Ti, kteří kdysi stáli za heslem Poručíme větru, dešti, kdy má pršet a kdy vát, a zpívali o tom píseň, odešli na pravdu boží nebo do výslužby. V obou případech už do ničeho nemluví. Nebude asi obtížné nalézt shodu v názoru, že je to dobře, že celé poroučení stejně byla pitomost.
Ale i největší pitomost má druhý konec, opačnou stranu, nabízí jiný pohled. Je nutné si uvědomit, že smělé heslo je v budoucím čase - poručíme. Nikdy, pokud vím, nedošlo k upřesnění termínu. Mohlo se myslet jednou, někdy, v budoucnu. Alibismus, pochopitelně, nic jiného než opatrnictví. Odborné ústavy samozřejmě pilně pracovaly na tom, aby poroučení mohlo být přeneseno do času přítomného, ale nedařilo se. Vědci brzy věděli, že vítr i déšť si dál budou dělat, co je napadne, ale byra to nepustila na veřejnost.
Kdyby však tehdy měla věda štěstí, kdybychom povětrnost ovládli, svět by šel dávno podle nás. Měli bychom prsty ve všech velkých věcech, globalizace by hrála podle našich not. Samozřejmě bychom poroučeli i v lokálních zónách: pan řídící má zahrádku - ať mu na ni naprší.
Zvlášť výborné by bylo poroučení při blokovém čistění. Dešť, prudký dle nařízení, by spustil na určeném místě, neřády by stekly do kanálu. Skutečnost je ovšem jinačí. Při blokovém čistění může možná poručit funkčně vyšší nižšímu, ale s počasím to nesouvisí. Vlastně ano. Půl dne je umýváno parkoviště, druhé další den a k tomu kus ulice, třetí den je podobný... Týdny práce. Bez poručení pak přijde bouře, dokonalá průtrž mračen. Městem se valí potoky vody s pískem, uprostřed parkoviště je náhle naplavené návrší, jinde je stejný obrázek. Nedá se vyloučit, že všechny peníze na blokové čistění jsou už pro letošek pryč, úklid se nebude opakovat, pořádek odložíme do příštího jara. Neblahé problémy. Být ale nemusely, kdyby se kdysi konal zázrak, kdybychom se naučili poroučet větru, dešti. Se zázraky jsou pořád stejné potíže. Tehdy, teď...
Autor: Jan Dočekal
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |