Je to velmi smutný pohled, dívat se na poničený les. Změť polámaných vrchů a trčící pahýly. Najednou stojíte bezradně, oněmělý tou hrůzou; přiznám se, trvalo mi to hodně dlouho, než jsem šel dál, kráčel jsem zcela mechanicky, a pořád tentýž obraz, celé hektary zničeného lesa a zvlášť pach, pach mízy, protože kořeny pořád ještě pracují, jako obrovská čerpadla sají vláhu z půdy a mízu, tu životodárnou tekutinu ženou vzhůru, jenže již není co vyživovat, koruny, vrchy stromů leží ve změti na zemi a míza tryská z otevřených ran a stéká po pahýlech dolů a celý les je prosycen tou zvláštní vůní.
   Nejdříve je bylo slyšet. Motorové pily. A pak hukot jakéhosi stroje. V té změti pracovali lidé. Káceli, co ještě zůstalo ke skácení, zkracovali, klestili větve a mezi tím se pohybovala jakási obluda na vysokých kolech, měla chapadla, do těch vždy uchopila okleštěnou kládu, kousek popojela a složila ji, kupodivu s citem, na navršenou hromadu kulatiny.
   Stranou všeho toho dění stál lesák. Neměl plnovous. Ba naopak. Měl tak jemnou pleť, že jste měli dojem, že mu snad vousy vůbec nerostou. Byl prostovlasý, žádný pomačkaný, pomaštěný klobouk. A ty své nevýrazné, světlé štětiny měl sestřiženy na ježka. Na nemoderního ježka! Uviděl mě, ale dál si něco zapisoval do svého notesu. Šel jsem k němu.
   "Víte, jakou tady natropíte škodu, tady tou těžkou obludou, co vám tady tahá ty klády? Propustnost půdy se vám snižuje až o osmdesát procent, pane hajný, tou vaší mechanizací!"
   Věděl jsem, že je to nesmysl, ale musel jsem mluvit, aby se mi ulevilo od toho, co jsem viděl.
   Podíval se na mne a mně bylo najednou jasné, že je na tom úplně stejně jako já, viděl jsem na něm, že dokonce uvítal, že mě slyší, že mluvím, že může aspoň na chvilku odtrhnout zrak od té spouště.
   "Dám celé polesí za koně, pane," a to už jsem věděl, že se baví.
   "Kůň", pokračoval, "kůň, ten vám tady bude našlapovat s citem. Lehounce jako baletka ve Spící krasavici. Jenže já bych tady potřeboval těch koní nejmíň osm párů, milej pane, abych mohl tady tenhle marast odklidit, než se mně do toho dá nějaký svinstvo. Předpokládám, že jste alespoň slyšel něco o kůrovci."
   Zaklapl notes a chtěl jít pryč. Ale nedalo mu to.
   "Do čtrnácti dnů to musím mít vysázený. A víte, kdo mně tady sází stromky? Na celým polesí? Starýmu Lysákovi je dvaasedmdesát a ta jeho babka je dokonce o dva roky starší. Modlím se, aby jeden z nich náhodou neumřel. To bych musel dát výpověď."
   "Pojďte sem ještě, vy jeden ochránče přírody," volal za mnou, když jsem se chystal odejít. "Šel jste kolem Podkomoráku?"
   Podíval jsem se na něj nechápavě. Jinudy než kolem rybníka se do lesa nedostanete.
   "No tak, znáte Podkomorák, nebo ne?," dotíral dál.
   "Jo. Jistě. Jako kluk jsem se tam koupával. Vždycky tam foukal studený vítr, ono je to totiž od severu otevřený..."
   "Dobře," přerušil mě netrpělivě a vůbec ho nezajímalo, jestli tam foukal vítr, nebo ne. "Jaká je tam voda?," vybafl na mě.
   Znovu jsem zíral.
   "Taková... zelená..."
   "Zelená," opáčil posměšně, "a na podzim sbíráte na louce plné koše žampiónů."
   Vyvalil jsem na něho oči. "Proboha, jak to víte?"
   Usmál se.
   "Přemýšlel jste, proč je ta voda zelená?"
   "Kolem jsou lesy. A louky. Tak to chytá barvu. Zelenou. To dá snad rozum, ne?!"
   "Jenže máte modrou oblohu. Měla by tam být taky modrá, ne? Ta voda v Podkomoráku je nemocná. Ano, pane, nemocná. Proto je zelená. A ty žampióny? Bodejť by tam nerostly, když nahoře, kousek od potoka, co teče do rybníka, je kompostiště. Obrovský kompostiště. A teď si představte, že všechno to svinstvo z toho kompostu teče přímo do rybníka. To je, co?"
   Za tři neděle jsem tam jel znovu. Kompostiště bylo narychlo uklizené. A voda v rybníku byla - zelená. Jistě, kolem jsou lesy a louky. Ale raději jsem se na hladinu moc nedíval. Abych nepostrádal modř. Bylo po ránu a obloha byla sytě modrá.
   Přišel jsem na planinu, kde řádila vichřice a žasl jsem. U cesty hromady klád, na oddencích, pod černými čísly vyraženými číslovačkou modrou křídou napsané délky v metrech. Palivové dříví vzorně srovnané v rázech. A byly tam stromečky. Malinké borovičky. Stály v přesných zástupech jako vojáci; když jste se díval rovně, byly v řadách, jako když střelí, když jste se pootočil o pětačtyřicet stupňů, opět byly v řadách, ale v úhlopříčce. Precizní práce. Vím, co to dá práce, vysázet jenom stovku boroviček. Je to jen takový malinký svazeček. Tady tohle byly desítky svazečků, stovky a stovky sazenic, těch stromků byly tisíce a já jsem najednou obdivoval práci manželů Lysákových. Ráno jsem je potkal. On na zádech vybledlý ruksak, ona o holi a táhli úplně jiným směrem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]