Olomoucký rodák František Všetička (roč. 1932) vydal několik monografií (Václav Říha, 1964, J. Š. Kubín, 1980, Jakub Arbes, 1993), ale především se věnuje kompoziční výstavbě prózy. Na analýzu české prózy dvacátých let (Podoby prózy, 1997) navázala knižní práce TEKTONIKA TEXTU (S podtitulem O kompoziční výstavbě české prózy třicátých let 20. století; nakl. Votobia, Olomouc 2001, 271 str.).
Všetička se zaměřil především na dílo Karla Čapka (tři studie - Hordubal, Povětroň, Život a dílo skladatele Foltýna), Karla Poláčka (dvě studie - Okresní město, Podzemní město) a Vladislava Vančury (dvě studie - Markéta Lazarová, Konec starých časů). Ale věnoval se i Josefu Čapkovi (Stín kapradiny), Viktoru Dykovi (Děs z prázdna), A. M. Tilschové (Alma mater), Ivanu Olbrachtovi (Zamřížované zrcadlo), Jaroslavu Durychovi (Paní Anežka Berková), Janu Čepovi (Letnice), Jarmile Glazarové (Advent), Egonu Hostovskému (Tři starci). Z řady poněkud vybočuje analýza literárněvědné knihy Otokara Fischera Duše a slovo.
Jednotlivé studie už dříve vyšly v časopisech nebo sbornících z vědeckých konferencí. Téměř stovku stran knihy zabírá úvodní studie slovníkového typu nazvaná Co je kompoziční výstavba. Několikastránková závěrečná úvaha (Česká próza třicátých let z hlediska kompoziční poetiky) právem oceňuje naši prózu třicátých let jako »jeden z vrcholů naší novodobé literatury«. Za její základní rysy považuje dominanci postavy jako tvůrce děje, příklon k číselným kompozičním principům (dominují zvláště čtyřka, sedmička a třináctka) a anticipaci, tj. předjímání budoucích událostí (Všetička rozlišuje anticipaci přímou, falešnou, otevřenou a opožděnou).
Bylo by možno místy polemizovat s výběrem sledovaných próz, např. u Ivana Olbrachta a Jaroslava Durycha nejde o tvůrčí vrcholy, zvláště u Viktora Dyka pak došlo na málo známý a nedokončený román, ale nelze literárnímu historikovi odpírat právo na volbu děl k analýze. Nutno ocenit, že F. Všetička prostudoval své předchůdce v analýzách a že tam, kde se v soudech rozcházejí, jde do polemiky, i když jména F. X. Šaldy nebo Oldřicha Králíka jsou značně kultovní. Zřejmě má však Všetička pravdu, nesouhlasí-li se Šaldovým soudem v recenzi Čepových Letnic, že »teprve smrt dává u Čepa smysl životu a vyřešuje jej« - i s Králíkovým odsudkem jedné z vypravěček Čapkova Povětroně, zdravotní sestry-jeptišky, že je »s povídkou spojena uměle a násilně«. Všetička právem hájí Čapkův postřeh z doslovu, že »příběh je pokaždé jiný podle toho, kdo jej vypravuje; každý do něj vkládá sebe sama, své zkušenosti, své řemeslo, svou metodu i své náklonnosti...« Zato asi stěží lze oponovat Arne Novákovi, jestliže v recenzi Durychova románu Paní Anežka Berková jej označuje za román mravokárný a autora za »únavného racionalistu«.
Ruská formální škola členila teoretickou poetiku na tři oblasti: tematiku, kompozici a stylistiku. Nutno ocenit Všetičkovu píli a vytrvalost v analýze kompoziční výstavby.
Autor: Štěpán Vlašín
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |