenáctého století. Žili v nich drobní, málo významní lidé, většinou státní úředníci a dělníci. Lednaté světlo červnové noci, přízračný jas moskevských »bílých nocí«, pomalu ustupovalo křehkému růžovému ohni dne. Ukázal jsem povolení domovníkovi a ten se s námi mlčky vydal nahoru po schodech. Ve třetím patře odemkl svým klíčem dveře. Vešli jsme do chodby.
»Díky, už vás nepotřebujeme,« řekl jsem mu.
Za dveřmi na dlouhé chodbě, tonoucí v nečistém vybledlém přítmí, bylo slyšet lidi, jak tam chodí a tiše mluví. Byli to nájemníci tohoto rozlehlého bytu, v každé místnosti bydlila jedna rodina. Majakovského místnost byla poslední napravo. Strčil jsem do dveří a vešli jsme dovnitř.
Místnost byla malá, plná světla, na stěnách bledězelené tapety, tu a tam vybledlé, vyspravené novinami. Mezi dveřmi a oknem u stěny byla knihovna, u protější stěny postel, přes kterou byla přehozena žlutá, vybledlá a rozpáraná bavlněná pokrývka. Na stěně byly ocelovými připínáčky upevněny veduty New Yorku a Chicaga, manhattanské mrakodrapy viděné od moře, portréty Puškina a Baudelaira a několik fotografií mladých hereček ze Sovkina. Pod oknem byl stůl, na stole mosazný kalamář a pod těžkým mosazným popelníkem hromádka lejster. V místnosti byla jen jedna židle. Marika se posadila na postel a zapálila si cigaretu. Já jsem se posadil k oknu a s lokty na stole jsem se díval na oblohu.
Svítalo, byla to přesně ta hodina, ve které si Majakovský vzal život. Růžový jas dne vtékal do bílé letní noci jako řeka do moře. Lehounké vlny jitra se hrnuly jedna za druhou od dalekých břehů oblohy, běžely po střechách v dlouhém nazelenalém chvění mořských řas. Zrovna tady, na téže židli, u téhož otevřeného okna se Majakovský zastřelil. Svítalo. Hlava mu klesla, líc se položila na stůl. Z rány vzadu v hrdle vytrysklo jen pár kapek krve. Na okapech střech cvrlikali ptáci. Řezavý pokřik vlaštovek třísnil oblohu. Usmíval se zakrvácenými rty. Na nejzazším okraji města, proti východní straně oblohy (měla tvář bledého a růžového dítěte) se z mlhy u řeky vynořily rudé věže Kremlu. Velice blízko, jakoby stačilo natáhnout ruku, aby se jí člověk dotknul, se ve vzduchu pohupovala kupole chrámu pokrytá zelenými a blankytnými majolikami, lesknoucími se v prvních paprscích slunce. Pak jsem pojednou uprostřed dvora zahlédl veliký strom. Vypadal jako dub, dub to ale být nemohl. Listy měl tmavé, jejich zeleň byla hustá a lesklá a mezi nimi se chvěly drobné listy nové, průhledné a stříbřité, jako bývají mořské škeble. »Třeba je to vavřín,« řekl jsem si v duchu. Jenže vavřín na ruském severu neroste. A navíc by se Majakovský určitě nezastřelil před vavřínem, s pohledem upřeným z okna na vavřín. Jak křehký jas dne pomalu pronikal hluboko do bílé škeble oblohy, zelenavý a nazlátlý záblesk, cosi leklého se rozplývalo ve vysokém a dalekém nebi, po němž sem a tam ve své stěží postižitelné bludné pouti přebíhala oblaka. Střechy a kupole chrámu pokrývala nazlátlá patina, řeka v dálce se leskla a její lesk měl medový odstín. Ve vlahém triumfu jitra zlátly i listy velikého stromu uprostřed dvora a jejich jantarový odstín pomalu zaplavoval hustou a temnou zeleň listů starých, blednoucích zároveň s tím, jak se na obloze rodila stříbrná luna.
»Není to dub,« říkal jsem si, »a není to vavřín: bude to možná olivovník.« A dojalo mne to a vyděsilo, jakoby tu šlo o nějaký zázrak, o něco úžasného, protože jsem věděl, že pod zdejším krutým nebem olivovník vyrůst nemůže; kroutil jsem hlavou a v duchu si říkal: »Kdepak, není to ani olivovník.« Při pohledu na ten veliký osamělý strom na smutném dvoře jsem ale stejně měl dojem, že se však ve veliký olivovník s hustou korunou mění a myslel jsem na Majakovského, na pomalý pohyb jeho ruky, na chlad a tíhu pistole v jeho teplé dlani a zachtělo se mi pomodlit se, chtělo se mi dívat se na oblohu a modlit se. Jenže slova, která se mi drala na rty, nebyla slova modlitby, ale slova chóru v Sofoklově Oidipovi v Kolonu, která mi Majakovský jednou večer odříkal na břehu řeky pod Horou sbohemdání: »Kraje asijské však nikdy nevlastnily tento posvátný strom, sám od sebe se zrodil a lidé se neopováží dotknouti se ho, je postrachem kopí nepřátel,« rozhlížel jsem se po místnosti a prohlížel si fotografie mladých hereček ze Sovkina, portréty Puškina a Baudelaira, manhattanské mrakodrapy a knihy v policích, viděl jsem Mariku, jak sedí na posteli a uvědomoval jsem si odstín úsvitu, který pomalu zaléval místnost a byl vlahý jako med. Svíral jsem rty a slyšel z chodby hlasy a kroky nájemníků, tiskl jsem k sobě rty, abych nezavolal nahlas na Majakovského, aby se zastavil, aby se vrátil, nutil jsem se nerozběhnout se za ním, nevzít ho za ruku a neříct mu tiše a láskyplně: »Majakovský, ty zatracený darebáku.«
V tom okamžiku jsem zaslechl, jak se otvírají dveře a do místnosti někdo vchází. Přinutil jsem se neotočit se, slyšel jsem, jak někdo chodí po místnosti, zaslechl jsem tupý náraz čehosi, co kdosi položil na podlahu, někdo si svlékal kabát a hodil jej na postel a nakonec jsem zahlédl silnou ruku porostlou světlými chlupy, jak se přibližuje ke stolu a klade na něj kabelu ze žluté kůže. Otočil jsem se. Byl to vysoký, statný muž. Na posteli vedle Mariky seděla pobledlá rozcuchaná žena, obličej se jí leskl potem.
Muž se na mne podíval, ukázal mi jakési lejstro a řekl:
»Je mi líto, soudruhu, musíš ale odejít. Tady jsou doklady, mám je v pořádku. Tato místnost je teď moje.« »Jistě, je tvoje,« řekl jsem.
»Tak odejdi,« vybídl mě muž. »Nač čekáš?«
»Pojďme, Mariko,« řekl jsem.
»Toujour des idées ridicules,« ozvala se Marika, jak jsme šli dolů po schodech.
Neodpověděl jsem jí. Sám pro sebe jsem si tiše a láskyplně opakoval: »Majakovský, ty zatracený darebáku.«
Z hloubi města se dral sípavý dech, připomínal dech nemocné krávy. Byl to dech teplý a těžký, páchl po trávě a mokrém listí. Byl to spánek nezměrného proletářského města, spánek dělnický. Spící dělník vydává zvláštní pach, není to pach špíny, promiskuity, bídy. Je to pach snů. Sen má svůj pach, stejně jako bdění. Spící člověk má jiné sny než ten, kdo bdí. Sny dělníka jsou jiné než sny měšťáka. Dělník nesní o autech, chlebu, životě v přepychu. Takový je »sen« maloměšťáka. Pravými vyděděnci snadného života a přepychu jsou právě maloměšťáci. Chudý člověk, který pracuje, strádá, trpí a bojuje, nesní o amerických filmech a ani o životě v přepychu. Sní o trávě, o venkově, o lukách, o prostých lidských věcech. Nebo sní o strojích. Sní o jiné chudobě, než je ta jeho, o chudobě, na níž má účast jako vlastník a ne jako otrok. Sní o světě chudém, ne o světě bohatém. O světě chudém, v němž však vládne spravedlnost. Se svobodou neví dělník, co by si počal. Nepatří mezi jeho požadavky. Svoboda pro dělníka nemá smysl, pro něho má smysl spravedlnost. Dělník chce moc, ne svobodu. Sní o moci, o spravedlnosti, o prosté, infantilní, důvěrně známé chudobě.
(...)
Přeložil ZDENĚK FRÝBORT
Curzio Malaparte (původní příjmení Suckert si nejspíš s odvoláním na Napoleona Bonaparta, jehož příjmení doslova přeloženo znamená »dobrá část«, pozměnil v pseudonymu v opak, část špatnou, aby tak dal najevo, že se ve svém díle nehodlá vyhýbat špatným stránkám člověka a jeho historie) prožil život stejně jedinečný, jako je jedinečné a neopakovatelné jeho dílo. Narodil se v roce 1898, jako mladík se stal členem fašistické strany a zastával významné diplomatické i jiné funkce, vydával osobité a nekonformní knihy, kvůli nimž upadl v nemilost, byl válečným dopisovatelem na východní frontě, odkud však byl zanedlouho na žádost německé strany odvolán, strávil měsíce a léta ve vězení a ve vyhnanství, jeho knihy dal Vatikán na index, nedlouho před svou smrtí v roce 1957 navštívil Sovětský svaz a Čínu a o své cestě vydal knihu a vstoupil do KSI. Miloval paradoxy v životě i v literatuře a nezanedbal jednu jedinou příležitost k myšlenkové a stylistické ekvilibristice, zanechal však i stránky plné palčivého soucitu s člověkem a jeho osudem ve světě. Dvě nejznámější Malapartovy knihy, Kaput a Kůže, vyšly u nás česky v několika vydáních; před druhou světovou válkou vyšla i jeho Technika státního převratu. Úryvek z nedokončené a za života nevydané knihy Bál v Kremlu, v níž čerpá ze svých návštěv Sovětského svazu i z vlastní fantazie, je pro Malaparta typický kolísáním mezi dokumentem, reportáží a fikcí, úsilím o paradoxní svébytnost postoje, i neopakovatelnými stylistickými postupy. Připomene nám i sedmdesát let, které loni uplynuly od smrti Vladimíra Majakovského (1893-1930).
Autor: Curzio Malaparte
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |