(téma neliterární)
Není vůbec žádným tajemstvím, že české zemědělství vlastní nejvíce zastaralé zemědělské techniky. V první polovině devadesátých let se u nás traktory a jiná zemědělská technika přestaly téměř vyrábět a také nakupovat. Transformačních procesů využili zkušení a nápadití podnikatelé, "sběratelé" starého šrotu, kteří šmahem vykoupili nebo získali značné množství "tanků míru" - tedy traktorů a kombajnů produkce domácí, sovětské či NDR. Do svých skladů a stodol přesunuli i další techniku.
V návratu k postfeudálnímu rolníkovi, který si sám dnes pronajímá zemědělskou půdu od svých rentiérů (vládců půdy), často i restituentů (pokud se nechtěli vrátit k rodné hroudě), je cesta přímo úměrná. Od vlastníka techniky, půdy ke zchudlému malorolníkovi.
Česká vesnice prodělala za posledních deset let značnou sociální a ekonomickou diferenciaci. Ti nejubožejší sáhli dokonce ke kravičkám či ke koním, po všem, co bylo možno oživit. Bohatší začali s technikou i půdou kšeftovat, sklízejí jiným za úplatu obilí, brambory, skupují od malých chovatelů vykrmené vepře a jalovice či býčky a vozí je do malých jatek. Téměř přes noc se chopili vlády nad českou i moravskou vesnicí. Obě strany obestřela vlčí závist člověka vůči člověku.
Že tomu tak není všude? Připouštím, ale tam, kde jsem já prožil letošní léto 2001, tomu tak doslova a do písmene bylo a je. Co na tom, že kdo včera nosil na klopě rudou hvězdičku, má dnes na klobouku péro jako baron, kterému jsme coby kluci na statku přezdívali pro jeho tloušťku "vepřík"? I novodobý baron dostál nových poklon a nese se nad námi nade všemi. Nevěříte?
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |