Obrátil se na mne zcela nedávno můj "přítel", abych napsal fejeton na téma jak přicházejí básníci na svět. To proto, že do sbírky básní, kterou jsem napsal před třiadvaceti léty, jsem omylem já (i moji odborní recenzenti) zařadil v domnění, že je to báseň moje, báseň cizí. Omluvil jsem se v tisku, do publikací, o kterých jsem měl v devadesáti procentech přehled, komu byly nabídnuty, respektive darovány, jsem též doplnil písemnou omluvu.
Pak jsem hovořil se svým opravdovým literárním Přítelem, kterému se stalo v dobách, kdy nesměl své dílo šířit, že požádal své profesní kolegy, aby tak učinili pod svým jménem. Souhlasili, dílo nabídli nakladateli, ten však jeho vydání pro příliš velký rozsah odložil. Vyšlo až po mnoha létech, kdy můj Přítel již publikovat mohl, avšak vyšlo pod jmény jeho profesních kolegů. Nedělal z toho žádnou vědu, nechal si vysvětlit, že po tak dlouhé době prostě zapomněli, že nejsou přímými autory. Ano, paměť je někdy opravdu ošidná věc. A ještě ošidnější je vědět s jistotou, kdo je Přítel a kdo přítel.
Stává se určitě těm, kdo milují poezii, že když si ji pro vlastní obohacení opisují z novin, časopisů a sbírek, které si nestihli pořídit, zakládají si je jen tak, volně a kamkoli, že v době, kdy se rozhodnou vydat sbírku vlastní, se může vloudit drobná chybička. Je však třeba najít odvahu veřejně ji přiznat.
Taková zkušenost je krutá, ale jako vždy k něčemu dobrá. Poučí nás, že básníci, spisovatelé a filozofové vždy nesli svou kůži na trh. Na trh zloby, nenávisti, neporozumění a okolního egocentrismu. Vezme nám též iluze o dříve blízkých lidech. A hlavně: obohatí dosud nerealizovanou sbírku všech našich syžetů například o téma, jak přicházejí básníci o "přátele". Škoda jen, že i tato zkušenost zraje tak mnoho let.
Autor: Jaroslav Váňa
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |