Zastavení u Jana Preislera a Terezie Macháčkové na Počápelském hřbitově

   Stanout u hrobu milovaného malíře, jenž maloval i miloval scény ze života mladých, je vzrušující pocit. Svažný hřbitov pod počápelským kostelem má už v sobě dramatický rytmus podbrdské krajiny. Stoupáš kolem úpravných hrobů a pomníků, aby ses na delší dobu zastavil u toho z nejkrásnějších a zahleděl se do zvěčnělé ušlechtilé tváře Jana Preislera (1872-1918), jenž dal výtvarnému symbolismu lyricky český, dumavý a povznášející charakter. Dovedl vybásnit symbolické obrazy především svého kraje a originálně vyjádřit odlesk ohňů železáren Dvora Králové v panensky čisté přírodě, takže výslednicí byl ohňový obraz krajiny.
   Tahy jeho štětce znáš, jeho obrazy žijí, ale co zbylo z ruky, která štětec vedla?
   Existuje v nedalekých Popovicích Preislerův rodný dům a je na něm pamětní deska?
   Cílem cesty byl však hrob jiný, Terezie Macháčkové, jež kdysi vznítila inspirující oheň v Nerudově hrudi. Než se však mohlo její mladičké srdce naplno rozhořet k třicetiletému novináři a spisovateli, podlehla plicní chorobě stejně jako dvě její sestry.
   Od její smrti uplynulo plných 136 let, a tak se jdeme podívat, zdali ještě existuje její hrob a v jakém je stavu, zdali nepropadl zapomenutí a zdali doslova nezapadl v terénu, jako přečetné hroby těch, kdo neměli potomky. Ptám se prosté ženy, kudy půjdu ke hrobu Terezie Macháčkové, a dostávám pohotovou a přesnou informaci. Navíc se tázaná dá do vyprávění - v paměti zdejšího lidu přes sto let ještě trvá ta dávná tragédie, jako kdyby k ní došlo nedávno, budí dodnes soucit a účast.
   Hrob, vlastně hroby tří sester, jsou umístěny na nejvyšším místě původního hřbitůvku (dnes je celé pohřebiště velmi rozlehlé), tedy na čestném místě pod kostelem, který vévodí krajině jako hrad. Pohřební místo je zdobeno sochou anděla, držícího v pravé ruce křížek a v levé věnec. Nápis na desce neuvádí ani příjmení, tak známa byla rodina Macháčkova a její neblahý osud: NAŠÍ REZINCE, ZEMŘELA DNE 9. ŘÍJNA 1865 V STÁŘÍ 18 LET.
   Kromě toho jsou na podstavci pomníku připevněny dvě černé destičky s nápisem: ZDENKA ZEMŘELA 31. PROSINCE 1866, MÁRINKA ZEMŘELA 6. ŘÍJNA 1870.
   Za pomníkem je pseudogotická železná stříška a pod ní text: zde odpočívá dne 17. září 1856 v Pánu zesnulý pán Macháček, stár 81 let. Postaveno nákladem obce Král. Dvůr. (Byl to dědeček Terezčin, Zdenčin a Márinčin).
   Odcházím z těchto smutných míst s pocitem, že ne všude vymizela či byla vymýcena úcta k mrtvým a k pohřebištím, ale že by bylo jistější, kdyby všechny památné hroby a některé hřbitovy (například na Olšanech) byly uznány za kulturní a za národní kulturní památky.
   Krátký byl básníkův sen lásky, trvalá však vzpomínka na vzájemné pohledy při představeních v Prozatímním divadle, vzkazy a pár psaníček. Toužebný vztah dychtivého muže k panenskému zjevu přervala smrt. Podle jednoho tvrzení políbil prý Jan Neruda Terezii poprvé na ručku, když již byla mrtva; zajel do Dvora Králové k její otevřené rakvi.
   Na pohřbu nebyl. Vždyť s ní nebyl ani zasnouben, a dívka se neodvážila říci otci továrníkovi o svém vztahu.
   Kdykoliv jel Jan Neruda vlakem k Plzni a pět, vždy hledíval s dojetím k Macháčkovu zámku a na počápelské návrší s hrobem Terezie jako na půdu posvátnou. Navždycky mu ukryla poetický zjev dívky, která byla jemu, proletáři, nedostupná.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]