Slova mají zvláštní schopnost: dokážou nahrazovat počitky všeho druhu - zrakové, sluchové, čichové, chuťové i hmatové. Slovo je tím plnější, čím víc počitků, vjemů a představ v člověku vyvolává. čím hmotněji působí. O této jeho schopnosti velmi dobře ví jazyk lidový, ať už je to nářečí nebo městský žargon, právě tak jako jazyk krásné literatury. Vědomě na ni rezignuje jazyk vědecký či administrativní. Ze škály vedlejších významů slova i z jeho schopnosti probouzet v nás řetězce asociací v kterékoli smyslové rovině vyplývá nejen možnost, ale přímo povinnost literatury - poezie stejně jako prózy - být svrchovaně konkrétní.
Všimněme si jen, kolik vrstev smyslové zkušenosti je přítomno v pouhých šesti verších Hrubínovy básně Variace na loňskou romanci ze sbírky Až do konce lásky:
"Nehrej si, dubne, co už přešlo dubnů,/ paličkou poupat bilo do zelených bubnů,/ napjal je vítr, chlapecká kůže se chvěla,/ jaro se porozvilo, vylétla včela,/ den se zaleskl a sklouzl jako vlna z oblázku,/ nehrej si, dnes přece nebudu věšet hlavu pro lásku." Ty verše lze vidět, slyšet, hmatat, čichat a snad i chutnat. Literatura však dovede jednotlivé počitkové zóny nejen vrstvit a kombinovat, ale přímo alchymisticky mísit a slučovat, dokáže jeden počitek vyvolat pomocí druhého, jedním slovem - jak se tomu říká v poetice - vytvářet synestézie. Virtuózní ukázky tohoto splývání počitků (francouzští symbolisté pro ně měli název barevné slyšení) předvedli ve svých metaforách např. Baudelaire, Mallarmé, Rimbaud i Nezval, ale věděl o něm už Schiller, který prý se při psaní veršů inspiroval vůní hnijících jablek.
Slovo tu ovšem není kvůli sobě samému. Je to znak, který zastupuje určitý objekt nebo celou třídu objektů. Funguje jako zdroj počitků, vjemů , představ a asociací (konotací), ale současně má svůj lexikální význam, své významové jádro, které je objektivní, a proto srozumitelné všem uživatelům téhož jazyka. Slovo tedy odkazuje ke skutečnosti dvojím způsobem: jednak přímo, zjevně, prostřednictvím svého lexikálního významu (denotace), jednak nepřímo, skrytě, pomocí konotací, které se vnímateli vybaví na základě jeho smyslové nebo životní zkušenosti. Význam slova je tak souhrnem jeho denotace (definovaného významu, pojmu) a všech konotací (blízkých i vzdálených asociací). Konotace krouží kolem významového jádra jako elektrony kolem jádra atomu. Slovo tudíž skutečnost nejen odráží, ale také vytváří.
Ke znakovému pojetí jazyka i literárního díla dospěla sémantika už na počátku 20. století a vztah slova (znaku) a jeho významu přesvědčivě vyložila zakladatelská práce dvou britských autorů I. A. Richardse a C. K. Ogdena, nazvaná Význam významu (The meaning of meaning, London 1923). Dovolávám se těchto autorit proto, abych mohl vyslovit přesvědčení, že neexistuje literární text, který by nějak nepoukazoval k realitě a nedával vůbec žádný smysl. Konečně i vyslovený nonsens může mít v daném literárním nebo společenském kontextu osvobodivý účinek. V opačném případě alespoň svědčí o nedostatečných schopnostech autora. Myslím, že ani tomu nejzarytějšímu formalistovi se nepodaří prokázat nezávislost slova na skutečnosti, protože jejich vztah nezávisí na vůli autora nebo mluvčího, ale vyplývá ze znakové podstaty jazyka.
A podobně je tomu i s ideovým momentem literatury. Ani ten nemůže být závislý pouze na spisovatelově přání (do něhož se může promítnout společenská objednávka), ale vždycky nějak vychází z jazyka, z faktu, že spisovatelovo slovo opřené o určitý světový názor modeluje v novém skladebném řádu hmotný i duchovní svět kolem nás. Literární dílo vypovídá o životní filozofii svého tvůrce vždycky - i tehdy, když spisovatel si svých východisek není vědom nebo je zastírá či přímo programově popírá
"Báseň vzniká často kvůli nějakému slovu, které v ní nakonec ani není". To napsal Jiří Orten a je to hluboká pravda, kterou vám potvrdí každý básník. Uhranutí krásou slova je prvotní. Poezie se totiž nedělá z myšlenek, ale ze slov. Tuhle myšlenku pro změnu vyslovil Mallarmé. Záleží ovšem na tom, jaká ta slova jsou. Konvenčním, otřelým sdělovacím jazykem v poezii nic nového nepoznáváme ani nesdělujeme. Jazyk lyriky musí být ozvláštněný a - jak říkával Viktor Šklovskij - brzděný. Bez něho nebo mimo něj žádné poznání není možné. Co není řečeno nově, jako by nebylo řečeno vůbec. Básnický obraz, a zejména metafora, je dokladem toho, že krásná oklika ve vyjádření je mnohem působivější a plnější než přímočaré pojmenování. Zkusme například ve slavné Nezvalově metafoře z Edisona "Venku sněžilo nad monstrancemi barů" nahradit obrazný význam monstrance doslovným významem neonová reklama. Zmizí krása i význam. Z metafory se stane banalita.
Nikdy nezapomenu na slova Františka Hrubína, která mi řekl někdy v roce 1957, když jsem mu přinesl své první verše a prosil ho o radu: "Cílem a smyslem lyrické výpovědi je svrchovaná konkrétnost, modelování slova takovým způsobem, aby ho bylo možno vidět, slyšet, hmatat, cítit, chutnat." Necituji přesně, ale tak nějak to znělo. Myšlenkový plán básně jistě není zanedbatelný, měl by však prosvítat jejím smyslovým živlem jako tušená kostra podpírající svalstvo, maso a kůži. Jakmile se jejich vzájemný poměr obrátí a myšlenka začne utiskovat slovo, mění se báseň v tezi, ve filozofický traktát. A o takové situaci platí výstižná Holanova věta: "Přemíra nazírání bez lásky jde na obrazy s nožem."
Autor: Vladimír Janovic
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |