Celý život mne pořád někdo posílal do Prčic. Někdy do Prčic křen kopat, ale moc jsem nerozuměl, proč právě křen kopat. Většinou jen do Prčic, aniž by tam ode mne vyžadovali kopání křenu. Ale já se nikdy do Prčic nevydal, až teď.
V polovině šedesátých let se začalo chodit do Prčic organizovaně v rámci plnění sta jarních kilometrů. Pokud to nevíte, tak s tímto nápadem přišel vůbec jako první jakýsi Stanislav Rataj z Prčic a ze své obce vyrazili ještě s několika dalšími nadšenci pěkně pěšky do Prahy. Pak se toho nápadu chytili Pražáci, uspořádali pochod Praha - Prčice, který se ujal a už se stal tradicí. K té tradici patří i symbolická botička, jíž jsou v cíli účastníci pochodu obdarováni. Každý rok, když je jaro nejjarnější, vyráží se z Prahy a různých míst okolí. Je to slavný pochod, píše se o něm i v novinách. Vzpomínám si na veselé obrázky Jiřího Slívy. Na jednom z nich český Honza s ranečkem buchet odhodlaně kráčel do Prčic.
O Prčicích vám povím jen to, že jsou na jih od Prahy v Sedlecké kotlině obklopené Votickými kopci a že se Sedlecem tvoří město. Obě obce ještě nedávno od sebe odděloval potok široký asi tak půldruhého metru, teď ho už dostali do betonových rour, ale zato je spojuje most, který by svou délkou klidně mohl překročit i Vltavu. Prčice pamatují už 11. století. Tenkrát je založil slavný rod Vítkovců, jejichž potomci byli Rožmberkové. V jakési listině se jeden z Vítkovců podepsal jako Vítek z Prčice, to bylo roku 1184, a protože byl královským nejvyšším číšníkem, ona malá troufalost mu prošla. Takže Prčice. Název prý vznikl ze slova prk, což znamená místo, kde se páří kozli. A koze se dříve říkalo prča. Patrně měl pan Vítek smysl pro humor. Taky tu nechal postavil kostel sv. Vavřince, který byl později upraven goticky a ještě později barokně a v této podobě přežil až do dnešní doby. Kdysi tu stál i gotický hrad, na jehož zříceninách pak vyrostl barokní zámeček. Nejpůvabnější je náměstí. Na mírném svahu se rozložilo do velikosti stadiónu, aby se do něj bez tlačenice vešlo vše, co takové venkovské náměstí má mít. Kostel sv. Vavřince, nově opravená žlutě zářící budova radnice se zámeckou vizáží, pošta, hostinec, prodejna potravin, prodejna smíšeného zboží, pomocná internátní škola, stoletá kašna, pomník padlým z první a druhé světové války, dvě sochy svatých od Ignáce Platzera a regiment lip a kaštanů, které právě kvetly. Na nic jsem nezapomněl? Náměstí se jmenuje Vítkovo. Teď mají Prčice šest set a Sedlec jedenáct set obyvatel. Mě však víc zajímalo, proč se lidé u nás posílají právě do Prčic. Marně jsem listoval kronikou, různými publikacemi a brožurami, marně jsem se vyptával lidí na náměstí i v hospodě, proč si náš lid z tolika názvů českých obcí vybral právě Prčice, kam posílá momentálně nežádoucí. A tohle je jeden z rozhovorů, které jsem na náměstí vedl.
"Paní, prosím vás, víte, proč se říká - běžte do Prčic?"
"A víte, že ne, a to jsem se tu narodila. Ale mělo by se říkat běžte do Prčice, protože správně je ta Prčice, ženského rodu."
"Posíláte se tady taky do Prčic?"
"Neposíláme, my jsme na své město hrdí."
"A když někde řeknete, že jste z Prčic..."
"Nedávno jsme byla v lázních, a když jsem řekla, odkud jsem, tak se všichni chechtali. Mysleli si, že si z nich dělám legraci. Uvěřili mi, že Prčice jsou, až když jsem jim to ukázala v občanském průkazu."
A tak jsem odjížděl, aniž bych se dozvěděl motivaci lidového úsloví, honem však alespoň napravuji svou gramatickou chybu a píšu správně - běžte do Prčice. Jen mě napadá, proč momentálně nežádoucí neposíláme třeba do Protivína, Drahotína, Držkova, Brlohu, Nemanic, Nedožer, Hnojného, Kravska či rovnou do Hrobu. Bylo by to trefnější. Ale Prčice zřejmě posloužila slušněji vychovaným lidem jako náhražka za onu zadní část těla, kam se rovněž posíláme. Obojí začíná na pr. Omlouvám se Prčičanům za tuto dedukci a ujišťuji je, že já jim nikoho posílat nebudu, ba ani naše politiky. Ti ať jdou k čertu!
Autor: Michal Černík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |