Všelicos nejapného se po zdech píše křídou a leccos bezduchého stříká ze sprejů. Většinou přitroublé klikyháky - výstižné signatury původců. Nic konkrétního. Ráno minulé úterý jsem ale uviděl něco jiného. Na taras u garáže mi kdosi napsal slovo. Čtyři písmena. Dvě souhlásky, dvě samohlásky. Jiný by nakreslil kosočtverec a do něj pátou linku. Ten "můj" je jiný, jakoby říkal: Pouze napsané je dané. A protože důležitost často roste s velikostí, má každé z písmen nejmíň píď.
Příčin, které se za tím skrývají, je jistě řada, stárnoucí muž všechny nedokáže nalézt. Věda si v těchto místech také neví rady, platný je snad jen pohled venkovana.
To slovo, vetknuté barvou na taras, je časté v nízkém patře mateřštiny a v prostotě bytí má věcnou první velikost. S tím všichni souhlasí, nic neruší jednotu mínění. Proč tedy zas psát na zeď "pé" a další písmena? Asi pro slávu, a pro manifestaci, jako že ona pravda je pevnější než žula, že platí teď a bude také pak, na věčné časy, že tomu nikdy jinak nebude.
Jedna otázka, možná víc důležitá než jiné, nebyla zatím řečena: Kdo vlastně byl oním písařem? Jen pouhý sprosťák z ulice? Ten by si nezasloužil pozornost! Nebo snad místní filozof v trýzni nejistoty, o němž by musel být obsáhlý spis? Ke které možnosti se přiklonit? Oba mi zcela splývají ve spříznění tajuplnou volbou...
Autor: Jan Dočekal
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |