Společensky významnějším než vítězství Silvia Berlusconiho (vlastníka tří národních televizních stanic, deníků, několika týdeníků a nakladatelství, o řadě dalších podnikatelských aktivit nemluvě, člověka podezřelého z úplatkářství a souzeného kvůli stykům s mafií), vůdce koalice tzv. "pravého středu", nad Franceskem Rutellim, kandidátem na předsedu vlády za koalici tzv. "levého středu" v italských volbách 13. května, je nevyhlášené vítězství systému dvou stran, vyhánějícího z parlamentu řadu stran malých a menších zároveň s názory a postoji těch, kdo jejich postoje sdílejí. Obě koalice zběsilou volební kampaní polarizovaly veřejné mínění, třebaže se klidně mohly spojit v koalici jednu, aniž by proto musely nějak výrazně změnit své volební programy a aniž by se vítězstvím jedné či druhé ve společnosti něco změnilo: rozdíly mezi nimi nepřekračují v nejmenším meze Systému, do něhož obě patří a na němž závisejí. Způsob vedení volebního boje a jeho výsledek zanechává však stopy i v jazyce. Čím jsou mezi soupeřícími stranami menší rozdíly skutečné, tím větší a nápadnější musí být rozdíly fiktivní. Konfrontaci idejí (které nejsou k mání) nahrazuje konfrontace osob (ze kterých se volební kampaň snaží udělat osobnosti) a argumenty nutně vystřídá vzájemné osočování. Zatímco kandidát "levého středu" ve volební kampani využíval ve svůj prospěch především Berlusconiho úplatkářství, styků s mafií a střetu zájmů (státní činitel by neměl vlastnit podniky, v jejichž prospěch by využíval své funkce a které by ho v jeho funkci na úkor jiných politiků podporovaly), zatímco Berlusconi nepromeškal sebemenší příležitost k tomu, aby své protivníky označil za komunisty (Rutelli a jeho koaliční druhové jsou komunismu samozřejmě na hony vzdáleni a Strana za komunistickou přeměnu není částí jeho koalice): obdobně je u nás používáno, dokonce i v masmédiích, označení "bolševik" převzaté z předválečného slovníku fašistického a nacistického.
   Na počátku dubna, kdy volební kampaň byla v plném proudu, deník La Repubblica otiskl rozsáhlý článek Umberta Eca nazvaný "Vysvětlím, proč se v Berlusconim skrývá komunista." Známý romanopisec a semiotik v něm spojil Berlusconiho způsob vedení volební kampaně s politickým bojem komunistů v padesátých a levicových radikálů na konci šedesátých let. Tvrdí, že komunisté operovali "účinnými a srozumitelnými hesly, opakovanými při každé příležitosti", jejichž občas i vysloveným, vždy však přítomným jádrem bylo tvrzení, že "všechno je třeba od základů změnit." Navíc jakýkoliv postoj jakéhokoliv svého protivníka označovali za protilidový a perzekuční, což pak "od povstaleckých hnutí jihoamerických (například Tupamaros) převzali zpátky evropští teroristé, jejichž projektem (nakonec se ukázal být utopií) byly provokace neúnosné pro jakoukoliv vládu, jen aby ji přiměly k represím, které pak za neúnosné měly považovat lidové masy." Obdobnou, ne-li totožnou metodu používá podle Eca i Berlusconi. Jelikož nové masy, jež vznikly po sociologickém rozpadu společnosti, nejsou už charakterizovány svou příslušností k určité třídě, ale ke všem společnému světu masmediálních hodnot, masovou stranou, jakou bývali komunisté, se nyní stala právě strana Berlusconiho.
   Levý střed "nepřijal bezvýhradně skutečnost, že voliči reformistické strany už nejsou lidové masy, ale vrstvy na vzestupu, podnikatelé z nevýrobních sfér a služeb" a tudíž je třeba obracet se k nim a ne k mýtické dělnické třídě." Na Ecův článek v orgánu Strany komunistické přeměny Liberazione reagovala okamžitě Rina Gagliardiová. Podle ní Ecovu paradoxnímu závěru, že "všechno se podobá všemu, protože vždy jde jen o snahu získat si konsensus" se dá namítnout, že "prosazovat politický návrh (týkající se třeba mezd nebo penzí), není totéž jako prosazovat na trhu poslední model mobilu. (...) Tuto námitku však Eco zná a překonává ji postojem, který je formálně sémiologický, svou podstatou však neoelitářský (...) Nebudeme daleko od pravdy, řekneme-li, že to je postoj typický pro intelektuála nové pravice, která prochází napříč všemi stranami, od Rutelliho po Berlusconiho, a ve všech má domovské právo." Globalizovaný systém je opravdu prostor, kde rozlišovat, co je napravo a co je nalevo, je zbytečné, v tom má pravdu Liberazione, že v něm však vládnou hodnoty masmediální a tržní, v tom má bezpochyby pravdu Eco. Skutečnost, že si pro svou tezi o sémiotické identitě politických hesel Eco nevybral k Berlusconimu Mussoliniho (fašistická hesla jsou co do pádnosti a účinnosti dodnes nepřekonaná) byla určitě zapříčiněna jeho snahou obrátit proti Berlusconimu jeho vlastní zbraň, i když nemohl nevědět, že pouhá existence hesel nezakládá totožnost jejich obsahů a cílů. Nezbytnost obsažnosti politických hesel pak v povolební televizní diskusi zdůraznil i tajemník Strany komunistické přeměny Fausto Bertinotti, když poraženému Rutellimu vytkl jeho slib kontroly plnění volebních slibů pravice jako tragickou absenci programu vlastního, před volbami i po nich. A měl pravdu: programem obou stran bylo vítězství ve volbách, snaha prodat co největšímu počtu zákazníků jeden a týž, jen názvem se lišící produkt.
   Aristoteles ve své Rétorice vymezil tři podoby diskursu, s jehož pomocí se dá organizovat lidské chování a postoje, neboli dělat politika: je to podoba souzení a výroku (genus iudiciale), kde jde o to, co je a co není spravedlivé, podoba rozhodování (genus deliberativum), kde se navrhuje, co se má a nemá udělat, a konečně podoba demonstrativní (genus demonstrativum), kde se buď chválí, nebo haní. Politický diskurs nové pravice (nejen italské) zcela opomíjí instanci první (vládnoucí systém je sám o sobě zcela spravedlivý a není tudíž třeba spravedlnost brát v potaz), podstatně redukuje instanci druhou (dělat je třeba to, co se už dělá) a zato plně využívá instance třetí: sebe chválí a protivníky haní. Čím pevněji je ta či ona společnost vřazená do Systému (neboli čím je "stabilizovanější"), tím je tento stav zřetelnější a nápadnější. Je to důsledek skutečnosti, že struktura společnosti se stává identickou se strukturou trhu, který vyvolal a uchovává "sociologický rozpad společnosti" a ruší třídní vědomí, neboť pro každého "má zboží, jaké si zaslouží".
   Politické výrobky, programy i osoby, doprovází na volební trh především diskurs sebechvály a hany soupeře (kterou u zboží spotřebního zákon zamezuje). Má-li být zboží úspěšné, musí vzbudit zájem co největšího počtu konzumentů, proto se strany musejí vzdát názvů, jež prováděly selekci zákazníků, a nahradit je jinými, do nichž si kdokoliv může dosadit cokoliv. Tak italský "levý střed" tvoří Olivovník, Kopretina, Slunečnice, zatímco napravo v názvech bují svoboda a demokracie: v Itálii Berlusconiho Dům svobody, u nás Občanská demokratická strana, Demokratická unie, v Rakousku Svobodní atd. Jako společnost podřízená Systému ze sebe vypuzuje všechno sociální, co kdysi bývalo (nebo chtělo být neznatelnou částí její struktury, a mění je ve viditelné a akcentované charitativní instituce (noclehárny a vyvařovny pro bezdomovce, telefonní linky pro týrané děti, atd.), aby jejich zviditelněním zakryla svou strukturní asociálnost, tak řeč Systému kladením akcentu na výrazy "svoboda" a "demokracie" si je přivlastňuje a jakoukoliv Alternativu označuje za nesvobodnou a nedemokratickou (sémantickou kuriozitou Systému českého je to, že i demokraticky do parlamentu zvolené strany dělí na demokratické a nedemokratické) a jejich v podstatě reklamním používáním je zbavuje (naštěstí pro občany, naneštěstí pro ně samé) významu, mění je v pouhé flatus vocis.
   Podle francouzského psychoanalytika Lacana u vzniku našeho "já" je tzv. označující řetěz: řeč nás předchází a podmiňuje, stačí promluvit, abychom vykročili z "přírody" a vkročili do "kultury" větou, která se od nás oddělí. Jsme vězni jazyka, který existuje mimo nás a který nemůžeme vyměnit za jiný. Současný jazyk vymezují funkce, které dříve plnil jen částečně nebo neplnil vůbec. Chce být především jazykem schopným přinášet informace o událostech co nejrychleji a musí se vzdávat hledání souvislostí mezi nimi. Má za úkol vylíčit povrch a nepronikat pod něj, je stále více výpovědí o světě a méně o jedinci, který jej používá. Musí být často tvrzením i tam, kde na to nemá právo. "Informace ve všech svých podobách, místo aby vytvářela či posilovala 'společenské vztahy', zakládá naopak procesy entropie a vytváří modality konce všeho, čím je společnost. (...) Lidské masy absorbují společenskou energii, dále ji už ale neštěpí. Absorbují všechny znaky a významy, nevracejí je ale zpátky. Na všechny otázky, které jsou jim kladeny, dávají tautologické odpovědi. (...) Masy mlčí jako němá tvář. Marné jsou průzkumy veřejného mínění (je to něco jako mučení pokusných zvířat v laboratoři), masy nesdělují, kde se nachází pravda: nalevo?, napravo?, ani čemu dávají přednost: revoluci, nebo represi?", píše Jean Baudrillard v knize Ve stínu mlčících většin. A pokračuje: "Politika je už dlouho pouhou podívanou na obrazovce soukromého života. Je nazírána jako napůl sportovní, napůl kvízová kratochvíle (...) Volební hry se ve vědomí lidu proměnily ve hry televizní. Lid, který odedávna sloužil jako alibi a kompars pro představení pořádaná politikou, se mstí tak, že si sám poskytuje divadlo politiky i s jeho herci. Z lidu se stalo publikum. Modelem vnímání politické sféry je zápas v kopané, kreslený nebo hraný film." Lidské masy jsou stále více (a neskonale více než v roce 1978, kdy Baudrillardova kniha vyšla) masou konzumentů, protože nic jiného než zboží jim není nabízeno.
   Pobyt v jazyce, řeč, nám dodává slova a věty a my v nich zase jazyku předáváme sami sebe. Každou větou se odevzdáváme světu a každou větou jej vytváříme. Jazyk, řeč a mluva, jsou jedinými nástroji, jak vymezovat jeho podobu, jak pravdu hledat, ale ne jak ji najít,nejsou zárukou toho, že s jejich pomocí dokážeme odlišit pravdu od nepravdy. Současná redundance diskursů, informací, protichůdných tvrzení, která chtějí být pravdami a přitom jedno druhé vyvrací, aniž by se proto stala nepravdami, připodobňuje svět řeči k městu, jehož zdi do posledního místa zaplňují graffiti.
   Graffiti jsou zvláštním, a přitom v tomto ohledu symptomatickým teritoriem řeči. Písmo, záznam řeči, tu nachází svou destrukci ještě předtím, než mohlo nabýt smyslu, než se stalo vězením. Písmena se hroutí, zaklesávají se jedno do druhého, mění se v abecední vegetaci a tato vegetace okamžitě naznačuje možnost proměnit se zpátky v písmena, která klopýtají jedno o druhé a padají přes sebe, pohybují se od jednobarevných šifer až po barevné a složitě komponované celky, které odmítají sdělovat, co se sdělit chystaly, nechtějí však být ornamentem. Jestliže Saussure řekl, že jazyk je řeč minus mluva, pak graffiti jsou mluva minus jazyk. Jejich kód je uložen v aktu jejich vzniku a smysl v tom, že chtějí být na očích, že chtějí být veřejnou záležitostí. Brutálně se zmocňují zdí měst po celé Evropě, nenašel by se globálnější výtvor lidské ruky, sprejeři do nich nevkládají svou etnickou ani sociální identitu, vnucují se zrakům chodců jako jeden jediný grafický křik: křik, který chce být na očích.
   Stejně globálním, obdobným a přitom protikladným teritoriem řeči se stal internet. Kult internetu, stejně jako u sprejerů, je záležitostí převážně mladých lidí. Nicholas Negromonte v knize Numerický člověk píše: "Mládež numerického světa vytváří v současné společnosti mentalitu tíhnoucí k decentralizaci (...) Pojem státu se radikálně mění (...) Důležitá už nadále nebude příslušnost k té či oné sociální, rasové či jiné kategorii, ale ke správné generaci. Mladí jsou dnes bohatí a staří chudí." "V novém světě, který přichází," píše zase Paul Virili v knize Umění pohybu, "je realita informace obsažena v rychlosti, jakou se šíří: mladí jsou rychlí, staří pomalí." Internetová generace, stejně jako generace sprejerů, je odchodem do jiné řeči a tudíž i do jiného světa. Jejich protestem je odchod jinam. Sprejeři vytvářejí sdělení, jejichž smysl je nejasný a matoucí, zatímco mladí lidé závislí na internetu hledají sdělení, aby je odložili, sotva je najdou, a mohli hledat dál to, co znovu odloží. Předmět hledání je méně důležitý než hledání samo, uložení sdělení na zdi a na očích je důležitější než jeho smysl. Rychlost, s jakou jsou informace získávány, je úměrná rychlosti, s jakou jsou zapomínány. Obrazovky počítačů jsou opakem a obdobou graffiti pokrytých zdí.
   Politika je "věc veřejná", když zaplavuje, stejně jako graffiti, stěny měst, obrazovky televizorů a okraje silnic, a její řeč je pak naléhavá, jako by nabízené a neprodané zboží mohlo podlehnout zkáze; jakmile se však jednou ocitne v "mocenském soukromí", zajímají ji internetová sdělení z centra Systému, jež by jí pomohla zabránit Alternativě. Podstatou její řeči je dvojakost, snaží se přimět občana, aby si zahrál hru na občana a neviděl dohry, kde se hraje o něho. Vytýkat politice, že její hesla mívala své obsahy, jak činí Eco, je rovněž nástroj volební propagandy a budeme-li název Ecova článku považovat za heslo, na což máme právo, pak buď má obsah, a pak by komunistou byl Eco, a nemá-li jej, pak už vůbec nezáleží na tom, zda se chová jako Rutelli nebo Berlusconi.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]