Chtěl bych tě chválit, elfe,
   vznášející se nad pohádkovými lesy,
   sající nektar z plodů planých jabloní,
   sovo,
   sledující svým krutým okem
   tvora v hlubině černého lesa,
   než zatneš spár.
   Jak dovedeš odlišit malé od velkého,
   lysé od drsného,
   hada od květiny - zub s dutou jehlou,
   běda, jak všechny ráje otráveny jsou!
   Ach rozume!
   Víš všechno o letu ptáka
       a snad i dovedeš
   vyčíslit ten nevypočitatelný let,
   jak prchá před hadem, jak člověk pustinou,
   jak motýl, třepotavý pohyb všemi směry,
   toť zázrak!
   Leč nedovedeš říci, jak z lásky roste nenávist,
   z důvěry odpor,
   z boží pře jekot slov,
   ten ocet do ran žízně!
   Nedovedeš rozlišit činy a osud muže
   od jeho nitra,
   i okamžik, kdy láska a čistota se stanou opakem
   na tomto světě!
   A přece volají - a ze všech koutů našeho blázince:
   Žízníme po právu, spravedlnosti, po pochopení jádra,
   po lásce pevné jako hrad,
   ohnivém kvítku ze dna propastí,
   po napravení časů!
   Žízníme - volají
   a vracejí se - srdce naruby
   ke staré sfinze.
   Obehraný kolovrátku, co zpíváš?
   Že není konce, není vysvobození?
   Tajemství je mrtvé a zavinuté do sebe
       jak kukla běláska?
   Ariadnino klubko,
   vyklouzlé ze spáry krvavé zdi,
   ne, nevrátíš se zpátky od netvora,
   sbohem lásko, sbohem doufání!
   Věci jsou návratné a tudíž beze smyslu,
   nezměnitelné,
   ty hlavo ve zdi!
   A s tímto pocitem člověk začíná umírat,
   (či jenom mýlit se,
   ty hlavo lidská?)



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)