Chtěl bych tě chválit, elfe,
vznášející se nad pohádkovými lesy,
sající nektar z plodů planých jabloní,
sovo,
sledující svým krutým okem
tvora v hlubině černého lesa,
než zatneš spár.
Jak dovedeš odlišit malé od velkého,
lysé od drsného,
hada od květiny - zub s dutou jehlou,
běda, jak všechny ráje otráveny jsou!
Ach rozume!
Víš všechno o letu ptáka
    a snad i dovedeš
vyčíslit ten nevypočitatelný let,
jak prchá před hadem, jak člověk pustinou,
jak motýl, třepotavý pohyb všemi směry,
toť zázrak!
Leč nedovedeš říci, jak z lásky roste nenávist,
z důvěry odpor,
z boží pře jekot slov,
ten ocet do ran žízně!
Nedovedeš rozlišit činy a osud muže
od jeho nitra,
i okamžik, kdy láska a čistota se stanou opakem
na tomto světě!
A přece volají - a ze všech koutů našeho blázince:
Žízníme po právu, spravedlnosti, po pochopení jádra,
po lásce pevné jako hrad,
ohnivém kvítku ze dna propastí,
po napravení časů!
Žízníme - volají
a vracejí se - srdce naruby
ke staré sfinze.
Obehraný kolovrátku, co zpíváš?
Že není konce, není vysvobození?
Tajemství je mrtvé a zavinuté do sebe
    jak kukla běláska?
Ariadnino klubko,
vyklouzlé ze spáry krvavé zdi,
ne, nevrátíš se zpátky od netvora,
sbohem lásko, sbohem doufání!
Věci jsou návratné a tudíž beze smyslu,
nezměnitelné,
ty hlavo ve zdi!
A s tímto pocitem člověk začíná umírat,
(či jenom mýlit se,
ty hlavo lidská?)
Autor: Jiří Jobánek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |