O životě se Stanislavem Rudolfem
Mohl byste se popsat a charakterizovat?
Ano, já hravě: sympatický muž středních let sportovního typu, který chápe problémy mladých a je ochoten kdykoliv jim pomoci nejen radou ve svých knihách, ale i jinak.
V překladu mé ženy: dědek, který běhá po doktorech a natřásá se, kdykoliv jej někdo pozve na besedu, zejména do dívčích internátů nebo zdravotních škol.
O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?
O svém naivním dětství, studentských letech a snad i dospělosti, o budoucnosti našeho národa...
Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?
Nehledě na odchody mých obou rodičů, jichž jsem si začal cenit především po jejich smrti, kdy už mi nemohli na cokoliv odpovědět, pak snad jenom to, že jsem před mnoha léty dva své žáky nechal v sedmé třídě propadnout, z českého jazyka. S jejich znalostmi z gramatiky a rétoriky, které jsem jim tenkrát vtloukal do palic, pardon: do hlav!, by dnes klidně mohli pracovat v nejmenované soukromé televizi jako moderátoři, či reportéři.
Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?
Těch lekcí, těch zklamání bylo moc. Raději vzpomínám na ty pěkné chvíle, z kterých žiju.
Bez čeho se neobejdete?
Bez svého PC. Myslím si, že život bez počítače by byl jako dlouhá cesta bez hospod.
Ale to není je všechno! Cítím, že budu brzy závislák i na internetu. Každý den, v 19.00, si musím aspoň pár minut u obrazovky na internetu "šlehnout".
Co vám dalo dětství?
Možnost prožít je ve fantasticky krásném kraji zvaný Český ráj, v malém městečku Železnice nedaleko Jičína. Moji rodiče tam měli malý baráček. Táta byl železničář, mimochodem velký čtenář, který mě ke knížkám přivedl, maminka zůstávala v domácnosti. V jedné místnosti jsme bydleli čtyři: maminka, tatínek, babička (tatínkova matka) a já.
Maminka mě dost často štvala. Totiž v sobotu, kdy jsme mívali k večeři, narozdíl od jiných dnů, maso, kupovala vždycky jen sedm (7!!!) buřtů. Dva pro tatínka, dva pro babičku, dva pro sebe, jeden pro mne. Přitom já bych je sež...! opravuji:
snědl!, všech sedm. Ale maminka musela moc šetřit.
Čemu vás naučil život?
Že všechno už bylo! Že se historie i chování lidí se jenom opakuje v čase. Mohl bych uvádět desítky příkladů, pokud by mi ta nemoc od s... dovolila. Jo, vzpomněl jsem si: říká se jí skleróza!
Asi před rokem jsem si koupil encyklopedii o starověkých národech Přední Asie. A tam jsem se dočetl, že konstantu pí, známou jako Ludolfovo číslo (ne Rudolfovo!) pro výpočet kružnice a kruhu, znali už ve starověkém Sumeru. Nebylo to 3,14, ale 3,20!!! Úplně mě to položilo. Takže docela bych věřil, že se klonovalo před dvěma tisíci lety i v Betlémě...
Co vás v životě nejvíc zklamalo?
Občasná vlastní slabost.
Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Že mám ženu, dvě dospělé děti, dvě vnučky, jednoho vnuka a už také jednoho pravnoučka Lukáška.
Miluji je všechny.
Kromě toho mám asi dvacet dobrých přátel, o nichž vím, že se na ně mohu kdykoliv, tedy za jakékoliv politické či ekonomické situace spolehnout.
Taky se jim to snažím co nejčastěji vracet.
Co pro vás znamená být sám sebou?
Myslím, že nejsem tak docela sám sebou. Dost prý se podobám v jednání svému tátovi. Aspoň to říkají v Železnici lidé, kteří ho znali, že jsem po něm zdědil nejenom podobu, ale i charakter a spoustu povahových nedostatků.
V co věříte?
Kromě češtiny jsem studoval na vysoké škole i dějepis. Byl jsem ateista. Po návštěvě Svaté země, tedy Izraele, jíž jsem před několika lety absolvoval, jsem se stal, řekl bych, dokonce zarytý ateista. Vadí mi, že církve si ve jménu svého Pánaboha omluví a zdůvodní kde co. Dokonce i pokrytectví, podlost a vraždění.
Dovolte, abych vyslovil raději své osobní krédo, jež je ve verších básníka Svatopluka Čecha:
"Věřme jen sobě, své práci a píli,
věřme jen svatému nadšení v nás,
věřme, že národ náš, veliká Sláva,
s korouhví lidskosti za štítem práva
dobude koruny velebných krás!"
Jste někomu za něco vděčný?
Ano, svým rodičům, své ženě Jarce za to, že to se mnou v manželství už skoro 45 roků vydržela a pak dvěma svým spolupracovníkům: Josefu Mašínovi, bývalému šéfredaktorovi Pionýrských novin a Dr Milanu Codrovi, šéfredaktorovi Květů, který už mezi námi, bohužel, není. Oba mi nezištně pomohli a nasměrovali můj další život.
Co je zbytečné?
Nevím, jestli je možno správně na tuto otázku odpovědět. Já si myslím, že to, co bych třeba pokládal vyloženě za zbytečné, znamená pro druhého maximální naplnění života.
O čem nejčastěji sníte?
Že světovým jazykem by byla zpěvná čeština.
Jak prosazujete svůj názor?
Doufám, že teď nemyslíte můj názor v manželství! A jestli ano, tak se přiznám, že patřím do skupiny ječáků, kteří kvůli maličkosti explodují, až nám v kuchyni padá se stropu omítka, ale za deset minut jsem vyrovnanej, klidnej, vzornej...!
Na veřejnosti už nemám tolik příležitostí svůj názor prosazovat ani jinými formami.
Z čeho v životě neslevíte?
Že bych občas z nějakých svých zásad neslevil, tak asi tak dobrej nejsem!
Kdy si ale říkáte: na tohle nepřistoupím?
Na vyslovený bulvár, na lež a nepravdivý mediální střih, ať už je použit v televizi nebo v novinách.
Myslíte, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
Tak teď vás nejspíš zklamu! Podle mne tuto moc rozhodně už dávno celosvětově ztratilo. Vnímání uměleckého díla by však mohlo obohatit život člověka, a to také není zanedbatelné!
Doba se změnila a s ní i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají, podle vás, trvalou platnost?
Nedokážu je asi všechny pojmenovat. Tak třeba mezilidská slušnost, ohleduplnost, úcta k rodičům, láska mezi dvěma lidmi, láska k vlasti...
O čem jste si dělal iluze?
Že v životě nezáleží na tom, kde stála vaše kolébka!
Jaké máte ideály?
Člověk v mých letech je i ve svých ideálech značně skromný. A tak já bych se chtěl ještě podívat do Íránu, navštívit Jordánsko a znovu strávit několik dní v Aténách a potom v Paříži!
Na co jste zvědavý, co byste se rád dozvěděl?
Co dělal Bůh den předtím, než oddělil světlo od tmy.
Na jaké chyby má člověk právo?
Které činí z neúmyslné nevědomosti. Například já jsem barvoslepý. Mohu za to, když mi moje žena přikáže, abych si oblékl na návštěvu tu novou zelenou košili a já se jí předvedu, řekněme, v červené?!
Litujete něčeho?
Věci, které mi teď naskakují na harddisku paměti, jsou vlastně samé zanedbatelné drobnosti...
Co je pro vás největším dobrodružstvím?
Když začnu psát novou knížku. Když se dostanu přibližně na stranu 18 a najednou zjišťuji, že moji hrdinové si sami rozdělili role, oni sami jednají a cítí a já jsem do stránky 300 jen pouhý zapisovatel jejich osudů.
Daří se vám rozeznat lež od pravdy?
Tak tu mediální zpravidla pokaždé!
Co si dnes lidé nejvíc nalhávají?
Že to nejdůležitější v životě je nestát frontu na banány!
Co dnes považujete za statečnost?
Podle mne statečnost neznamená jen něco mimořádného vykonat, ale také něco mimořádného vydržet. A to platí v každé době.
Stojíte si za vším, co jste vytvořil, anebo byste se k něčemu nejraději neznal?
Napsal jsem a (bylo mi vydáno) celkem 41 knih. Nemusím se teď přetvařovat, ani dělat nějakého hrdinu, ale nemám pražádný důvod, proč bych zapíral nebo likvidoval některé své knížky, které jsem napsal před dvaceti, třiceti lety. Prostě jsou takové, jak jsem je tehdy vymyslel, prožil, procítil, do jaké míry jsem se ztotožnil jako autor s hlavním hrdinou.
Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
Pokora? Ten pojem je pro mne téměř cizí. Já si spíš jistých lidí vážím a mám k nim úctu. A nemusí už dávno, dávno žít.
Co vás ponižuje?
Fakt, že světové velmoci mají vždycky pravdu, i když konají zlo!
S čím se nikdy nesmíříte?
S průběhem a vedením jakékoliv schůze našeho parlamentu. Přiznal jsem zde už, že jsem bývalý kantor. Já bych nemohl cosi deklamovat za řečnickým pultíkem, aby se mi přitom tři poslanci ve stoje bavili, dva telefonovali, osmnáct četlo noviny, zbytek byl někde u bufetu... a to všechno v ceně zájezdu! Vím, že parlament není třídou ZŠ, ale řekněte mi, jak zde může v takové pracovní atmosféře vzniknout něco, co tomuto národu přinese dobro?!
Co dělá člověka skutečným člověkem?
Žije-li mravně a ve stejném duchu vychovává i své děti.
Děsí vás něco?
Ano, bojím se, že během několika málo příštích generací zanikne čeština, ten krásný, melodický a bohatý jazyk. Děsí mě, že ti, co přijdou po nás, budou se chovat i v tomto ohledu až příliš tržně.
Z čeho se dovedete radovat?
Z úspěchů našich sportovců, umělců, prostých lidí, zkrátka kohokoliv, kdo reprezentuje Českou republiku a světu dokazuje, že i malý národ dokáže být v určitých oblastech tím nejlepším!
Jaká je vaše největší životní zkušenost?
Že v mezinárodním kosočtverci, který jsem jako kluk vídával namalovaný na zdech a plotech, je ta nejdůležitější, ne zcela úplná úhlopříčka, opravdu svislá.
Čemu jste porozuměl až teď?
Že kromě relativního času, o kterém tak geniálně přemýšlel Einstein, existuje ještě jeden čas, který je k tomu relativnímu kolmý!
Mnohé ostatní věci, které mi současnost nabízí, jsou pro mne nepochopitelné.
Jaké poznání vám přinesla nová doba?
Promiňte, ale vaše otázka je předčasně položena!
Z čeho nechcete slevit?
Ze zásad, které mi vtloukali rodiče do hlavy.
Jak velký prostor potřebujete k životu a co v něm považujete za nezbytné?
Žiji se svou rodinou v Brandýse nad Labem v baráčku, který jsme si před pětadvaceti lety za mé honoráře z knížek postavili, zasadil jsem na zahradě pár stromů a kromě dcery Aleny zplodil i syna Martina.
Obrazně by to mohlo posloužit jako odpověď na vaši otázku.
Bez čeho si nedovedete představit svůj život?
Bez buchet, koláčů, bábovek, rolád a vánoček, které mi peče moje žena, bez práce na nové knížce a bez hudby. Té klasické i té moderní.
Jak chápete pocit štěstí?
Štěstí? Co je štěstí? Muška jenom... ne! Omlouvám se, ale moje štěstí lze těžko pojmenovat.
Na co se těšíte?
Na příští sobotu. To bude moje žena péci makovec!
Přejete si něco pošetilého?
Ano. Vědět o počítačích přibližně desetinu toho, co ví můj třináctiletý vnuk Michal. Současně bych si přál, aby on přečetl během svého dalšího života aspoň tisícinu titulů knih, které přečetl jeho děda.
Autor: Michal Černík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |