Pan Hubert stoupal po schodech do svého podkroví velice obezřetně. Ty dvě, tři sklenky vína, které vypil se svými kolegy v knihovně na oslavu svého odchodu do důchodu, ho sice nemohly nijak zvlášť uvést do podroušeného stavu, ale zvýšenou opatrnost si zasloužil ten nádherný dárek, jenž mu jménem celého kolektivu předal vedoucí oddělení. Jemně svíral sádrovou bustu antického filozofa pod paží a ve tváři si nesl spokojený úsměv. Hezky se s ním všichni rozloučili, to se musí přiznat, dokonce si na závěr zazpívali i pár rozpustilých písniček! Musí se za nimi brzy podívat, teď přece bude mít spoustu času. A budu si užívat, rozhodl se. Vyjedu si někam do přírody, podívám se do světa. Celý život jsem strávil nad katalogizačními lístky v zatuchlé knihovně, za ta léta jsem se musel nadýchat alespoň metráku prachu!
Vstoupil do svého skromného staromládeneckého příbytku a hned se rozhlížel, kam umístí svého filozofa. Nedá se nic dělat, pomyslel si, musím tě uložit na jediné vhodné místo, které tu mám. Z dřevěné poličky nad malým přenosným televizorem odložil stranou několik knih a když tam místo nich postavil bustu, poodstoupil, aby se přesvědčil, že vybral opravdu to nejvhodnější místo. Ano, lepší by jistě nenašel. Vousatá tvář starověkého myslitele na něj důstojně shlížela z patřičné výše a pan Hubert si rukou bezděčně zajel do své prošedivělé bradky. Vlastně se mi tak trochu podobá.
Zamířil ke kuchyňskému koutu a postavil na vařič konvici, aby si uvařil čaj. Když s tím byl hotov, přemístil se i s hrníčkem do pokoje a zapnul televizor. Dnešní den se opravdu vydařil. Co se naslýchal od svých známých, že odchod do důchodu je záležitost smutná, bezvýchodná, poslední štace před smrtí. Pan Hubert nic takového nepociťoval.
Chvíli hleděl na nějaký estrádní pořad, v kterém se střídali optimisticky vyhlížející zpěváci s dvojicí umírněně satirických konferenciérů, jejichž humor pan Hubert dnes večer nedokázal pochopit. Vstal a stáhl hlasitost na minimum. Noviny s televizním programem nikdy nekupoval, takže nevěděl, jaký bude následující pořad, a také přepínat na jiné programy se mu jaksi nechtělo. To však nikterak nevadilo. Přečte si zatím pár stránek z nějaké knihy a občasným pohledem se přesvědčí, jestli nebudou dávat něco zajímavějšího.
Vybral si opravdu poutavou sbírku povídek od svého oblíbeného autora a tak, když se ozval ten hlas, nepříjemně sebou škubl.
Pohlédl na obrazovku, ale tam právě několik kudrnatých pudlů přeskakovalo přes klacík, který jim nastavovala pečlivě udržovaná padesátnice.
Opět se sklonil nad knihou.
"Ha ejak ubi dakta," ozvalo se znovu.
Bylo to divné! Pan Hubert vstal a zesílil hlasitost televizoru. Drezérka psíků se s rukama složenýma na povadlých ňadrech děkovala nadšenému publiku a konferenciér vzápětí potěšeně oznamoval následující vystoupení jakési neznámé exotické zpěvačky.
Asi se mi něco zdálo, pomyslel si pan Hubert, ale hlasitost televizoru neztlumil. Posadil se do křesla a znepokojeně pozoroval natřásající se děvuchu.
"Kva uskva tanda abuchareko," uslyšel zcela zřetelně.
Asi se tam připletla nějaká cizí stanice, usoudil a kategoricky televizor vypnul. Budu ten krám muset odnést do opravy.
Zamyšleně stál před vypnutým televizorem, když k němu kdosi opět promluvil. "Vadej patra venejrek," řekl tentokrát.
Pan Hubert se podezíravě zahleděl na tvář antického filozofa. "Že by., ale to je přece blbost." V tu chvíli ho však něco napadlo. "Že si ze mne ti pacholci chtěli vystřelit? Namontovali do sádrové hlavy nějaký magnetofon a teď mne chtějí postrašit!"
Uchopil dárek a postavil jej na konferenční stolek. Ať si však hlavu prohlížel, jak chtěl, neshledával na ní stále nic podezřelého. Jen na spodní hraně objevil drobným písmem vyrytý latinský nápis: MUTATO NOMINE DE TE FABULA NARRATUR.
"Vejve, krasla, fropu pašla nakla," pravil sádrový filozof panu Hubertovi tváří v tvář.
"Už to tak bude," rozhodl penzionovaný knihovník. "Spolupracovníci se ze mne chtěli udělat blázna!"
Několik minut bezradně seděl, ale pak se rozhodl, že zatelefonuje vedoucímu oddělení a zeptá se, jakým fíglem dosáhli jeho kolegové toho záhadného efektu. Vytočil číslo a když se na druhém konci ozval již trochu rozespalý hlas jeho bývalého nadřízeného, poněkud nuceně klidným hlasem mu oznámil, že to funguje a že se náramně baví. Jenom si prý láme hlavu nad technickým řešením a rád by je tedy konečně uslyšel.
"O čem to hovoříte, pane Hubert?" divil se vedoucí oddělení.
"Jen se nedělejte, vy kujóni. Nevidím tady skutečně jedinou stopu po nějakém aparátku, přes který by hlava mohla mluvit. Je tady jenom ten latinský nápis."
"Jaký nápis?" zajímal se vedoucí.
"No, přece to - MUTATO NOMINE DE TE FABULA NARRATUR." Vedoucí se na chvíli odmlčel. Pak řekl: "To by se dalo volně přeložit jako: POZMĚŇ JEN JMÉNO A TENTO PŘÍBĚH MLUVÍ O TOBĚ."
"To vím taky," mračil se pan Hubert. "Tolik si ještě z latiny pamatuju."
"O čem to vlastně mluvíte, pane Hubert?"
"Přece o té hlavě z gypsu, co jste mi dnes dali. Ona začala mluvit!"
"Mluvit? Pane Hubert, kolik jste toho ještě vypil?"
"Když říkám, že ta gypsová hlava mluví, tak mluví. Musíte mi věřit. A vůbec, nedělejte si ze mne blázny! Ta hlava mluví nějakým nesmyslným jazykem a vy to dobře víte!"
"Co to povídáte, pane Hubert? Já vám vůbec nerozumím!"
"Já taky ne!" Pan Hubert rozzlobeně praštil sluchátkem.
"Dajudak prvonimak ij bojemam," okomentovala to gypsová hlava.
"A já už toho mám dost!" vykřikl pan Hubert. "Špatný vtip není vtipem. Špatný vtip dovede i ublížit!"
Odběhl do předsíně a vrátil se s kladivem. "Takovou bustu já nechci! A alespoň se dozvím, co to je uvnitř za mechanismus!"
Jediným úderem roztříštil sádrovou hlavu antického filozofa na spoustu drobných úlomků, které se rozlétly po pokoji. Pak se pozorně sklonil nad tou spouští, ale po nějakém aparátku nenalezl ani ty sebemenší stopy.
Že bych se dočista zbláznil? - blesklo mu hlavou a hned tuto myšlenku vyslovil nahlas.
"Huc seňke ejal kontě mijas?" uslyšel svůj vlastní hlas. "Kalamak tuš achida enkolaj!"
Myslím rozumně, ale hovořím naprosté nesmysly. Pan Hubert si tento fakt uvědomil skutečně ihned vzápětí. "Děme upotaš karemla chejchu."
To přece není možné! To odporuje zdravému rozumu!
"Žo bech tajkusemnoran," chtěl pochopitelně říci: Já jsem přece zdravý, ale to už se ho zmocnila panika docela.
Vyběhl ze svého bytu a pustil se úprkem ze schodů. V prvním patře narazil na domovnici, která mokrým hadrem na smetáku uklízela před svým prahem.
"Grokejle chamra izulpaksum, matlu kuvajta!" vykřikl na ni pan Hubert vyčítavě.
"Co jste to říkal?" domovnice se zmocnilo neblahé tušení.
"Pojkeda tufla kamičkaram," pan Hubert se zoufale udeřil v prsa a pak ještě jednou do hlavy, jako by chtěl přesněji označit orgán, kde došlo k neblahému zvratu v jeho mluvě.
"Pojkeda tufla., kamička., kamičkaram," zcela vážně mu přisvědčila domovnice a váhou celého svého těla se opřela do zvonku u vlastního bytu. Její starej býval za války lapiduchem ve vojenském cvokhauzu a ten už si bude vědět rady.
Autor: Jindřich Bělehrádek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |