V 18. čísle letošního bulletinu Obce spisovatelů Dokořán (červen 2001) čteme zajímavé odpovědi na anketní otázku "Co vám dalo uplynulé desetiletí a co vy jste dali jemu?". Ozvalo se přes dvacet autorů. Stanislav Komenda např. o dnešních publikačních možnostech spisovatele napsal, že kdo nemá peníze, "tomu zbývá šuplík, případně nejistá možnost žadonit o grant." A svěřil se, že uplynulé desetiletí "mi dalo najevo, že chce, abych nezlobil, abych moc nezkoumal, zdali jsou hrnky a talíře v politické kuchyni umyté..." - "Sama si cením i své vnitřní svobody - psát si, co se teď právě nenosí, co neodpovídá soudobému vkusu", vyznala se Jana Štroblová. K vyprchávající euforii se přiznává i Jaroslav Schnerch: "Docházelo k fatální proměně hodnot. Jako by přátelství, láska a dobro zůstaly jen v pohádkách."
Roman Cílek, snad právě proto, že je autorem píšícím literaturu faktu, dokázal objektivně napsat: "Nesnadno se nám myslí na budoucnost, nejsme-li schopni vypořádat se s pohledem na minulost: něco z ní jednou provždy poslat k čertu, před něčím se poklonit." Pavel Verner dospěl k poznání, že "svoboda je absolutně vnitřní věcí člověka, svobodně se dá žít i za nesvobodných okolností, a pokud se mi to kdysi nedařilo, mohu si za to sám." Vladimír Justl se děsí mimo jiné toho, že zdaleka netušil, "že vlast zalehne sobectví, závist, zloba. ...Že bude narůstat procento zločinů (většinou nepředvedených). Že to vše bude požehnáno arogancí moci." A konstatuje: "Komunistický materialismus byl nahrazen materialismem primitivní podoby kapitalismu." Jinak si posteskl Jaroslav Směja-Lončar: "Komunisté vychovávali neomylně osvícené hlavy! A myslíte, že vymřely? Kdepak! Znovu bují v neztenčené míře zásluhou sametové revoluce. Ó Bože, jak lituji, že u nás nebyla revoluce, protože ona je jediná očišťující."
Anketa je mozaikou nejrozličnějších názorů, od těch nejkonzervativnějších po nejradikálnější. Vzdává hold osvobození umlčených per, odsuzuje totalitní minulost. Dobrořečí, ale i zpochybňuje to, co se u nás odehrálo na literární a politické scéně po roce 1989. Je v ní nemálo euforie, přehnaného optimismu, ale zaznívají zde i hlasy určitého ješitného autorského egocentrismu i zklamání. Ten, kdo ji čte a jehož život neprošel vzdálenější minulostí, však již neví, že například jen tři jména z ankety (a to jen ta, která osobně znám), patří bývalým aktivním členům KSČ. (Nositel jednoho jména dokonce dvakrát - po prvním vyloučení se do strany opět vrátil a po r. 1968 se s ní rozešel znovu.) A co ostatní jména, o nichž nic nevím a ta, která v anketě uvedena nejsou, ale setkáváme se s nimi často na stranách časopisu Dokořán a odsuzují rovněž nekompromisně politický režim, kterému všestranně stranila? Nebylo by již na čase, aby se jejich nositelé, většinou se staršími daty narození, vrátili kriticky, objektivně, autobiograficky do dob svého socialisticko-realistického působení, kdy novinařili, psali verše, etc? A zamyslili se veřejně a otevřeně nad svým vnitřním kulturně politickým ego?
Možná by byla zajímavá i anketa Dokořán s otázkou "Co vám dalo uplynulé padesátiletí a co vy jste dali jemu?" Ale nemělo by se v ní lhát! Spisovatel i básník mají jistě plné právo v určitých, a to hlavně zlomových etapách své země a světového vývoje korigovat či měnit svůj politický názor, postoj. Měli by k tomu však dospět po vnitřním, evolučním poznání. Takovým vývojem, oplodňujícím - nejen jeho - další literární, politickou a publicistickou tvorbu procházel téměř po celý život např. SKN. Ale vědí vůbec zejména ti dnešní mladí, co ty tři iniciály znamenají? A ti starší, kteří na St. K. Neumanna kdysi přísahali, a v novém kabátě, jejž jim na počkání ušila textilní revoluce, zapomněli. (Pokud se ovšem nestal terčem jejich nevybíravých invektiv!). Zapomněli stejně tak rychle, jako kdysi odhodili svoji neomylnou a přečasto dogmatickou literární a žurnalistickou minulost. Prostě: nemají ji, neexistuje.
Literární historie (ovšem nedeformovaná), dobře ví, jak to tehdy opravdu bylo - co kdo psal, říkal... Je nádherné, že pravda, ať ji jakkoliv umlčujeme, se stále vrací. Vyjíždí ze svého Blaníku, vyzbrojena proti lži pouhou faktografií.
Ale není právě v tom její největší síla?!
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |