Předběžné výsledky letošního sčítání lidu rozčarovaly mnohé nacionalisty. Jednak strážce čistoty české národnosti, kteří nesnesli, že se k Čechům přihlásili i mnozí lidé původu slovenského, německého a zvláště romského (cikánského). Rovněž iritovaly ctitele "nečeské" identity a národnostních menšin všeho druhu. Čím dál tím více obyvatel České republiky se hlásí k české národnosti, takže např. k romské se přihlásilo jen necelých 12 000 lidí. Podobný "úbytek" zaznamenaly i jiné národnosti, zvláště slovenská, polská a německá. A to prý "není nejlepší vysvědčení pro zemi hlásící se do svobodomyslného světa," přispěchal bystře s komentářem týdeník Respekt, vycházejícím ovšem z nejprimitivnější představy o národnosti: "Rom zůstává etnicky Romem, Slovák Slovákem, Němec Němcem a Polák Polákem" (28, s. 3). Mohli by ještě dodat - Žid Židem, kdyby to nezavánělo antisemitskou argumentací, typickou pro éru Protektorátu. Hledisko hodné "pravé" pravice s nacionálními klapkami na očích.
Je opravdu národnost cosi neměnného, věčného, absolutního, rasově (rodově) podmíněného? Francouzskou národnost získáte současně s udělením francouzského občanství. Co jsou vaše děti: Češi, nebo Francouzi? A děti jejich dětí, plně asimilované s francouzskou kulturou a societou? Kolik jen máme Čechů volbou, nikoli "etnických". Kolik Čechoaustralanů, Čechošvýcarů, Čechoameričanů a Čechokanaďanů běhá po světě, a s žádnou nacionální identitou si starosti nedělají. Jejich děti jsou Australany, Švýcary, Američany nebo Kanaďany českého původu, tedy většinou. Má-li pojem češství či české národnosti obsah humanistický, a žádný jiný uznávat nelze, je přihlášení se k češství jevem pozitivním, pochopitelným a nutným. Ostatně češství má další rozměr, teritoriální; je jím zakotvení v určitém místě a lokalitě, je jím domov. Rasově rodové hledisko nemůže být směrodatné. Rodilý "Rom" může být kulturně Čechem, stejně jako může být rodilý "Turek" Němcem či Dánem, zvláště pokud se v Německu nebo v Dánsku narodil nebo zde vyrůstal.
Zakopaný pes může být i v jednorozměrném přístupu k otázce národnosti. Je chybné, musí-li se každý jedinec rozhodnout jen pro jednu národnost, a to dokonce i tehdy, má-li národnostně odlišné rodiče. Čechem se samozřejmě může stát kdokoli: národnost má kromě "rasově rodového" ještě mnoho dalších aspektů, např. sociálních, kulturních, samozřejmě jazykových, navíc i ekonomických; někdy jde jen o to, být za příslušníka určité národnosti pokládán. Celý pojem národa a národnosti, je-li omezen jen na kořenové slovo rod, rodit, je krajně pochybený a ve své podstatě rasistický. I segregace českých občanů romské národnosti anglickými úředníky má podobný argumentační základ - vždyť se jedná o "Nečechy".
Povšimněme si ovšem i argumentace nacionalistů, protože není kouře bez ohně. V podtextu jejich úvah, např. té v Respektu, je obava z odnárodnění, ze ztráty "identity". A s tím spojená obava ze ztráty dotací menšinám etc. To může být částečně pravda, ale asimilační proces je, jak objevil Jindřich Kohn, "zvratný", oboustranný, znamená ztrátu i obohacení. Navíc je vždy doprovázen, někdy bohužel, tendencemi opačnými, etnocentrickými. Ale kolik tzv. "nečeského" je v naší národní identitě, prvku židovského, německého, slovenského. Navíc češství, viděné nikoli nacionálním prizmatem, je platforma daleko širší než ta kreslená v dobách národního obrození, kdy se vyhraňovalo (a nemohlo jinak) v konfliktu s němectvím. A už vůbec nemá nic společného s obrázky česko-slovanských árijců s plavými vlasy, či spíše bez nich.
Pokud nabídne česká společnost širokou platformu asimilace, širší než dosud nabízí, bude to pro ni dobré vysvědčení, více než dobré, a na lkaní Respektu nemusí nic dát. Asimilaci nikoli jednorozměrnou, ale kulturně vstřícnou, respektující jinakost a ji současně přetvářející ve vyšší celistvost. Platformu vstřícnou, otevřenou, možná v něčem podobnou tavicímu kotli americkému nebo francouzskému, ale s jiným sociálním obsahem, v němž by spolupráce převážila nad konkurencí. A potom bude jedno, bude-li nás v ordinaci ošetřovat Čech původu ruského, slovenského, německého, cikánského, senegalského či čínského.
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |