Lidský jazyk má zvláštní podivuhodnou moc. Některá slova jako by sama o sobě skrývala něco víc, jako by pod skupinou hlásek bylo uloženo ještě něco jiného, tajemného, co vyzařuje zvláštní světlo, zář, hebkost a vůni. Některá slova skrývají ve svém zvuku měkkou a snivou melodii, zapadají do našeho vnímání jako do síně plné čarovných zvuků a tajemných volání, probouzejí v nás něžnou ozvěnu, naše vědomí a vnitřní ustrojení se jim poddává, laská jejich důvěřivou měkkost.
   Vždy jsem miloval slovo svítání.
   Když jsem je kdysi četl na obálce slavné Verhaerenovy divadelní hry, dlouho jsem to slovo laskal očima a potom ještě převaloval na jazyku. Dlouho jsem váhal, zda knihu vůbec otevřít. Název sliboval nevšední zážitek, ale obával jsem se, že moje očekávání nebude naplněno.
   Nebylo.
   Ale navzdory tomu jsem tu knihu miloval a ctil. Jen pro to podivuhodně čisté slovo v záhlaví.
   Taková jsou i některá další slova: osení, sítina, mlha, maminka, déšť, stmívání a mnohá další. Nikdy nezapomenu, s jakou měkkostí vyslovoval slovo "tatínek" herec Petr Haničinec v pořadu sestaveném z povídek Oty Pavla.
   Samotné svítání jako přírodní jev v sobě tají cosi krásného a čistého. Jiná jsou svítání v lese, jiná na loukách, jiná za rodnými humny, jiná u moře, jiná u horských studánek.
   Nejpodivnější a nejkouzelnější svítání jsem zažil na jedné venkovské půdě, když mě babička vzala na pouť do Hlubokých Mašůvek.
   Bylo léto, schylovalo se ke žním. Rozpálený vzduch se chvěl a vlnil nad dozrávajícími obilnými lány, na jejichž okrajích hořelo množství vlčích máků, koukolů a chrp. Celá krajina voněla chlebem. Jak osvěživá byla zastavení u studánek! Poutníci je znali a neomylně k nim směřovali.
   Nocovali jsme na půdách vesnických chalup. Večer ženy dlouho rozprávěly. Seno vonělo a hřálo, měkké hlasy se hebce splétaly v provoněném šeru. Spali jsme hluboce a klidně.
   Ráno mě probudil veselý ruch. Světlo rodícího se dne pronikalo skulinami ve střeše. Kousek ode mne zvedala ruce mladá dívka. Nad hlavou jí na chvíli zavlála lehká košilka.
   Náhle vyšlo slunce.
   Zlatý sluneční paprsek se prosmykl štěrbinou mezi taškami a nečekaně zalil obnažený dívčí prs. Byl nádherně oblý a plný, růžová bradavka jej zdobila rubínovým hrotem.
   Doposud nikdy jsem neviděl něco tak krásného.
   Vy si možná vzpomenete na svítání okázalejší a malebnější ve vzdálených krajinách, u dalekých moří, v přístavech, kde stěžně lodí zlatí zážeh vycházejícího slunce, ale pro mne už navždy bude mít ta prostá venkovská půda vzrušivé a tajemné kouzlo, které mě vždy znovu obestře hebkou pavučinou nepřekonatelného půvabu, nevinnosti a okouzlující líbeznosti.
   Neboť tam u nás doma, v krajině kolem Hlubokých Mašůvek, se doposud dějí zázraky a divy. Snad proto právě tam mohl pan učitel Vildomec najít sošnou podobu urostlé Venuše z dávných dob. Ruce vztahuje před sebe a tvář zvedá vzhůru, jako by vynášela měsíc na oblohu. Jako by vynášela svítání.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]