Lidé žijící v třídní společnosti, oběti útlaku a vykořisťování, odedávna touží po lepším světě. Od středověkých kacířů po moderní revolucionáře se mnozí snažili tento lepší svět uskutečnit. Touha po změně našla bohatý odraz ve filozofii a literatuře. Na druhé straně ovšem i opačný názor, obhajoba existující společnosti a dokazování, že snaha po změně je marná, má své významné představitele nejen mezi držiteli moci, ale i v duchovní či nadstavbové oblasti. V české literatuře snad nejryzejším příkladem tohoto směru je drama bratří Čapků Adam Stvořitel.
   V druhé polovině 20. století "věčná" otázka o (ne)změnitelnosti světa prošla zajímavými peripetiemi. Lze také prokázat, že tyto peripetie probíhaly v souladu se změnami sociálně-ekonomické situace. V době studené války, zejména v 60. letech, pod tlakem dělnického hnutí a "komunistického nebezpečí" docházelo v bohatých kapitalistických zemích ke stabilizaci "welfare state", "sociálně tržní ekonomiky", která poskytovala pracujícím i některé sociální jistoty. Známý britský historik Eric Hobsbawm ve své knize Věk extrémů, jejíž překlad vyšel i v češtině, mluví o této době jako o "zlatém věku".
   Tato situace produkovala jistou míru všeobecné spokojenosti a byla příznivá rozvoji "jednorozměrného myšlení", tj. myšlení, které přijímá danou skutečnost jako jedinou možnou a neuvažuje o alternativách a možnostech změny. Psal o tom např. Herbert Marcuse ve své knize Jednorozměrný člověk, která rovněž vyšla česky. Na souvislost této všeobecné spokojenosti se vznikem tzv. postmodernismu, rozporuplného filozofického a uměleckého hnutí, v němž převládá názor o marnosti snah po změně světa, upozorňoval např. Cornelius Castoriadis. K ilustraci "postmoderního" postoje můžeme použít citát z jakési bible "postmodernismu", z knihy Jean-Francoise Lyotarda O postmodernismu. Autor přiznává existenci rozporů kapitalistické "logiky maximální výkonnosti", ale pak píše: "Ale nevěřícnost je nyní už taková, že se neočekává žádné spásné východisko z těchto rozporů, tak jako je očekával Marx." (s. 98 českého překladu).
   "Zlatý věk" však skončil. K ilustraci tohoto jevu lze uvést např. citát z doslovu ke knize známého amerického sociologa, autora teorie postindustriální společnosti, Daniela Bella Kulturní rozpory kapitalismu. Tento autor, který dříve propagoval "welfare state" jako doklad překonání rozporů kapitalismu, našel v sobě dostatek vědecké poctivosti k tomu, aby v tomto doslovu, který byl napsán v r. 1996, konstatoval, že situace se změnila. "Welfare state", čili stát všeobecného blahobytu, nebo ještě jinak "sociálně tržní hospodářství" je ve stavu likvidace. Vlastními slovy D. Bella: "Počínaje obdobím Rooseveltova Nového údělu prošly ekonomické vztahy určitou transformací, staly se 'sociálnějšími': například kolektivní smlouvy mezi zaměstnavateli a odbory institucionalizovaly i řadu jiných práv, než jsou majetková. Poslední roky však zaznamenaly opětovný ústup od takového pojetí a čistě ekonomické vztahy se znovu hlásí o svou prioritu: především zdůrazněním práv akcionářů (shareholders) - ačkoli ti často vstupují do života podniku jen krátkodobě a pokoušejí se akcie co nejrychleji prodat - oproti právům existenčně zainteresovaných (stakeholders), například zaměstnanců, kteří pracovali pro firmu dvacet let a náhle ze dne na den zjistí, že jejich pracovní místo bylo zrušeno" (s. 270-271 českého překladu). Podobně píše o konci "zlatého věku" i Hobsbawm v citované knize. Zejména po pádu berlínské zdi dochází k likvidaci sociálních vymožeností, ke katastrofálnímu zhoršení sociální situace. Tak např. známý španělský spisovatel Juan Goytisolo v rozhovoru s Günterem Grassem, jehož překlad vyšel i v Literárních novinách (č. 1-2/2000, s. 8) řekl: "Od roku 1989, to je od pádu berlínské zdi, poznalo lidstvo strašný skok zpět."
   Tím (paradoxně?) právě vítězství kapitalismu ve studené válce prohloubilo jeho rozpory. Odráží se to i v ideové nadstavbě. Zatímco oficiální ideologie restaurovaného kapitalismu znovu a znovu vyhlašuje definitivní překonání Marxe, nejvýznamnější francouzský filozof druhé poloviny 20. století Jacques Derrida, který svého času přijížděl do Prahy podporovat disidenty, v knize Marxovy přízraky (Spectres de Marx), která vyšla v Paříži v r. 1993, mluví ironicky i hněvivě o takové snaze "zažehnávat Marxova ducha". Ocituji jeden úryvek: "Tento dominantní diskurs má často maniakální, jásavou a zaříkávací formu. Zaříkávání se opakuje a ritualizuje, přidržuje se ustálených formulek, jako každá animistická magie. Stále se zrychlujícím tempem opakuje: Marx je mrtev, dočista mrtev, se všemi svými nadějemi, se svou teorií i praxí, ať žije kapitalismus, ať žije trh, ať vzkvétá ekonomický i politický liberalismus! Tato hegemonie se ovšem snaží prosadit svá dogmata za podezřelých a paradoxních okolností. Vždyť toto zaříkávání se snaží popřít a skrýt, že ještě nikdy v dějinách vyhlídky toho, jehož přežití je oslavováno, totiž starého modelu kapitalistického a liberálního světa, nebyly tak pochmurné" (s. 90-91). Toto přihlášení se Derridy k marxismu je pro mnohé nečekané. Derrida sice mluví o nutnosti modifikovat marxismus, ale přitom důrazně požaduje zachování emancipačního příslibu (promesse émancipatoire), který je v marxismu obsažen. Kritická analýza kapitalismu i s explicitním či implicitním požadavkem radikální změny ožívá mj. v díle mnoha nejvýznamnějších spisovatelů a básníků dnešního světa. Jako příklad uveďme nedávného laureáta Nobelovy ceny za literaturu Güntera Grasse, který v posledních letech opakovaně konstatoval, že "kapitalismus se zbláznil", a snad nejznámějšího žijícího amerického básníka Lawrence Ferlinghettiho, který v básni Hamižný blues (překlad Jiřího Joska) mj. napsal:

   Chudí ať jsou chudší
   bohatí bohatší
   movitější zámožnější

   Chudí ať se zlobí
   ohnou se a shrbí
   skřípajíce zuby...

   Tito dva autoři nejsou zdaleka jediní.
   Když už o možném návratu marxismu mluví i autor nedávno hojně diskutované teorie o tom, že vítězství Západu ve studené válce znamená konec dějin, Francis Fukuyama, tak to znamená, že se opravdu něco děje. Tento autor v článku Bude socialismus slavit návrat?, který vyšel v Time Magazine, mj. napsal: "Důvody pro odmítnutí kapitalistického světového řádu tu tedy stále jsou a neustále přibývají. (...) Výzva Karla Marxe 'Proletáři všech zemí, spojte se!' je aktuálnější než kdy dříve." Nelze než souhlasit.
   Filozofie Karla Marxe a Bedřicha Engelse a jejich teorie vývoje lidské společnosti je nejdůslednějším a nejpropracovanějším zdůvodněním názoru o změnitelnosti světa. Známá 11. Marxova Teze o Feuerbachovi z roku 1845 - "Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit" - stále platí, i když se může někdy zdát, že nynější restaurovaný kapitalismus se obrnil do neporazitelnosti. Opakované bouřlivé protesty proti kapitalistické globalizaci také cosi naznačují.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]