LADISLAV ŠTOLL (1950)
Dojetí, které vyjádřil Halas ve své sbírce o starých ženách, dojetí nad fyzickým stářím a bezmocí, nad umírajícím člověkem, nad biologickým zánikem, takové silné hnutí citu je přirozené pro každého normálního zdravého nezkaženého člověka.
Bylo by ovšem omylem, kdybychom se domnívali, že v těchto věčně se opakujících citových stavech a polohách, byť i sebeupřímnějšího, byť i sebemocnějšího pohnutí, je zdroj poezie tak zvané věčné humanity. Z tohoto zdroje nikdy žádná skutečně velká, trvalá poezie nečerpala a nemůže ani čerpat svou sílu, své tvůrčí podněty. Kdyby tomu tak bylo, pak by nemocnice, chorobince, ústavy pro přestárlé, hřbitovy, krematoria, márnice a pitevny atd. byly ovzduším, v nichž by rozkvétala "nejlidštější", "nejhlubší", "nejzamyšlenější", "nejpropastnější", "nejvěčnější" poezie.
Nikoliv, zde netkví podstata skutečného pravého humanismu. V tom není pravý básnický vztah lásky k člověku. Poezie, která by chtěla pít z tohoto pramene, musí nutně propadnout pahumanistické, člověku ničím neprospívající, spíše zdrcující metafyzice, sterilní "hlubokomyslnosti".
FRANTIŠEK KAUTMAN (1950)
Dostává-li dnešní čtenář do rukou nové vydání Neumannových Starých dělníků, nemůže se nad nimi nezamyslit. K tomu vede již sama dedikace: "Františku Halasovi, který asi pochopí, že mi neběželo o lyrickou soutěž, nýbrž o něco mnohem závažnějšího." Co vedlo starého bojovníka S. K. Neumanna k tomuto trochu podivnému věnování?
Roku 1935 vydal Fr. Halas báseň Staré ženy. Je to obludná, bezforemná, hluboce pesimistická a dekadentní báseň, plná zděšení a ošklivosti nad stářím ženy, jehož průvodním znakem je fysiologické ochabnutí lidských orgánů. Halas nevidí na staré ženě nic víc než toto: je mu předobrazem smrti. Právem řekl L. Štoll na konferenci o poesii, že zde začíná český existencialismus. Myšlenky, minulý život, touhy a přání, všechno snažení lidské osobnosti je Halasovi ničím. Vytrhl svou starou ženu ze společnosti a zasadil ji do temného, od světa neprodyšně uzavřeného pokojíka. A celou svou morbidní lyriku vybíjí v zoufalých obrazech, donekonečna kupě nejrůznější příměry zkázy a zmaru, docházející až k perversním obrazům:
vy klíny starých žen... / břímě lásky by neudržely již / umírající by vposled / nevydechl tu / a kojenec by se rozplakal / neb kostlivec tam studí..."
Jak mohl zde mlčet S. K. Neumann, básník "radosti i života i krásy"? Jak se nemohlo otřást jeho srdce nad touto hnilobou poesie? Jak mohl mlčet básník oslavy ženství, básník kvetoucích dívčích ňader, boků a klínů, symbolů rodícího se života?
MILAN JUNGMANN (1954)
Tuto zoufalou poezii odvratu od lidské pospolitosti nemůžeme ovšem označit ani u Halase ani u žádného jiného básníka této epochy za pokrokovou básnickou reakci na rozklad měšťanské společnosti. Opak je pravda: toto umění samo patří měšťanské "kultuře". Z mylných pozic takového umění pak Halas také falešně soudil poezii Wolkrovu a byl za to po zásluze kritizován Neumannem. Proto správně upozornil L. Štoll ve své studii Třicet let bojů za českou socialistickou poezii na to, že nikoli Halas nebo některý jiný básník poznamenaný formalismem, ale Neumann tvoří skutečnou páteř naší poezie v období mezi dvěma válkami. A ten, kdo by se k této úpadkové poezii hlásil, chtěl by oživovat její nálady a napodobovat ji, neprokázal by dobré služby naší literatuře.
FRANTIŠEK KAUTMAN (1958)
Halas bloudil, ale silou svého talentu dovedl vytěžit umělecký tvar i na bludných cestách. Je to veliký básník, ale zcela výjimečný, dobově podmíněný a současně uzavřená kapitola českého básnictví.
MILAN JUNGMANN (1999)
Když uplynulo pět let od zdrcujícího referátu Ladislava Štolla, v němž byl Halas prohlášen za zloducha moderní české poezie, cítili jsme jako svou povinnost básníka se zastat a očistit ho. Byl jsem v "kritické komisi" Literárek a bylo na mně, abych se tohoto úkolu ujal, byl to ostatně básník mého srdce.
Autor: Štoll, Kautman, Jungmann
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)